Jolanka - technické parametry;)

Pět?!

21. května 2013 v 21:25 | A.
Nějak se mi pořád nechce věřit, že už je TO pět let a (a deset dnů, ehm;) a že z něčeho, co ani nezvedne hlavu, máme doma někoho o 17 kilo a 57 centimetrů většího...


Už je to prostě velká holka, která umí nejen lyžovat a jezdit na kole, ale hlavně by místo chození nejradši jenom běhala - proto tak nejspíš svůj první životní Minimaraton (skoro 4 kilometry) zaběhla za 31 minut (a kdybysme tenkrát nebyli v porodnici sami, asi nikdy neuvěřím, že je to fakt moje dítě;)


Když zrovna neběhá, čte, což je druhá věc (ze dvou ehm), u který vydrží delší dobu, než deset minut. Přečetli jsme celej první díl Harryho Pottera (a tisíc dalších knížek) a protože školka má na potlačování uměleckých rodinných predispozic evidentně kladnej vliv, máme to dokonce i zvěčněný:
(pro méně chápavé - barevný fleky vpravo nahoře jsou nebelvírská vlajka;)


Ví co je encefalitida, eroze, forzýtie, karburátor, korupce, meteorit, papuchálek a Velký třesk, taky kdo to byl Darwin, Dalibor z Kozojed, Karel Čtvrtý, Václav Havel a umí se podepsat.
Tudíž mě už nějak nepřekvapilo, když mi nadšeně oznámila, že "hele, mami, já už mám konečně taky beďar!" protože jako někdo, kdo má pět let dítě, jsem přece dostatečně uvědomělá matka, kterou jen tak něco nerozhodí...


...evidentně na sobě ale musím ještě minimálně dalších pět let pracovat - což je ještě hodně shovívavej postoj k někomu, komu trvá 24 hodin než mu docvakne, že má doma neštovice;)


Takže hurá do další pětiletky a ať žije, frajerka naše poďobaná!;)

Tříleťačka!

13. května 2011 v 17:36 | A.
A je to tady.
Z batolátka je velká holka - Jolance jsou tři roky a dva dny a to se musí oslavit!
Třeba dortem ze soboty, ne?;)


Nějak to strašně uteklo. Protože mám nervy nadranc a brečím i u reklamy na záchodový čističe (no co, je mi prostě líto těch zmasakrovanejch bakterií!), nebudu se tentokrát pokoušet o výčet Kolouších dovedností. Akorát by mě to rozptylovalo a zdržovalo, což si v pauze mezi Vojtovým blinkáním, kaděním a kojením nějak nemůžu dovolit;)

Letos to vezmu z opačnýho konce a snad mi Jolanka někdy v budoucnu trochu tý negativní bilance odpustí.
Takže:

stále neumí (nebo spíš umí, ale nechce a to ani za nic)
  • sníst sama polívku lžičkou
  • sama se oblíknout
  • sníst sama cokoli lžičkou (a vidličkou zásadně jen to, co jde napíchnout, takže rejžičku si asi jen tak nedá)
  • sama se svlíknout (pokud ovšem zrovna nechci, aby si vzala bundu a mohli jsme konečně jít ven - to je naopak svlečená v cukuletu, a to včetně spoďárů!)
  • šlapat na kole (dozadu na volnoběh teda jo, ale to zrovna není žádoucí a taky to moc k ničemu nevede)
nesnáší
  • špinavý špagety (tj. s jakoukoli omáčkou)
  • cokoli růžovýho, obzvlášť v textilní oblasti
  • usínání a ranní vyspávání
  • velký štěkací psy
  • hmyz lezoucí po jejím majetku
  • pedikůru (na rukou se to tak nějak dá;)
zato zbožňuje
  • vodu, a to hlavně v bazénu
  • když se nemusí chodit, ale může se běhat, běhat, běhat
  • slaný tyčinky a mrkvičku v polívce
  • čtení
  • svoji modrou kšiltovku
  • nákupy v řeznictví
  • výlety na kole, vlakem, pěšky a vůbec jakkoli
...no, ještě štěstí, že mi funguje jen desetina mozku, protože jinak by to bylo asi fak na dlouho;)

Tak živijó!;)



Trochu toho bilancování...

