A jsme 4;)

Jak Vojta na svět vystřelil!

6. května 2011 v 11:18 | A.
Protože Kolouší narozeniny se kvapem blíží, nedá mi to a musím se tak trochu vrátit o tři roky zpátky (jo, tlačí mi mlíko na mozek, v důsledku čehož jsem nechutně sentimentální, ale nedokážu se ovládnout!;)

Bylo mi fuk, že jsme v porodnici strávili zbytečně celou noc, aniž bych se začala otvírat. Že to byl důvod, proč do mě nad ránem napíchali tunu všemožných urychlováků, otvíráků a poblijáků, v důsledku čehož se naše (do tý doby vzorně nachystané) miminko zašprajcovalo napříč. Že jsem díky tomu pak dvě hodiny tlačila jak vzteklá, dokud přece jen nevylezla a cestou všechno neporvala důkladnějc než Jack Rozparovač.
Naše holčička byla na světě!
Bylo to jako rána z děla, důležitější než všechno, co jsem kdy v životě měla nebo chtěla.
To, že jsem čtrnáct dnů seděla jen na nafukovacím kruhu, že ze mě padaly nitě různých barev, tloušťky a délky ještě měsíc po akci a že každá návštěva oné místnosti za účelem větším než malým mi dlouho způsobovala infarktový stavy (komu by se taky chtělo kadit zakouslej do umyvadla;), to prostě nebylo důležitý...

Ten zcestnej úvod má kupodivu důvod;)
Čím větší byl můj břuch, tím jasnější mi totiž bylo, že tentokrát tudy cesta nepovede. Že Kolouše nebude zajímat, proč nemůžu chodit, sedět a vůbec fungovat jako normální máma. Že tentokrát to prostě musí dopadnout jinak a basta fidli.

Čtrnáct dnů před termínem porodu mi začalo tvrdnout břicho. Když se to stalo poprvé, už už jsem se viděla v porodnici. Byla jsem ale jediná. Monitory žádnou děložní akci neukazovaly, podle pana dokotora se nic nechystalo a já si začala připadat jako ukázkovej paranoik. Týden před skutečným dnem D jsme dokonce odvezli Jolanku k babičce a do noci měřili časy mezi pseudokontrakcema jen proto, abych nakonec všechno zaspala.
Blížily se Velikonoce a podle doktora i čas, kdy by bylo fajn nastoupit do porodnice na vyvolání, protože týden přenášet je tak akorát. Ani mě nehne, říkala jsem si, když jsem v pátek v lékárně kupovala flašku ricinovýho oleje, s varovným nápisem Neužívat vnitřně! a byla vděčná přihřátýmu lékárníkovi, že nepátrá po účelu mého kaufu století.

*Ehm ehm. A teď už fakt k věci*

Je sobota ráno, potácím se z postele po noci strávené ve společnosti značně nepravidelně se opakujících (ale o to nepříjemnějších) bolestí břicha. Mám toho tak akorát dost a posílám Kolouše do obchodu pro vodku a meruňkovej kompot. V deset obé slavnostně míchám s tím riciňákem, vychladím a kopnu to tam. Kecala bych, kdybych tvrdila, že nejsem nervózní. Koneckonců, kdo by nebyl, když žádoucí účinek (tj. porod) se má dostavit během 3 - 6 hodin.

V jedenáct začínám z nudy uklízet a ve dvanáct zaháním zbytky nervozity pořádnym flákem lososa. Je jedna hodina a začínám propadat trudomyslnosti (nemůžu si pomoct, ale vždycky jsem strašně chtěla tohle slovo někdy nějak použít a konečně mám příležitost - to se holt nesmí promarnit;) Pupáč, kterej až doteď nervozitou nevydržel sedět na místě se mě zcela klidně ptá, jestli jsem se teda aspoň potetno, když už nic jinýho.
Nepotento, což mě pochopitelně dost natento.

Ve dvě posílám zbytek rodiny na hřiště s tím, že si natáhnu své staré kosti, shnilé svalstvo, povolené klouby a sto kilo špeků na gauč. Mám vztek, že jsem si dělala zbytečný naděje a říkám si, že do budoucna mi můžou všechny babský recepty i s těma babkama, co je z nudy vymejšlej, políbit sedací partie. Jsem tak zpruzená, že si bolesti břuchu začínám uvědomovat až ve tři hodiny, kdy se opakujou po pěti minutách. NIc se mi ale nestahuje, takže se držím hesla posledních dnů - Ničemu nevěř a obzvlášť ne tomu, co vypadá jako blížící se porod!

