Bude nás víc!

Mise Pupek ukončena!

27. dubna 2011 v 20:00 | A.
Vylodění na planetě Zemi: sobota, 23. dubna 2011 ve 23:37.
Technické parametry: 3690 g, 50 cm.

Jo a stihnul to na svůj svátek (těsně, ale přece;)

40. týden - Stručně

27. dubna 2011 v 19:59 | A.
V neděli
nerodím, ale to nebrání mé děloze v tom, aby předstírala, že se něco chystá.
V pondělí
jdu na kontrolu do porodnice. Miminu se daří dobře, děloze taky - ani se nehne, takže si začínám připadat mírně dementně.
V úterý
odpoledne chvíli přemýšlím, že odvezeme Kolouše k babičce, protože břuch bolí tak nějak víc než obvykle. Vrozená lenost vítězí. Jdu spát s tím, že dneska nerodím, protože jsem na to prostě moc unavená.
Ve středu
v poradně mi pan doktor zopakuje to, co říká už měsíc - nic se nezměnilo, všechno v pohodě, až se mu bude chtít, tak vyleze. Navíc jako bonus začíná na úterý plánovat vyvolání porodu.
Ve čtvrtek
začínám být hysterická z představy dalšího chemickýho porodu. Protože všechny "normální" vypuzovací metdy selhaly, začínám shánět riciňák.
V pátek
se se svým ďábelským plánem přestávám tajit. Jedna babička tvrdí, že mi ten olej prorve střeva, druhá že to jsou jen kecy, ale nepila by to ani jedna. Podle dědy se nic nestane, protože srajdu mám už 14 dnů a Pupáčovi sice málem praská nerv v oku, jak protáčí panenky, ale už nic nekomentuje. Dobře dělá.
V sobotu
v deset ráno si nadšeně rozmixuju tři deci meruňkovýho kompotu, zaleju to panákem vodky a panákem ricinovýho oleje a doufám v zázrak jménem Samoser. Účinek se má údajně dostavit během 3-6 hodin. Jak jsem pochopila, kdo neporodí, ten se zaručeně pose*e. Jsou skoro dvě hodiny a...
...moje plechový střeva se ani nehnou...

39. týden (kterým to mělo skončit;)

17. dubna 2011 v 9:56 | A.
Je pátek,
do termínu zbývá pět dnů.
Odpoledne mě začíná bolet břicho. Jelikož to není nic novýho, je mi to jedno. Sice jsem už skoro před týdnem uklidila šicí stroj (protože přece každou chvíli porodim), ale nevadí, zase ho pěkně vyndavám.
Bolení břicha nepřestává, naopak. Podezřele moc začíná připomínat předporodní stahy, který se opakujou co deset minut.
Už ničemu nevěřím, takže v klidu čekám na Pupáčův příchod.
Břuch kupodivu pořád maká. Nepřestává v horký vaně, když něco dělám, ani když nedělám nic.
Skoro se mi ani nechce věřit, že bych se konečně dočkala
(a dobře dělám, což ale ještě zdaleka nemám podle čeho poznat).

Odvážíme Kolouše spát k babičce, protože vidina odjezdu do porodnice se jeví s postupujícím časem tak nějak reálnější. Dobaluju tašku a uklízím pracně vystěhovanej stroj. Stahy mám co pět minut, ale nefunim, nehroutím se, ani nebrečím bolestí, z čehož usuzuju, že na odjezd je času dost a pouštím si Poirota.

O půlnoci začínám bejt ospalá.
Kupodivu nejsem sama, zdá se že i můj tlustý měch je takovou nenadálou aktivitou zmožen a začíná polevovat. V půl druhý toho mám tak akorát dost a jdu si lehnout.

Spokojeně usnu a když se v půl šestý probouzím, nic se neděje!
(teď je neděle dopoledne, což znamená, že to stejný nic ještě pořád trvá;)

Ok.
Že druhý nedělní miminko mít nebudu, s tím jsem smířená už dlouho.
Že budu tahat pupek mezi kolenama až do května, s tím se začínám smiřovat teď.
Ale že jsem schopná zaspat i vlastní porod?
To jsem se FAKT překvapila;)

38. týden - tentokrát Stručně

10. dubna 2011 v 19:55 | A.
Nějak nemám slov - nebo teda mám, ale nemám sílu předstírat, že ty slova jsou víc než dvouslabičný a ještě navíc z nich tvořit věty;)
Takže stručně:
  • nic se neděje
  • už čtyři dny se mi každej večer stahuje břicho a
  • tři dny trávím na záchodě víc času, než je zdrávo (a než by mi bylo milý),
  • ale nic se neděje
  • funim
  • otekly mi nohy (super)
  • funim
  • popraskalo mi břicho, což bych nečekala, když přežilo ve zdraví i Kolouší 8+2 (supersupersuper)
  • funim
  • funim
  • a stejně se nic neděje!






PS: Jo a kdyby to někoho zajímalo, tak i když máme tu nejtlustší knihu o jménech na světě a poctivě ji študujeme několikrát denně FAKT všichni, náš chlapeček se prostě bude jmenovat Viola a basta!;)

37. týden tzv. Síťovaný

5. dubna 2011 v 20:10 | A.
Sbalila jsem tašku do porodnice.
(jo, sleduju tajnej cíl - nějak to všechno urychlit a zbavit se pupku dřív, než zas budu vážit metrák, ale nezdá se, že by to nějak zabíralo;)


Během této bohulibé činnosti se mi vybavovaly různý báječný porodnicový historky a zážitky, bohužel většinou vlastní.

Asi to bude souviset s tím, že většinu objektů, který jsem do milého zavazadla narvala, jsem pár let neviděla a jejich existenci jsem v zájmu zachování duševního zdraví vymazala ze svý paměťový karty.

Třeba tohle.

Síťovaný spoďáry?!
Vymyslel někdo někdy větší úchylárnu?

A myslíte, že se do nich vejdu?


(Anoanoano. Nebudu se do nich soukat ani o týden dřív, než to bude nezbytně nutný a basta fidli!;)

36. týden Že by tzv. Hnízdící?!