11. května 2010 v 14:30 | A.
...nemůže nikdy škodit.
V případě, že se jedná o bilancování narozeninové, je to naopak skoro nutnost, takže:

Jolanka za svůj dosavadní předlouhý život stihla spoustu věcí. Je toho tolik, že si na všechno určitě nevzpomenu, ale to nejdůležitější snad zvládnu:
  1. vyrostla - jelikož neměříme, protože se u takových nelibých procedur svíjí jako hadí žena, nezbývá než tipovat podle velikosti oblečků...ale o takovejch 40 cenťáků víc má určitě;)
  2. přibrala - jelikož nevážíme...(viz výše) - rozdíl deseti kil rozhodně není zanedbatelný, ne?
  3. chce se mi napsat, že zkrásněla, ale když si vzpomenu na toho umatlanýho uřvanečka se šišatou hlavou a skvrnou pod rypáčkem, tak to prostě napsat nemůžu - krásná je pořád stejně, jen teď má "o něco" víc vlasů, náušnice a taky řetízek (s býkem!)
  4. je zdravá jako řepička - poprvé nemocná byla před měsícem a dvoudenní horečka snad ani nemoc není;)
  5. zmoudřela - a to tak že dost:
  • mluví jako o život (což asi netřeba rozepisovat;)
  • pozná barvy, včetně ojanžový a fijálový a splete se vážně jen málokdy
  • dosáhne na kliku u dvěří
  • sejde schody a vyleze nahoru (pokud zrovna netrpí akutním záchvatem sebepodceňování kombinovaného s vrozenou pohodlností;)
  • sama se napije, hehe - jasně že bych radši napsala, že nají, ale natolik zaslepená mateřskou láskou ještě nejsem (abych jí nekřivdila - potraviny tuhé konzistence jsou v pohodě, brambory, těstoviny a rýže lžící ještě jakš takš v toleranci, ale polívky a jogurty, to je prostě čiročirá prasárna;)
  • dvakrát denně si dobrovolně čistí zuby, jednou za den se (již méně dobrovolně) češe a miluje koupání...kdyby každý stříhání nehtů na nohou nepřipomínalo mučení jehňátek doprovázené vysokofrekvenčnm řevem středně velké cirkulárky, dalo by se říct, že hygienický návyky má v normě;)
  • doma chodí bez plínek a už rok kadí téměř výhradně do nočňajzu (pokud teda zrovna není strašně moc zaneprázdněná u babičky;)
  • už týden spí celou noc bez mlíka (je mi ovšem jasný, že zveřejněním takový citlivý informace jsem si podepsala rozsudek nočního budíčku na dalších pár měsíců;) a taky KONEČNĚ vstává jako (relativně) normální člověk, tj. mezi šestou a sedmou. Prozatimní rekord je vstávačka ve čtvrt na devět;)
  • absolvovala několik plaveckých kurzů
  • tancuje jako hlavní hvězda Hříšnýho tance (no, spíš se točí jako blázen dokola, kdykoli zaslechne hudbu, ale kdo někdy viděl, jak u toho zuřivě poguje rukama, ten mi musí dát za pravdu)
A maminka?
  1. nevyrostla, přestože větu "Já z tebe vyrostu" vyslovila v nespavém období nejmíň osmsetsedmdesátšestkrát
  2. přibrala 32 kilo a 35 zhubla
  3. vypadalo jí milion vlasů, ale zhruba devětsetisíc zase dorostlo (naštěstí;)
  4. koupila si poprvé v životě kecky a péřovou bundu, kabelčičky, kabátky a botičky zavřela vysoko do skříně a bez pětikilový tašky narvaný plínkama, ubrouskama, přesnídávkama a hračkama se cítí značně nesvá
  5. je zdravá jako řepička
  6. sice zapomněla asi devět desetin všech poctivě nabytých školních vědomostí, ale i tak zmoudřela - pochopila totiž, že nic není důležitější, než když se ze dvou lidí stanou tři a všichni jsou spokojený;))

Tak trochu retro

9. března 2009 v 16:09 | A.
Původně jsem si to napsala jen tak pro sebe, když jsem zjistila, v jak katastrofálním stavu se nachází můj mozek. Těhotenská demence se plynule přetavila v demenci laktační a ta pokračuje vyšším stadiem mateřského tupounství...Nic si nepamatuju, všechno zapomínám a zrovna tohle bych zapomněla nerada. Tak proto.