Když se ani následující hodinu nic nemění, volám Pupáčovi, ať přijedou domů, že si jdu lehnout do vany a tudíž potřebuju někoho, kdo pode mě v případě nouze zaklíní páku a vytáhne mě na souš. Asi není tak klidnej jak vypadal, protože jsou za dveřma snad ještě dřív, než stihnu zavěsit. Ve vaně strávím vcelku přijemnou skorohodinku a helemese, bolesti nepřestávaj, spíš bych řekla naopak. Pořád jsem ale zmatená jak lesní včela. Nic se mi nestahuje, jen mě tak nějak (vlastně celkem dost) pobolívá pod pupkem.

V pět lezu z vany a jak mě Pánbů stvořil (no fuj;) se valím zkontrolovat zbytek famílie. Jolanka zcela nezúčastněně sleduje Jákosníka a tváří se spokojeně. Pupáč se snaží tvářit nezúčastněně, což mu jde líp, než pokusy o výraz spokojený. Tvrdošíjně odmítá, když mu nabízím, ať si dá panáka na uklidnění. Když vidím jkeho výraz, ani se neodvažuju navrhnout, že si ho teda dám za něj.
Nic to nemění na tom, že kdyby nás někdo poslouchal, těžko by uvěřil, že nejsme pod vlivem:
"Tak co teda?"
"Co já vim."
"A jak ti je?"
"Jak to myslíš? Zdá se ti, že si tady takhle funim blahem a oči z důlků mi lezou z nudy?"
"Takže rodíš?"
"To bych taky ráda věděla."
"Kdyby ti aspoň praskla ta voda, co?"
Výjimečně mi nezbývá než s ním souhlasit. Proč mi, sakra, nikdy nic nepraskne?! hudrám si a kulim se na onu místnost. Najednou lup a na zemi cosi, co bych ještě nedávno považovala za fyzicky postiženou chobotnici politou kečupem. Teď jsem ale strašně chytrá a poučená a vím, že hlenovou zátku viděti - v brzké době porodu se dočkati. Jolanka se nadšeně pakuje k babičce, děda přijíždí rychlostí světla a já začínám funět nahlas.

Břicho se mi sice pořád nestahuje, ale bolí i tak celkem slušně. Pouštím si Haničku Zagorovou a když zrovna v předklonu neležím na stole (což dělám každý dvě minuty) poněkud zcestně blábolím, jakej je ten Drupi fešák. To už je na mého manžela, kterej má úplně prokousanej jazyk od toho, jak se drží, aby mě nenutil OKAMŽITĚ sednout do auta a odjet do dvě minuty vzdálené porodnice prostě moc a nesměle navrhuje, jestli teda nejedem. Sice se bojím, že to zase bude zbytečně brzy, ale nechávám se přesvědčit.

Paní ve vrátnici se tváří pochybovačně, když ji zvesela zdravím, ale protože se po vystoupení z auta elegantně zkroutím na přední nárazník a funím jak prasnice při astmatickým záchvatu, vyměkne a navrhuje mi svezení výtahem. Hrdinně odmítám, čehož celou cestu do druhýho patra hlasitě (a ne úplně slušně) lituju. Porodní asistentka (PA), která má zrovna službu vypadá sympaticky a zkušeně. Málem sebou proto seknu, když mi v klidu říká, že na kontrakce po dvou minutách vypadám podezřele v pohodě a když navíc ani necítím stahy, budou to nejspíš zase ty podělaný! poslíčci.

Je půl osmý. Mám chuť to zabalit a jít domů, ale aspoň ona má rozum. Jakmile se při vyšetření ukáže, že jsem otevřená na tři centimetry a že skutečně nejsem první těhotná na světě, která každou chvíli dostane menstruaci, ale fakt mám kontrakce, mám chuť jí dát pusu. Přivolaný doktor potvrzuje, že rodím. Podle něj to do půlnoci nestihneme. Pak se mi chvíli kouká na břuch a začne blekotat cosi o tom, že tohle fakt nevypadá na tři a půl kila. Říkám mu, že pokud se mu zdá, že je vevnitř něco většího, budu mu vděčná, když si to nechá pro sebe, protože já počítám s tříkilovým miminkem a hlavičkou jak makovičkou. Taky mi dává podepsat informovaný souhlas s tím, že v případě nouze se nechám klidně i praštit lopatou, pokud to pomůže dostat mimino na svobodu a spokojeně konstatuje, že "to jsem si mohl myslet, že budete právník, takhle dlouho jsem to ještě nikdy nikoho číst neviděl!" Aspoň je mezi námi jasno;) Opouští nás s tím, že se v deset vrátí a píchne mi vodu. Jak došel zrovna k takovýmu načasování moc nechápu, ale naštěstí to nemusim řešit.