29. března 2011 v 21:23 | A.
Říkám si, co že jsem vlastně dělala?
  • v rámci zařizování Koloušího pasu jsme na matrice vzorně požádaly o Osvědčení o státním občanství (o existenci něčeho takovýho jsem neměla ani tušení, zase jsem o formulář moudřejší)
  • poprvé v životě jsem se na to nevykašlala a na poště jsem reklamovala ztracenej doporučenej dopis - zdá se, že jsem dobře udělala, je totiž automaticky pojištěnej na pětistovku (a Kolouš prostě NUTNĚ potřebuje toho mluvícího pejska, co jí už skoro tři roky odmítám pořídit;)
  • na živnostenským úřadu jsem si pozastavila živnost (tamtéž Kolouš pozastavil provoz kopírky, barelu na vodu a několika propisek)
  • vyplnila jsem všechny formuláře ke sčítání lidu a kupodivu jsem ani jeden nezkazila
  • daňový přiznání jsem taky nezkazila, ale to jen proto, že jsem se o jeho vyplnění ani nesnažila - veškerý zbytky svý intelektuální kapacity jsem věnovala modlitbám za to, aby se mě na finančním úřadu někoho zželelo, což se vyplatilo (čímž paní Č. děkuju ještě i takhle veřejně;)
  • správu sociálního zabezpečení jsem nejen přežila ve zdraví, ale kupodivu i stihla vyřídit během deseti minut (zatímco Kolouš terorizoval babičku na keramickým kroužku)
  • a tímpádem jsem nemohla vynechat ani zdravotní pojišťovnu, kde jsem snad poprvé nedostala sprda za to, že jsem něco nezaplatila (jojo, keramickej kroužek trval skoro hodinu a půl a navíc byl zadarmo;)
  • ušila jsem deku
  • v rámci akce Pupáč na služební cestě jsem vyexpedovala Dceru Temnot k dědovi a babičce a strávila asi na hodně dlouho poslední, což si ale nepřipouštím a nepředstavuju! osamělý večer (a hlavně NOC, ráno a dopoledne!) u filmu, se sklenicí vína, tatarkou, lakem na nehty, maskou na ksichtě a kdyby se mi podařilo se ohnout, mohla jsem přidat i oholený nohy (realizaci tohoto projektu tudíž odkládám na dobu neurčitou, ale snaha byla;)
  • protože jaro buší na dveře, umotala jsem věnečky, aby bylo poznat, kam že se má klepat a taky jsem vyprala zimní bundy, uklidila kozačky, sněhule, sněžnice... (a jestli začne mrznout, budem se holt otužovat, protože vyndavat už to nebudu)
  • ušila jsem si peněženku, kterou jsem fakt NUTNĚ potřebovala (a asi budu potřebovat ještě nejmíň jednu;)
  • přečetla jsem dvě detektivky a přinesla z knihovny tři další (jo, je to úpadek, ale kromě Kolouších knih je to jediný, na co se ještě relativně dokážu soustředit)

  • na všech výše uvedených místech jsem několikrát musela různým lidem vysvětlovat, že ještě FAKT nerodím, i když tak funim a vypadám, což je zřejmě ten důvod, proč jsem v neděli padla na hubu a půl dne spala a spala a spala.
V jednu chvíli mě teda napadlo, že by třeba...

Hnízdící syndrom: Před porodem se u většiny žen objeví touha dát v domácnosti všechno do pořádku, na poslední chvíli uklidit a podobně. Odborníci se domnívají, že se tím podvědomě připravují na blížící se porod a připravují ideální podmínky pro miminko.

... ale ne.
Doma je pořád čurbes jak v Ladronce.
A mně je to jedno.
Já totiž sotva funím a taky už mi tak nějak došly síly nebo co;)

35. týden Aneb O střetu s realitou

22. března 2011 v 10:23 | A.
Konec výmluv.
Z mých dvou Á-čtyřkových seznamů věcí, který je potřeba nutně stihnout v ještě nerozdvojeném stavu jsem za celý týden dokázala odškrtnout jedinou:

Tušit, že Jolanka to obrečí (protože ONA je přece NAŠE miminko a náš kluk a chce si oblíknout všechny ty modrý oblečky, který jsou pro NI a ne pro nějakýho bjáchu), vyprdla bych se i na to...

Ale jdu do sebe.
Pro začátek věci související s miminem vytahuju až když to větší (a zoufalý) usne - na stresy má fakt času dost;)

34. týden - Porouchanej?

14. března 2011 v 15:32 | A.
Pořád čekám, kdy se ty dny (a týdny) začnou vléct.
Zatím nic.

Spíš naopak, nějak podezřele to letí.
Ráda bych třeba napsala, co všechno už jsme pro bráchu s Koloušem nachystaly, ale nemůžu.
Seznam všeho, co je potřeba udělat (a na co nejsou lidi, síla a nevím co ještě) by moc pozitivně nepůsobil.
Třeba se ale do příště vybičuju a to teprve budem všichni čumět;)

Možná právě díky tomu nicnedělání se z celkem poklidného miminka stává hlavní hrdina Flashdance říznutej s Králíčkem Duracellem (to je taková ta růžová obluda, co rychlostí blesku bubnuje na bubínek a ještě při tom stíhá vyskakovat do vejšky - kdyby si ho náhodou někdo nepamatoval, je přesně tady)

Dříve jsem moc nechápala, proč se říká, že mimina v břuchu kopou. Teď, když mám místo pravýho horního žebra fašírku, která mě neustále brní a místo pupku jakousi nadskakující sulcovatou hmotu, beru zpět.
Dokonce i naše ignorantská všímává a empatická holčička ty tsunami zaznamenala a má teď nový hobby.

Poslouchá bráchu.

(kdyby někoho zajímalo, kde mám hlavu, tak ji prostě nemám - a kdo mi poradí, jak tu oteklou dvoubradou kouli, co mi sedí na krku oříznout i ve skutečnosti, stane se předmětem mého nehynoucího vděku a obdivu!)

"Mamí, ten bjácha je nějakej pojouchanej!"
"Co že je?!"
"Pojouchanej, jako že má pojuchu!"
"Jakou poruchu, prosímtě?"
"Že už nedělá to, co dělá požád. Pjoč už netancuje?"

Kdyby měl Kolouš víc trpělivosti, za minutu by se dočkal. Takhle si to pěkně vyžírám sama a tajně doufám, že se vyřádí vevnitř a venku bude po těch devíti měsících zumby tak utahanej, že bude (minimálně) dalších devět chrnět jako pařez!