Vzhledem k tomu, že Kolouš už je na světě o měsíc dýl, než byla v břiše, řekla jsem si, že je třeba to oslavit a zavzpomínat. Takže tady to je:

Porodní elaborát aneb Jak nám čáp nedonesl miminko;)

Jolanka v břichu byla vzorné a bezproblémové miminko. Všechno probíhalo podle plánu a bez komplikací osm měsíců. Maminka si vesela žrala a kynula, až nakynula do rozměrů menšího ledoborce. To by samo o sobě ničemu nevadilo, ale netrénované tělo si řeklo, že tohle nebude snášet, a aby bylo nějaký vzrůšo, vyšvihlo krevní tlak proklatě vysoko. Dva dny jsme si pobyly v porodnici, ale naštěstí nešlo o nic závažného a mohly jsme se jít válet domů. Paní doktorka ještě zrobila ultrazvuk, potvrdila, že až to přijde, vyleze ven holčička a vyslovila odhad váhy miminka. Tři kila osmdesát. Málem mě vezli. Vzhledem k tomu, že jsem měla před sebou ještě skoro pět týdnů a k tomu, že ke konci těhotenství mimina tloustnou nejvíc, jsem div netelefonovala do TV Nova, ať se chystaj na senzační zrození šetikilového dítěte. Ještě štěstí, že odhady nejsou přesné a teď už vím, že tenhle nebyl ani přibližný.

Předpokládaný den D měl nastat 5.5. Takový pěkný datum. Přesto jsem byla už na Čarodějnice připravená porodit. Místo toho jsem se dál valila jak lunochod, lítala stokrát za noc na záchod, ládovala se zmrzlinkou, koláčkama, čokoládičkama a okurkama a nic se nedělo. Teda kromě toho, že mi "trošku" otekly nohy:

Pan doktor byl v klidu. Každou kontrolu mi sebejistě tvrdil, jak se nám to všechno pěkně připravuje k porodu a já mu pomalu přestávala věřit, až jsem nabyla jistoty, že ze mě nikdy žádný dítě nedostanou a že to vlastně bude jedině dobře, protože se aspoň vyhnu bolesti.

Když to tak vezmu, tak jsem se ani nebála, že to bude bolet, s tím jsem počítala a bylo jasný, že to neovlivním. Bála jsem se toho mimina. Že ji nebudu umět přebalit, nakrmit, uspat, převlíknout, vykoupat. Že se nevyspím. Že už tady s náma bude pořád, minimálně osmnáct let, ale vlastně až do smrti. Že jsem moc sobecká na to, abych se starala jenom o dítě, nikam nechodila, s nikým se nevídala a nic jinýho nedělala. Že jsem chodila padesát let do školy kvlůli tomu, abych se zabejvala pokaděnýma plínama a opruzeným zadkem...

Zároveň jsem se děsně těsila až ji uvidim. Chodila jsem na monitor, poslouchala jak mi v břiše bouchá srdíčko a přestože celý to těhotenství trvalo dost dlouho, pořád jsem nevěřila tomu, že vevnitř je malinkatej člověk. Spakovala jsem tašku do porodnice, vyprala oblečky a peřinky a vlastně všechno, co se vyprat dalo. Bylo pátýho května a nic. Šestýho jsem se začala pozorovat, Sedmýho jsem v každým kopanci viděla porodní bolesti. Osmýho jsem propadla depresi a devátýho jsem rezignovala. No co, tak prostě neporodim a budu do smrti smrťoucí tahat po světě svůj megapupek. Taky dobrý. Doktor si to nemyslel. Usoudil, že v pondělí dvanáctýho ráno mám přijít do nemocnice a že když se nic neděje, porod mi vyvolaj. Přestala jsem na to myslet. Abych pravdu řekla, myslela jsem hlavně na to, abych udržela moč a aby byl záchod kamkoli se hnu;)

V sobotu jsme se vypravili na procházku. Pupáč mě statečně valil před sebou jako nějakou vobrovskou hopsakouli. Já funěla jak sentinel a s každým krokem jsem měla pocit, že mi praskne podvozek;) Dva kilometry jsme šli dvě hodiny. Večer jsme našich grilovali. Zbouchala jsem Pepu na grilu, několik flákot masa, naložený papriky a asi tunu česneku. Možná dvě. Všechno jsem to zalila to pivem a odkulila se domů.