Jo a PS: pokud to takhle nefunguje, nechci to slyšet!;)

33. týden - stále Nounejm

8. března 2011 v 20:29 | A.
Chudák chlapec - je totiž stále Bezejmenný, a to i přesto, že do porodu už nám zbývá míň než padesát dnů (ježkovyvočikristovanohotosnadnenimožný?!)

Všem, kdo poctivě hlasovali v anketě musím ještě jednou veřejně poděkovat.
Rovnou se i (taky veřejně) omlouvám, protože na první pohled by se mohlo zdát, že to k ničemu nebylo...vono totiž fakt nebylo;)
Postupem času nám ohledně jména vykrystalizovaly jen dvě možnosti:

a) nechat synka pojmenovat soudem
b) rozvést se

Ráda bych vymyslela ještě aspoň jednu, protože obvykle jsou tři a taky to tak nějak líp vypadá, ale ať se snažím sebevíc, nic mě nenapadá.
Já chci Jonáše, Pupáč Filípka a Kolouš Kubíčka.
Jonáš je podle toho člověka, kterýho jsem si asi vzala v nějakým pomatení smyslů mého drahého chotě teploušský jméno, protože končí na "š".
Podle mě se Filipes jmenuje každej druhej a přestože ve svý podstatě se mi to jméno líbí, na svým dítěti si ho představit nějak neumim.
No a Kolouš má prostě smůlu, protože je moc malá a proto holt snadno přehlasovatelná.

Jak je vidět, máme starostí až nad hlavu a některým členům naší rodiny dokonce hrozí, že je to úplně semele a rozmáčkne na placku:
Jo, nést na hlavě takovou tíhu, to vážně není jen tak;)

Takže když už anketa nezabrala, slibuju, že hned jak vymyslíme kopromis (nebo sepíšeme rozvodový papíry), dám vědět!

Snad to bude dřív, než cestou z porodnice;)

32. týden Aneb O kouli (a koulích?!)

26. února 2011 v 9:45 | A.
Že si nezavážu tkaničky, aniž bych při tom neprodělala menší astmatickej záchvat, to už pozoruju dlouho.
Když se chci podívat, jestli nemám špinavý boty, musím hodně vystrčit zadek dozadu. No fakt. Jedině tak se mi totiž pupek odsune ze zornýho pole a já vidím, co vidět potřebuju.


Dneska se mi zdálo, že jsem chlap!
Už v tom snu to nebylo nic vtipnýho a kupodivu i spící mozek pocítil potřebu zabývat se kruciálně důležitou otázkou, jak se (sakra) to nebohý dítě teď dostane ven?!

Kdo si myslí, že je něco příjemnýho na tom, probudit se s utkvělou představou výměny určitých orgánů, ten to asi nikdy nezažil.
A to ani (radši) nemluvím o tom, že k tomu, abych zkontrolovala skutečný stav věci, nestačilo sklonit hlavu a podívat se! Musela jsem pěkně potupně dojít před zrcadlo a přesvědčit se...

(pro nejisté - jo, je to v suchu, zatím fakt nemám koule)

PS: Kolouš má přes Pupek 48 centimetrů, Pupáč 99 a já?
Já 115.
Může se teď někdo divit, že svůj váhový přírůstek tady prostě nezveřejním, ani kdyby mě za koule věšeli?!

31. týden aneb Modelky a modelové;)

21. února 2011 v 10:29 | A.
Říkám si, že už jsem si dlouho nepostěžovala, ne?;)
Skoro bych řekla, že se opakuju, ale já za to nemůžu - já jsem totiž STRAŠNĚ nevyspalá, fňuky fňuk.

Je teda fakt, že kdykoli projdu kolem zrcadla, vím přesně, kde je pravá příčina.
břuch 31.tt

  • Na břicho si (jak je asi vidět) už prostě nelehnu.
  • Na zádech se mi zvedá kufr.
  • Na pravej bok se ještě zkroutím, ale tím to končí. Z druhý strany totiž leží donedávna nekontaktní Kolouš. To donedávna bych asi měla napsat tučně.
Mám neodbytnej pocit, že naše Jolanka se nevyspí, pokud mě rukama dostatečně silně neobjímá (?!) kolem krku, nohy nemá zapíchlý v mejch ledvinách a nefuní mi na mozek.

  • Řekla bych. že je jasný, proč se na levej bok otočit ani nesnažím...
Fňuk.



Jinak ale jen samá pozitiva a sociální jistoty.
Tohle je totiž hlava našeho bezejmenného chlapce:
31tt
Spešl vysvětlivky pro strejdu Tomáše - pohled shora, hlava vpravo, ručičky vlevo, pravý oko na nás mrklo, načež se radši zavřelo, levý sice nevidět, zato výrazný nos a kousek pusinky ano;)

Má se víc než dobře, važí 1640 gramů a celkově je to prostě velkej vzorňák, kterej na požádání vystrčí jakoukoli část těla (jo, fakt jakoukoli;), aby ji pan doktor mohl důkladně prozkoumat.

Tímpádem beru zpět celej první odstavec, protože když to vezmu kolem a kolem, tak si rozhodně nemám na co stěžovat!
A tentokrát to výjimečně nemyslím ani trochu ironicky;)

30. týden aneb O špuntu

14. února 2011 v 10:07 | A.
Matně si vybavuju, jak se poslední týdny s Koloušem v břiše neskutečně vlekly. Aby ne - všechno nakoupený, oblečky vyžehlený, jméno dávno vybraný...

Ehm.
Ehm.
Budu se muset trochu polepšit. Můžu ale za to, že to tak STRAŠNĚ letí?!

Vzpomněla jsem si, že jsem posledních pár dnů před porodem strávila naložená v horký vaně.
(zaručeně nefunkční babská rada, která měla urychlit Kolouší vylodění)
Ať jsem napouštěla vody sebevíc, nikdy se mi nepodařilo potopit si celý břicho, což mě uvrhávalo do depresivních stavů a chmurných myšlenek nad svou tělesnou konstitucí...

Teď se mi něco takovýho stát nemůže - ne proto, že bych vypadala jinak, nebo že bychom dokonce koupili větší vanu. Důvod je mnohem prozaičtější:
Prostě se nekoupu.
Chachá.
Spokojeně jsem si libovala, jak jsem na to vyzrála. Vlezu do vany, osprchuju se, vylezu a nemám čas přemýšlet nad tím, jaký množství kapaliny (jakožto těleso nadměrných rozměrů) vytlačím.

Ovšem bohužel jen do včerejška. Sedím si tak ve vaně, vesele se sprchuju, načež si podávám šampón (kardinální chyba!), otočim se dozadu a tam...
...
Rybník Brčálník!
Přímo za mým zadkem.
Ucpala jsem vanu!
Jakmile jsem se zvedla, ukázalo se, že milá vana je tak do čtvrtiny plná vody. Aby ne, funguju jako celkem solidní přehrada, to mi holt nikdo neupře.

Brzy budu širší než delší.
Do porodu totiž zbývá ještě 70 dnů;)

29.týden tzv. Přímoúměrný

10. února 2011 v 9:18 | A.
Definitivně jsem se přesvědčila, že přímá úměra

čím větší pupek, tím menší mozek

u mě platí na stodvacetpětapůl procent a nemá smysl se proti tomu snažit bojovat...
Po pěti měsících končí mé pracovní soboty a musím sebekriticky přiznat, že je nejvyšší čas.
Došlo mi to ve chvíli, kdy jsem půl dne seděla uprostřed tohohle,
uklizeno
snažila se soustředit a cokoli jsem pracně vytvořila, Kolouš rozmetal na kusy, kousky a prvočinitele. Co jsem potřebovala najít, to někam zaštrachala a naopak - ze zcela neočekávaných skrýší vytahovala papíry dávno už oplakané...

Je ale fakt, že se mi bude stejskat - přece jen strávit několik hodin týdně se samýma dospělýma (který se uměj sami obout a dokonce i najíst!) bylo i přes nějakou tu náročnost prostě osvěžujícíí!;)

28. týden tzv. Rebilancovací

1. února 2011 v 10:33 | A.
Tak, vážení, tady končí sranda.
Tak nějak jsem se to dočetla v několika chytrých knihách. Začíná třetí trimestr, což je teprve ta pravá těhotenská procházka růžovým sadem s hlavou v modrých obláčcích plnou blonďatejch miminek.
A kupodivu, literatura (jako ostatně často) nelže.
břuch 28.tt

  • Kynu rychlostí světla.
Paní prodavačka v přilehlé Jednotě se mě včera děsně mile ptala, jak mi je, když už to mám za pár...
Škoda, že jí tak rychle došly slova, když jsem začala blekotat něco o dubnu. Chudák, chtěla pokecat a nakonec se tak styděla, že už se se mnou asi nikdy bavit nebude.

  • Záchod je (opět) mým nejoblíbenějším místem.
Tentokrát s tím žaludek nemá nic společnýho. Spíš si pořád říkám, že by někdo měl přesvědčit můj močovej měchýř, že FAKT zvládne udržet víc, než půl deci tekutiny...
No co, aspoň mám čas si přečíst všechny ty knihy, co jsem si tam nastěhovala.

Jo, a taky už vím, ve kterých hospodách se dá při každodenních procházkách proplížit na onu místnost dostatečně nepozorovaně (plánek pošlu na vyžádání - vzdálenosti mezi jednotlivými záchytnými body nepřesahují několik desítek metrů!)
  • Funim.
Strašně a hlavně pořád.
A když píšu pořád, přesně tak to i myslím, tzn. nejen při zavazování tkaniček, sbírání hraček, chování Kolouše, výšlapu do schodů, sestupu ze schodů a nakupování, ale i když si sedám, zvedám se a co je úplně nejhorší - funim, když moc dlouho mluvim!

Tak nějak se mi začíná dělat mdlo při představě příštích několika týdnů.
Jestli to totiž bude ještě horší (a nejsem tak naivní, abych si myslela že ne), vytáhnu z komory kočárek a Kolouš dostane šanci splatit mi dluh.
Bude mě všude pěkně vozit a basta!

PS: Kdyby se někou zdálo, že na fotce se Kolouš chystá spáchat sebevraždu uškrcením, tak to není jen zdání. 
Kdo vymyslel tu ozdobnou šňůru na svetru, ten s takovým využitím určitě nepočítal;)

27.týden - Chvála silničářům

25. ledna 2011 v 10:19 | A.
Připadám si jako při povodních. To taky kdejakej chytrolín u piva mluvil o Kulminaci jako by to bylo nejběžnější slovo v jeho životě.
Já ho třeba do tý doby neznala a upřímně by mě zajímalo, kdo (kromě meteorologů, hydrologů a podobných přírodovědných typů) na tom byl jinak.

Výtluky.
Co to jako je?
Poprvé jsem si myslela, že se někdo přeřekl, ale brzy jsem zjistila, že žádný pořádný dopravní zpravodajství se bez nich neobejde.
Mně by to teda bylo celkem jedno, ale zkoušeli jste jet na delší vzdálenost autem po rozdrncaný silnici? Během necelých padesáti kilometrů jsem musela zastavit čtyřikrát...

Jo, na čůrání.
Ne, Kolouš se mnou nejel.
A když jsem nadávala na debilní (a jiný, jenže nepublikovatelný) DÍRY, znamená to že jsem out a nechci své vyjadřování přizpůsobit novému Výtlukovému trendu?

Kdo dokáže spočítat, kolikrát jsme museli zastavit (nejen) na benzínce při víkendové cestě do Ostravy a zpět, ten snadno pochopí, že už dlouho nikam daleko nepojedu.
Aspoň ne dokud ty vytlouklý džuzny budou tak strašně drncat!

26. týden Aneb Zachraňte Bedřicha!

14. ledna 2011 v 7:36 | A.
Do porodu zbývá ode dneška přesně 100 dnů.
Zřejmě trpím nějakou úchylkou vyznačující se zcela neopodstatněnou fascinací kulatými čísly.
Ta tentokrát vyplavala na povrch ještě intenzivněji než obvykle a vzala na sebe podobu mého budoucího bezejmenného dítěte.