Asi v deset se mi divně vyvalil břuch. Do strany, jako by si drahé dítě řeklo, že tudy vede cesta ke svobodě. Pak mě začalo chvílema píchat. Aha, říkala jsem si, tady to máš. Kdyby ses nepřežrala jako velkej černej pes, co snědl pejskovi s kočičkou dort, nemusela jsi teď funět. Za půl hodiny mě píchlo znovu, tentokrát trochu víc a trvalo to dýl. Šli jsme si lehnout. Břuch začal bolet po patnácti minutách. V tu chvíli jsem zapomněla všechny chytré poučky, který jsem si pocvtivě naštudovala a začala jsem bejt nervózní. Že by to teda bylo vono? Jako správně nepoužitelný intelektuálové jsme vytáhli veškerou porodní literatru a jali se hledat popis porodních bolestí. Tak jsme se do toho zažrali, že jsem si ani nevšimla, že se intervaly mezi bolestma zkracujou.

O půlnoci jsme začali zapisovat časy kontrakcí, aby jsme zjistili, jestli je tam nějaká pravidelnost a ejhle - každých osm mint. Pořád jsem to nechápala. Ve filmech ženská zařve "Ó-ó-ó, praskla mi voda!", načež se začne svíjet, hekat a za deset minut vyprdne s úsměvem dítě oblečené v dupačkách. Žádná voda nepraskla, dokonce jsem ani nehekala. O svíjení už vůbec nemohla být řeč. Zalezla jsem teda do vany. Nejčastěji opakující se poučka pravila, že horká voda ukáže - buď se všechno zesílí a zrychlí, nebo to přejde. Vydržela jsem asi půl hodiny, posledních deset minut se Pupáč holil (aby se miminko neleklo) a zmateně přihazoval do tašky poslední nesbalené věci (asi čtyři pětiny všech děsně důležitých potřeb jsem ani nevyndala). Kontrakce byly po pěti minutách, ale žádná velká síla. Říkala jsem si, že jsou ty ženský nějak hysterický, když u porodu řvou a vykládaj o bolesti...Naivka jak vyšitá;)

Do porodnice jsme dorazili za pár minut a kupodivu si nás tam nechali. Byly dvě hodiny. Porodní asistentka byla milá, převlíkla mě do apartní erární košilky, prohlídla, natočila monitor...Přišel i pan doktor, asi šedesátiletej Slovák, moc toho nenamluvil, ale tvářil se normálně. Pak začal psát na počítači - tempo tři písmenka za minutu, každý další krok mu sestřičky vysvětlovaly - Pupáč z něj měl fakt zážitek, říkal, že když si představil, že je v rození zběhlej obdobně jako v práci s počítačem, pokoušely se o něj mrákoty. Noc se pomalu vlekla, občas mě připojili na monitor, srdíčko bouchalo a všechno bylo v pohodě. Takovej adrenalin, že se mi ani nechtělo spát. Pupáč měl oči jak angorskej králík, ale když jsem ho nabádala, ať si schrupne, hrdinně odmítl s tím, že by to bylo trapný. Tak jsme čekali spolu.

Nad ránem porodní asistentka řekla, že mi píchne kapačku s antibiotikama a taky něco na urychlení. Nejdřív mi ale napustila velikánskou vanu. Já nemít ty vany, tak snad neporodím. Ptala se, jakou směs bylinek chci do vany nalít. Vyhrál skořicový olejíček. Voněl jako svařák, mňam mňam;) Jakmile jsem ovšem viděla, že mi zapíchla do žíly jehlu od který vedla tlustá hadice k obrsklenici, ze který mi cosi kapalo přímo od ruky, humor mě přešel. Tady je asi na místě podotknout, že toto byl můj první životní pobyt v nemocnici a kapačku jsem do té doby znala jen z Nemocnice na kraji města. Udělalo se mi z toho slabo, ale vzmužila jsem se a nesekla sebou;) To, co do mě pumpovali začalo celkem rychle účinkovat. Kontrakce se zintenzivnily a zrychlily, už jsem toho moc nenakecala, jen jsem si pravdelně a dost nahlas ulevovala stereotypním "ku.va, ku.va"...no prostě něžná maminečka. Podle budoucího otce jsem spíš byla jak Cartman ze Southparku (takovej ten tlustej chlapeček, co mluví jak kanál). Bylo mi to fuk.