Protože u nás doma se prostě nedohodneme a význam Vox Populi není úplně zanedbatelnej, máme tu zcela seriózní ANKETU. Je přesně vlevo dole, v tom tmavším sloupečku a vyznačuje se mimo jiné tím, že dokud si povinně neodhlasujete, nedozvíte se průběžné výsledky (napínavý, co?;)

Takže...
...tři, dva, jedna start!

PS: Za týden se uvidí.
A když pěkně okomentujete svoje hlasovací důvody, bude to úplně ideální;)

A může vyrazit!

12. ledna 2011 v 19:52 | A.
Protože Kolouš stále trpí fixní ideou, že brácha vyleze ven pusou (mojí), vstane, řekne jí Ahóóój a půjdou si hrát (sami, jak jinak), nedalo se nic dělat...
capáky
Musely jsme mu na tu dlouhou tůru holt ušít vhodnou obuv.

PS: A že to vypadá jako šilhavý oči je fakt jenom náhoda;)

25.týden tzv. Spartakiádní

10. ledna 2011 v 14:31 | A.
Celkem dlouho žiju v domnění, že jsem v pátým měsíci. Tudíž bych se (dle chytrých knih) měla cítit výborně, svěže a celkově fit. Každou noc, když se kulim na záchod si opakuju, že bude hůř, ale poslední dobou to nějak přestávalo fungovat.
Ode dneška vím proč.
Nejen že pátej měsíc je definitivně za námi, on už pomalu končí i ten šestej...
25.týden

Skoro bych řekla, že jsem fakt těhotná - jen doufám, že až splasknu, mozek se zase vrátí do původního stavu (nebo aspoň přibližně původního), protože tímhle tempem bych za chvíli zapomněla i jak se jmenuju.

-konec Odpolední chvilky Vroucích přání;)-

Čím míň se hejbu, tím větší prostor se otvírá pro vnitrobřišní gymnastiku kombinovanou s akrobatickým lyžováním a thajským boxem.
Kdykoli si sednu (nebo nedejbože lehnu), začne spartakiáda jak řemen.

Úplně vidim mimino, jak si pěkně sedne, opře se mi o páteř, zvolna natáhne pravou nohu kam až to jde (když už to kvůli překážce v podobě břišní stěny dál nejde, nevadí, vždycky se dá aspoň pořádně přitlačit) a čeká, co bude.
Buď nemám sílu se pohnout a pak nastává přesně ta pravá chvíle pro zopakování celého cviku i s nohou levou, nebo vyměknu, začnu něco dělat a získám tak zcela paradoxně chvíli klidu.

Jasně, jsem ráda, že se hejbe, ale jestli tyhle sestavy hodlá provozovat i v době, kdy bude vážit o dvě kila víc, tak už abych pomalu začala šetřit na pojízdnou postel;)

24.týden tzv. Šopovací

2. ledna 2011 v 20:23 | A.
Vánoce jsme přežili, ale zvážit se jsem ještě odvahu nenašla. Nevím, kdo vymyslel cukroví, ani proč jsem ho upekla pro několik středně velkých rodin najednou. Jistý ale je, že už jsem skoro všechno zvládla zkonzumovat, čímž se moje rozměry přibližně ztrojnásobily - a to tak, že všude.
podprda

Přestože jsem se osmkrát změřila, nějak se mi nechtělo věřit vlastním očím.
Do kabinky jsem si odnesla asi dvacet podprsenek, který nevypadaly jako menší stany.
Postupně (a hlavně potupně) jsem je zase pěkně odnesla zpátky na věšák, kde budou viset tak dlouho, dokud si je nekoupí někdo s normálním hrudníkem.

Bylo mi jasný, že se určitě zase najde někdo, kdo mi bude tvrdit, že přeháním.
Zároveň mi ale zbyly ještě chatrný zbytky soudnosti a proto nebudu riskovat, že při pokusu o zvěčnění nejnovějšího exempláře v mém šatníku (a navíc v kombinaci s mou osobou), mi praskne foťák.
Stačí, že prasklo zrcadlo, u kterýho jsem si tu nádheru zkoušela.

Ještě že mám toho Kolouše.
Ta si vyzkouší cokoli a klidně se v tom i vyfotí.

Že má zcela standartně vělkou hlavu snad dodávat nemusim, ne?;)


PS: A aby to nevypadalo, že jsem sobec, musím se pochlubit - náš chlapeček má konečně taky něco na sebe:
módes-róbes
Už jsem se začínala bát, že první rok života stráví oděn v krávový plíně, omotanej zelenou osuškou a s modrou čepicí na hlavě.
Větší klučičí garderóbu totiž až dodneška nevlastnil;)

23. týden - O dvojmatkách a dvojdětech

26. prosince 2010 v 18:48 | A.
Nejspíš bych měla zauvažovat, jestli si nenechat oficiálně připsat do občanky i nové prostřední jméno.
Něco ve stylu Blesk, Tatar, anebo radši rovnou Retard.
Včera mi totiž došla zásadní věc - bezy ze mě bude matka DVOU dětí!
To už je podle mě fakt síla. Nejvyšší čas pořídit si sadu kvalitních natáček, zástěru, pořádnou nákupní tašku na kolečkách, lehce uštvanej výraz, tik v obou očích a manžela, co na kanapi odpočívá (přikryt novinami a s dopitým lahváčem v ruce) po celodenní dřině...
Jak tak na to koukám, začneme asi kanapem - takovou zásadní rekvizitu rozhodně vynechat nemůžeme.

A kdy že mi to došlo?

Jolanka si radostně prohlíží mé decentní těhotné břicho (čti Ignorantský Kolouš si po pár měsících všiml, že když se mi snaží prorazit kolenem díru do žaludku, začíná jí tam překážet kus měchu, kterej tam dřív nebyl).
"Co to je, mami?"
"No tam je přece ten brácha."
"Aha. Už ho slyším!""
"Jo? A co říká?"
"Pšece má-ma, má-ma, žíká."
"Fakt?"
"Jo. Otevži pusu, ať se kouknu... Je to dobjý, mami, ještě nevyleznul!"

No, to se mi ulevilo.
Já trubka se bála, že si po porodu zase nesednu - a přitom si akorát nepokecám!;)

22.týden, pokrok nezastavíš!

20. prosince 2010 v 19:09 | A.
Potkala jsem bývalého spolužáka Vě**áka. Chvíli mi nadšeně vykládal, jak je spokojenej v práci, načež se v půlce věty zarazil, zahleděl se mi do míst, kde jsem kdysi mívala pas a pravil: "No ty vole, už zase?!"
22.týden

Tady je možná na místě zmínit dva klíčové momenty onen výrok provázející, a to:
a) V-ák se rád poslouchá a zvláštním postřehem se nevyznačuje
b) měla jsem nasobě péřovku (kterou teda sotva dopnu, ale ještě pořád se mi to daří)

V tramvaji mě jakási žena pustila sednout se slovy: "Já teda chvilku nevěděla, jestli nemáte jen něco v kapsách, ale pak mi došlo, že něco tak velkýho by se vám do kapsy asi nevešlo"...
?!

V Mekáči mi slečna podávala kafe a úslužně se ptala, jestlipak si prej k němu dám taštičku?
Neméně mile jsem odvětila, že "díky, ne, já si to vypiju tady", načež jsem nejdřív půl minuty přemejšlela, proč na mě tak divně čumí, abych se, když mi to došlo, odplížila nejbližším (a nejširším) kanálem k tomu nejvzdálenějšímu stolečku, co tam měli.


Kam ten břuch spěje?
A co teprve mozek??
Takže fakt Tyvole už zase???;)

21. týden Ze života Hrochů

16. prosince 2010 v 20:36 | A.
Už už jsem si začínala říkat, že se mám fajn a že si ani nemám na co postěžovat. Jako bych nevěděla, kam takový myšlenky vedou...
Kolouš má novou postel - ne jen tak ledajakou, ale skoro úplně dospěláckou a mě roste břuch. Tyhle dvě skutečnosti spolu nesouvisej jen zdánlivě.

Asi si zvykla spát pěkně v bezpečí svých vysokých mříží a teď se bojí, když se v noci vzbudí. Evidentně potřebuje bejt někde uvězněná a tak každou noc po půlnoci provádíme akci Přesun Kolouše mezi Hrocha a Pupáče.
Sice hned usnu (čemuž bych před nedávnem nevěřila), ale kdykoli se chci otočit na druhej bok, jsem vzhůru. Gymnasticky přehodím břuch na záda, čímž si zablokuju páteř a hrkne mi v kříži, pak sebou chvíli mlátím ve snaze o znovuzpohyblivění se a nakonec jedním mocným trhnutím přehodím svých osm nově nabytých kilo na stranu, kde leží Kolouš.

Jako správná spartakiáda se celá akce neobejde bez doprovodu. Jolanka v polospánku pronáší moudra typu "Nechte mě být, vlásky!" případně "Jdi pjič, velká hlavo!", čímž mě spolehlivě probere na dobu delší než je zdrávo.

Tak.
A teď už je doufám jasný, čí to bude vina, až se jednou probudí takhle:
hrošice

20. týden zevnitř

7. prosince 2010 v 10:20 | A.
A jsme v půlce... se picnu;)
Strašně to letí a doufám, že se rozkoukám dřív, než na porodním sále. Přece jen bych měla něco udělat aspoň s tou růžofčí garderóbou, když už nic jinýho.
Je to totiž definitivně brácha, což potvrdí i babička, čestná účastnice přímého přenosu z planety Pupek;)
20tt zevnitř
Hlava na levoboku, nožičky vpravo dole, ten puntík není pupík, ale žaludek a jak vidno, bezpáteřní chlapík to není...
Miminko je to zodpovědné, takže všechny tyhle kontroly bere vážně.
Pro začátek se pořádně protáhne, vystrčí na doktora všechny části těla, který jsou potřeba poměřit, načež si v klidu skrčí nožičky, zaboří nos do dělohy a schrupne si...

Má na to taky nárok, protože jakmile já si sednu (lehnu, stoupnu, zastavím), začne trénovat. Ještě před čtrnácti dny jsem netušila, jak náročnou disciplínou je Přímý kop do močovýho měchýře, ale teď už to vím. Nejenom že lítám na záchod sedmkrát za hodinu (přes den) a sedmkrát celkem (v noci), poháněná neodbytnou představou, že jinak to dobře nedopadne. Musím ještě vyrazit dostatečně včas (tím myslím nejpozději dvě vteřiny poté, co močák vyšle do mozku první SOS signál) a hlavně se u toho nesmím smát nahlas, nebo nedejbože kejchnout, protože...jinak to holt fakt dobře nedopadne, no.

Co bude za pár měsíců, až bude mít nohu delší než současné tři centimetry (přes stehno) si radši nepředstavuju, protože bych si ráda zachovala aspoň zbytky lidské důstojnosti;)

19. týden tzv. Neduchovní

28. listopadu 2010 v 14:38 | A.
Protože u nás doma nikdo nehubneme a protože si ještě stále živím tu naivní iluzi, že tentokrát FAKT nebudu funět jak Parní válec už tři měsíce před porodem, rozhodla jsem se něco dělat - jak je vidět, nic jinýho nám ani nezbejvá;)
břuch(19.)
Takže chodím na jógu (jo, dobře, já vim, že tím zrovna moc kalorií a kilojoulů nespálím, ale to mi nezabrání v tom, abych své výkony považovala za cvičení;)

Je to super příjemná hodina klidu bez pohádek, čůrání, vřeštění a čtení.
Je dokonce natolik příjemná, že jsem kvůli ní odhodila i svou fóbii z míst, kde se gravidní ženy mezi sebou  oslovujou "těhulko", natřásaj si vzájmeně pupky a používaj mateřský plurál ("my jsme byly na všech testech a nemáme ždánou vadu" ?!) už ve fázi, kdy jejich budoucí potomek ještě ani nemá hlavu.

Ač se snažím osvěžit si kromě ztuhlých zad i mysl, moc mi to nejde. Ve chvílích, kdy si mám dát ruce na břuch a něco hezkýho říct v duchu svýmu miminku, vzmůžu se většinou maximálně na to, že mu slíbím, že už brzo si lehnem a dáme si nějakou tu čokošku.
Při závěrečné relaxaci se naopak od myšlenek odpoutávám rychleji než všichni ostatní a to tak důkladně, že jen trnu, kdy začnu chrápat nahlas - trošku se totiž obávám, jestli k tomu už náhodou nedošlo. Nejsem si tak úplně jistá, jestli by mi někdo takovou věc chtěl osobně sdělit;)

Každopádně domů chodím do růžova vyspinkaná (i deset minut stačí, když se to dělá pořádně;) a prokřupaná jak zamlada.
Moje mimino dostává za odměnu něco dobrýho na zub, protože je to přece jen těhotenská jóga a nejsem sobec, ne?