Když přišli s tím, že až vylezu z vany,přijde mi pan doktor píchnout vodu, začalo jít do tuhho. Úplně jsem zapomněla, že nějakou vodu mám. Pak jsem si představila, jak a čím to asi hodla porvést. Pak se mi udělalo blbě. No a nakonec jsem se rozhodla, že se tomu vyhnu zcela jednoduše - z tý vody nevylezu a basta!

Dál už si to moc podrobně nepamatuju (což je možná dobře, jinak by to mělo dvacet stránek;)). Přišel doktor, píchl vodu - překvapilo mě, že byla teplá - nevím, co jsem čekala, jestli chlazenou Mattonku, ale snad mě omlouvá to, že písemky z biologie za mě celej gympl psala Miluška;) Bylo půl devátý. Teprve teď začala ta pravá sranda. Už jsem ani neku.vovala, neb jsem sotva mluvila. Vzorné miminko se rozhodlo, že mi to zadarmo nedá a zašprajclo se nakřivo. Asistentka usoudila, že musí dorotovat a správně se natočit, takže jsem "zkušebně" tlačila asi půl hodiny. V mezičase jsem se odplazila (s věrnou kámoškou kapačkou na stojanu) na záchod, protože jsem v pomatení smyslů usoudila, že cévkování by mě bolelo - hahaha. Během dvouminutového výšlapu jsem měla asi tři kontrakce a říkala jsem si, že už teda asi fakt rodím;)

Nakonec jsme se dopracovali k tomu, že teda můžu vylézt na kozu a vyprdnout dítě. Vyskočila jsem ty dva metry jak čamrda, jelikož jsem si naivně myslela, že už to za chvilku skončí. Ta chvilka trvala ještě dvacet minut. Tlačila jsem jak vzteklá, v mezičase mi porodní asistentka skákala na břicho ze židle. U mojí hlavy měla kapsu a v ní zvonící mobil. Fakt příjemný, aspoň že to nezvedla - to bych se asi zvedla já a šla domů, porod-neporod. Do toho vtipkovali s Pupáčem. Jaká je to děsná sranda, že viděj vlásky, který jsou úplně černý. "To by byl průšvih, tatínku, co?" Neumírat v bolestech, všechny je nakopu někam;) Doktor se omezil na povzbuzování jak z hororu: "Áno, áno, tláčte kvalítně..." Poslouchala jsem jak hodinky a tlačila a tlačila, přestože říkali, že už nemusim, že už je miminko venku.
Nevěřila jsem jim ani slovo.

Když jsem se odvážila otevřít oči (šlo to blbě, dvě hodiny jsem je měla v křeči zavřený, abych náhodou neviděla ani kousíček jakýhokoli porodnickýho nástroje), zjistila jsem, že nekecaj...
Fakt ze mě vylezlo miminko. Samozřejmě nejkrásnější na světě. Čekala jsem fialovýho králíčka upatlanýho od krve, pomačkanýho a řvoucího jak na lesy. Jolanka byla skoro úplně čisťoučká, růžovoučká, ani trochu oteklá a decentně si kníkala. Zmohla jsem se na inteligentní konstatování "Jéé, ta je malinká", na což sestřička suše konstatovala že "no to teda neni";) Měla 3,56 kilo a 52 centimetrů...
Poté, co doktor zašil vše, co předtím rozstříhal a společně s Koloušem roztrhal, odnesli Jolušáka ohřát a zůstali jsme sami. Poprvé jako máma s tátou. Ani jsme nic neříkali, jen jsme vyvaleně čuměli a posílali vítězoslavné sms. Volala jsem mamce. Ta mi nejdřív zmateně vykládala, že užuž chtěla poslat taťku, ať tam na ně vlítne, protože se jí zdálo, že všechno trvá nějak moc dlouho. Pak jí teprve došlo,proč volám. Jítě jsem řekla, že "máme miminko" (jak nečekané!), načež začala bulet a já taky. Vůbec jsem to nechápala. Že je venku a že je to za náma.