A to duchovno holt nechám povolanějším;)

18.týden O výbavičce

21. listopadu 2010 v 10:41 | A.
Slovo výbavička mě fascinuje podobně jako Bříško, Mimísek a Těhulka.
S velkým písmenkem proto, že existence takových výrazů je prostě Velká věc;)

O tom, že náš chlapeček nebude mít co na sebe, jsem moc dlouho přemejšlet nemusela:
Růžofka?
Takhle se totiž Kolouš vydal na svou první procházku. Vzhledem k tomu, že má pipinku, je to myslím čin ještě relativně omluvitelný.
Tomu malýmu chudákovi to ale udělat asi fakt nemůžu (pokud teda nechci, aby v první třídě zjistil, že opravdu není žena, jak se to kdysi stalo jednomu nejmenovanému velikánovi naší historie).

plínka

Jelikož jsem děsně praktická (ehm), rozhodla jsem se, že je nejvyšší čas s tím něco udělat a koupila mu taky něco pěknýho na sebe...

Je lepší vypadat jako malá kravička, než jako holčička, nebo ne?



Koluš si můj nákupní úspěch ovšem opět vyložil zcela po svém.
"Co to je, co to je??"
"Přece plínka, ne?"
"A pjo koho? Pjo mě?"
"Ne, pro miminko, ty už přece plínky nenosíš."
'"Jo, nosím! Já jsem miminko!"
Aby nezůstala jen u slov, práskla sebou na zem a lezouc jako blázen po čtyřech skřehotavě vyřvávala Ma-ma-ma-ma tak dlouho, dokud mě prostě neubila argumentama:
plínkařka
Ještě štěstí, že počůráním se jen vyhrožovala.
Když už nic jinýho, aspoň vím, že tenhle Kauf prostě byl výhodnej - ta plína mu totiž vydrží FAKT dlouho.

A příště teda už koupím něco jen pro něj.
Nebo se o to aspoň pokusím;)

17. týden tzv. Skřípnuťák

11. listopadu 2010 v 10:38 | A.
Původně jsem měla v plánu se konečně správně těhotensky rozněžnit (hehe), ale opět mi není přáno.
Tohle je totiž naše postel (nebo spíš její spodek):
postel
Pod postelí jsou dva šuplíky.
V nich náhradní peřiny, prostěradla a spousta dalších zábavných věcí.
Protože jsem o víkendu výjimečně poctivě luxovala, zasunula jsem milé šuplíky dozadu, abych se dostala k prachosaurům žijícím si vesele v jejich stínu.
Pak už jsem ale byla moc líná na to, abych je vytahovala zpátky, což se mi mělo později vymstít...

Spala u nás babička. Vydávám se na misi "peřiny" a protože je noc, rozsvítím si na to pěkně světlo.
Sáhnu po šuplíku a ten...
...nikde.
Zakleknu, předkloním se a heleme se, pouhých sto cenťáků a mám ho.
Natáhnu ruku, ale...
...jasně. Není tak dlouhá.
Neva, říkám si, přece se nevzdám takovej kousek od cíle.
Zalehnu a začínám se sunout směrem "pod postel". 
Všechno probíhá zcela dle plánu, ovšem jakmile se drahého šuplíka dotknu, udělám osudovou chybu...
Totiž - nadechnu se a je to:
Jsem zaseklá pod postelí.
Břuch přesně pod onou krajní hranou, já hlavu zhruba metr od svobody, nohy kdesi mezi dveřma, Pupáč zavřenej v obýváku a Kolouš spící  pokojíčku. Tato konstalace zcela vylučuje první záchranou možnost - zavolat na pomoc zákonitého chotě.
Beztak by mě chytil za kotníky a začal rvát ven, znám ho až moc dobře, říkám si rezignovaně.
Hlavně nepanikař, pokračuju si v monologu. Dostala ses dovnitř, dostaneš se ven.
Nedejchám, snažím se zatáhnout Pivrncův měch a pomalu se soukám ven.
celou dobu mě pronásleduje divnej pocit, jako by se postel na mých zádech zvedala...

Ale!
Dokázala jsem to!!

Pupáč pravil, že nechápe, proč jsem ho nezavolala - prej by tu postel nadzvedl a v pohodě bych mohla vylézt (v duchu se mu omlouvám, asi jsem mu teda s tím taháním za nohy křivdila, no;)

Jak je vidět, platí tady nepřímá úměra (zhruba poslední matematický pojem, který jsem v tomto oboru pochopila - logaritmy a následující byly už zcela mimo mou mentální kapacitu):
Čím větší  břuch, tím menší mozek.

PS: Nedalo mi to a změřila jsem si to - fakt jen dement by se s pupkem mých rozměrů snažil nasoukat do škvíry zvící dvaceti (!) cenťáků!

16. týden byl fajn...

7. listopadu 2010 v 16:09 | A.
... a někteří z nás si dokonce myslej, že byl prostě na jedničku:
bedřich 16tt
Vůbec jsem netušila, že už ví, co se s palcem dělá, ale je to holt chytrolín.
Vlastně proč by nebyl, když už má dvoucentimetrový stehno (nebo spíš stehýnko?) a frňák po nás;)

PS: To "něco" mezi nohama tam pořád je.

PS2: Kdybych v noci spala a pupek mi nerostl rychlostí světla, ani bych si nevšimla, že se něco děje;)

15. týden tzv. Držkový

31. října 2010 v 10:55 | A.
Pro začátek si nemůžu odpustit svou fňukací chvilku:
  • není mi špatně
  • beďary pomalu mizej a nový zapomínaj vyrašit
  • můžu čuchat téměř cokoli (kromě nočníku, teda) a nic to se mnou nedělá
  • prostě se tak nějak zase začínám cejtit jako člověk
Konečně.
Tak proč teda SAKRYŠ POŘÁD NESPÍM?!

S návratem fyzických sil se ovšem vrátily i jiné doporovodné jevy, se kterými bych se ráda rozloučila.
Když už ne navěky, tak aspoň na příštích zbývajících x měsíců.
odřenec
Nebo jsou snad tohle nohy někoho, kdo má třicítku za sebou a přítomnost druhého spraťoucha před sebou?!
Nejsou, no.
Jenže někdo se holt nenaučí chodit po rovným chodníku ani v padesáti.
Řekla bych, že nemusim dodávat, že takhle efektně jsem sebou švihla v půl osmý ráno těsně před vstupem do práce, že jsem na sobě měla sukni (protože do kalhot se už fakt nevejdu) a že punčocháče jsem rovnou vyhodila, protože takovej punker, abych chodila s dvaceticentimetrovejma dírama na kolenou fakt nejsem.
Když už hodit držku, tak pořádně.

Pokud máte zájem o nové způsoby otravy toxickými plyny a jinými výpary, zkuste být celý den v kozačkách na holých nohou.
Ještě že mi zbyly zbytky prozíravosti a zula jsem se přede dvěřma a navíc u sousedů (hehe;)

A když už jsem ty držky nakousla, tak...
břuch(15.)
Ale já za to fakt nemůžu.
To dítě váží deset deka, ale nedělá mu problém sežrat k snídani(!) litr dršťkovky...
Já dětem neodporuju, protože na to nemám nervy, tak jsem se holt obětovala.

Pak se ale nemůžu divit.
Ze vzduchu ten pupek fakt nemám;)

14. týden aneb O genetice

19. října 2010 v 13:44 | A.
V pohodě.
Fakt nemusím mít druhou holčičku a kluci maj taky něco do sebe.
(no dobře, každej nepotřebuje tejden na to, aby dospěl k moudru tak zásadní kvality a významu, ale někdo je holt pomalejší;)

Tak dlouho jsem špekulovala, jak asi bude vypadat (kromě toho, že nejspíš bude čůrat do všech světových stran a v šatičkách po Koloušovi bude trošilinku trapnej), až jsem našla tuhle šílenou stránku,kde si může kdekdo udělat dítě s kdekým.
Je to jednoduchý jak facka - stačí fotky budoucích rodičů a roztomilé děťátko je na světě!

Ovšem asi to neplatí pro všechny.
Od včerejška nevěřím tvrzení, že každý dítě je roztomilý.
Už jste někdy viděli něco takovýho?!
ksicht 2
Proč, sakra, zrovna já?!?
On nejenom že to bude ON!
On bude mít navíc uši jak plachťáky, vlasy jak chemlonovej koberec a barvu po jakýmsi cikánským prapředkovi z dvacátýho kolena!

Když jsem (stále ještě ve fázi šoku) objevila, že se dá zaškrtnout i barva pleti, nadšeně jsem změnila cikáně za barvu nám podobnější a vybaflo na mě něco, co jsem FAKT nečekala:
ksicht 3
Je nutný, aby to dítě vypadalo jako zmenšenina řeznickýho mistra říznutá náruživým fanouškem Sparty?
A jakto že má zas ty příšerný plachťáky?!

Tss,
co to máme za divnej genofond? To snad i ovce s hrochem by měli hezčího chlapečka než my dva, říkala jsem si.
Pak mi to nedalo a co byste řekli?
ksichtMěli!

Že já si nevzala Pištu Hrochnágla!;)

13. týden takzvaně Šokující

12. října 2010 v 17:32 | A.
Úvodem jen upozorňuju, že opravdu nejsem šovinisticko-sexistická feministka, jak by se nezasvěcenému možná na první pohled mohlo zdát;)

Vyrazili jsme si s Pupáčem do kina...
Kecám, no.
Výlet na genetický ultrazvuk se ale ukázal takovým thrillerem s nečekaným zakončením, že i Harry Potter se může jít zahrabat;)

Miminko vzorně leželo na zádech, nožku přes nožku a ani se nehlo. Správně pochopilo, že pohled na další svoje dítě zběsile skákající nahoru-dolů bych nemusela unést (a to ani kdy měří dvanáct cenťáků;)
chlopisko
Pan primář se do toho obul s plným nasazením, takže jsm viděli jak bouchá srdíčko, pulzuje pupečník a v hlavě se formuluje vylepšená verze teorie relativity.
(Ano, trpím utkvělou představou, že mé potomstvo je prostě geniální a nestydím se za to;)
Tak jsem se do toho zažrala, že otázka "A jak to máte s pohlavím?" mi způsobila lehčí duševní otřes. Než jsem stihla začít zmateně blekotat cosi o tom, že "děkuji za optání, ale dva a půl roku po porodu už je to celkem fajn", došlo mi, že já tentokrát nikoho nezajímám.

Vůbec mě nenapadlo, že takhle brzy by mohla taková věc přijít na přetřes, takže jsem v nekalé předtuše ještě víc zaostřila na monitor (jo, příště už si ty brejle fakt nezapomenu) a začalo mi docházet, že tady něco nehraje.
Pan primář se nechal strhnout a spustil, že takhle brzy je to sice vidět fakt výjimečně a on respektuje právo přírody na překvapení, ovšem...
Já mezitím zkoumala všechny viditelné výběžky. Nos, ruce, pupík, nohy... sakryš, sakryš...
cože?!
No jo, no.
Má ho tam!

Na můj přilblej dotaz, jestli to třeba není jen nějak vystouplá pipinka, pan doktor suše odvětil, že takovou holku by teda nechtěl a že to vidí tak na 99%.
Pupáč zachoval kamenou tvář a mě došlo několik věcí:
  • že můj manžel nekecal, když tvrdil, že mu jde o to, aby to bylo zdravý a ne o to, co má mezi nohama
  • že těch deset krabic růžovejch oblečků si můžu strčit někam
  • že na stejné místo můžu přihodit i svůj seznam třiceti báječných holčičkovských jmen
  • a konečně že můj mateřský instinkt zakrněl ve stadiu ranného vývoje a opět se ukázal jako (v mém případě) totálně nefunkčnímýtus
Ale stejně...
Ježkovyvoči-Kristovanoho-Panenkoskákavá!

Co já budu dělat s klukem?!;)
 
 

Reklama