Když mě přetransportovali na pokoj a přivezli Jolanku, umytou, zabalenou a spící, bylo to jako rána palicí. Najednou jsem věděla, že je jenom naše, že jí nikdy nikomu nedám a jestli na ní někdo někdy bude hnusnej, vlastnoručně ho uškrtím, rozčtvrtím a zahrabu:) Prostě jsem v tu chvíli byla nejšťastnější - možná ne na světě, ale rozhodně nejvíc za celý svůj dosavadní život. Ty čtyři dny v porodnici jsem si připadala jak na drogách - skoro jsem nespala, pořád jsem se na ni koukala, chovala, vykládala jí hovadiny a přiblble se usmívala. Vždycky se mi zdálo patetický, když někdo říkal, že ta bolest stála za to, ale teď vím, že to tak prostě je.

Tak.

A jestli někdy přijde a řekne, že se od nás chce odstěhovat, přivážu ji za nohu ke stolu a tady bude! S náma až do smrti, protože mi to dluží;)




Slovníkové heslo do Who is who:

9. ledna 2009 v 15:00 | A.
Jak už jméno napovídá, Jolanka je holčička. Ne jen tak ledajaká. Jolanka je holčička, která se často maskuje za chlapečka, což činila zejména v prvních měsících svého života a s většími či menšími úspěchy v tom pokračuje dodnes.

Na vzhledu nezáleží, nicméně pro úplnost musíme zdůraznit nečekané množství blond vlasů (samozřejmě že zářivě blond, to je jasný, to ani nepíšu:). Zlí jazykové sice tvrdí, že je skoro plešatá, ale s tím nemůžeme souhlasit - vzhledem ke genetické výbavě po své matce (která byla plešoun skoro do tří let) je Jolušák úplná mánička. Pro úplnost zmiňme ještě efektní čupřinu na pravé straně hlavy, která je (dle poslední módy z Paříže) zcela nepřiplácnutelná a tudíž za všech okolností trčící vzhůru.
Protože sudá čísla jsou kulatější, má Jolanka dvě ručičky, dvě nožičky, dvě ouška, dvě očička (samozřejmě zářivě modrá) a taky dvě bradičky. No, někdy i tři, ale to záleží na úhlu pohledu;)

Vzhledem k tomu, že popisem všech jejích předností by toto slovníkové heslo zabralo celý jeden díl a to je ze zcela přízemních důvodů nemožné, zmíníme se o Jolančiných schopnostech raději jen stručně:
  1. Krásně sedí,ale nesedá si - proč by to taky dělala, když stačí kníknout a někdo hned přiskočí a posadí ji?
  2. Kleká si na čtyři, ale neleze a nepřinutí ji k tomu ani nejoblíbenější hračky: mobil, ovladač, plastová flaška nebo kabely. Proč by to dělala, když se může otočit a podat si něco, na co dosáhne i bez lezení?
  3. Na bříšku se očí dokolečka, ale neplazí se. Proč by o dělala, když...(viz výše;)
  4. Mluví. Říká "mamama", "bababa" a "papapa". Ne moc často, ale s o to větším nasazením a razancí. Brzy nejspíš začne říkat i "tatata" - zdá se, že pochopila, že přesně o to usiluje její otec, který jí to v každou denní i noční hodinu opakuje tvrdíc, že by to vůči němu bylo fér a že si to zaslouží;)
  5. Spí. Málo, ale efektivně. Vzorně ve svém pokojíčku. Přes den zásadně jedině půl hodinky a jedině v drncajícím kočáru (venku, v nejhorším případě doma přes práh). Zatím se do kočáru vejde, tak drncáme. Co budeme dělat až se nevejde, to budeme řešit až to nastane;)
  6. Kaká. To nebudu rozvádět, nechci být indiskrétní;)
  7. Papá. Krásně, ráda, kdykoli a kdekoli. Jakmile vidí někoho jíst, začně mlaskat. Když dostane křupku, mrkev, jablíčko nebo sušenku, výská nadšením. Pokud ne, výská zpruzeně tak dlouho, dokud nedostane:) Momentálně se největší oblibě těší bílý jogurt a jehněčí masíčko (poznámka: pokud byste někdo věděl,kde sehnat flák bioberana, dejte vědět!).
  8. Hraje na piáno. Úžasně. Kdo neviděl a neslyšel, neví o co přišel!

Jolanka je prostě žena mnoha tváří, která nás každý den pekvapí a tímpádem tenhle výčet nemůže být úplný. Za pokus to každopádně stálo!;)
 
 

Reklama