Je půl devátý a já absolvuju svůj první životní OPRAVDICKEJ klystýr (ne jen nějakej ošizenej Yal jako s Koloušem, taková jsem hrdinka! Nebudu předstírat, že jsem se málem nepos*ala stresem už ve chvíli, kdy jsem viděla, jak velkej pytel vody se do mě chystá napumpovat) a přísahám si, že odteď už žádnou proceduru nepodstoupím s otevřenýma očima.
PA odchází (asi na kafe), já též (kam asi;). Vrací se za hodinu s tím, že mluvila s doktorem a vysvětlila mu, že vodu si píchnem samy až budeme chtít my. Mám chuť jí dát ty pusy rovnou DVĚ!

V deset hodin jsem otevřená na šest centimetrů, čemuž zřejmě hodně pomohlo mých stodvacetosm návštěv oné místnosti a PA mi napouští vanu. Mám v ní prej vydržet aspoň hodinu, aby to mělo nějakej efekt, což se mi zdá jako nejlepší vánoční dárek, a je mi srdečně jedno, že jsou teprve Velikonoce. Ráchám se ve vaně, sprchuju si pupek a až na sílící bolesti mi je celkem do skoku. Pupáč se (doufám, že ve snaze přivést mě na jiný myšlenky) nahlas ptá, jestli se náhodou ještě nemůžu zavřít, když jsem teda otevřená na těch šest centimetrů. Svůj intelektuální vrchol pak překračuje ve chvíli, kdy mi během kontrakce zcela seriózně radí, abych zavřela oči, protože by mi mohly popraskat žíly. Nemám sílu mu vysvětlovat, že zatím netlačím a tudíž mi krvavý oči nehrozej. Tajně totiž doufám, že PA někam odešla a nestihne tak začít pochybovat o pravosti některého z našich vysokoškolských titulů, jejichž počet lehce převyšuje počet přítomných osob;)

Je třičtvrtě na jedenáct a já si říkám, že jsem se přece jen dobře vdala. Pupáč sedí vedle vany v křesle a když mu začínám nadávat, co se tam tak provokativně rozvaluje, nesnaží se mi oponovat. Naopak, je potichu jako Jindra Hojer lovící bobříka mlčení. Najednou mi začíná bejt nějak těžko a nemůžu vydržet sedět. Klekám si (což v tý vaně jde "trochu" ztuha a mít tam skrytou kameru, bude z mého výkonu hit internetu) a snažím se poslechnout Pupáče, podle kterýho zbývá už jen pět minut a budu tam hodinu. Přichází nějaká brutální kontrakce, já visim horní polovinou těla ven přes okraj vany a je mi jasný, že s vodou definitivně končím. Soukám se do košile a v předklonu se plazím do vedlejší místnosti, odkud PA starostlivě volá jak prej na tom jsem. Odpovídat naštěstí nemusim, protože se právě v předklonu potácím do jejího zornýho pole. Suše konstatuje, že Aha a že teda jdem píchnout tu vodu (jako bych to neříkala, mě prostě holt fakt nic nepraskne). Otevřená jsem na osm centimetrů a tím píchnutím končí sranda;)

Kontrakce jsou najednou mnohem silnější, interval se zkracuje a trvaj asi sto let. PA říká, že musíme ještě na monitor, zkontrolovat miminko. Když se doplazím do vedlejší místnosti, nedokážu si představit, že bych si měla sednout a nechat se měřit. Stojím opřená o postel a říkám jí, že nemůžu ani sedět, ani ležet, ani nic a že na to kašlu. Jak tam tak stojím, navrhuje Pupáčovi, aby mi namasíroval záda. Představa toho, že v tý strašný bolesti na mě ještě někdo sahá mě vymrští na postel, aniž bych si to stihla uvědomit. Nahlas funim cosi o tom, že jestli se mě dotkne, zabiju nejdřív jeho a pak sebe, ale to už mi připojujou sondy, držím ho za ruku a mám chuť mu ji prokousnout skrznaskrz. Taky strašlivě potřebuju nadávat, což obě asistentky nadšeně vítaj (prej se aspoň něco novýho naučej), já si trochu zaku*vuju atd. (kam se hrabou fanoušci Baniku), ale co je dovolený, to mě až tak nebaví. Najednou se slyším, jak na celou porodnici (a půl města) vehementně oznamuju, že "tyvole, teď už ale fakt MUSIM tlačit", načež mě naposledy kontrolujou, píchaj mi nějakou injekci na změkčení lemu a ani nevim jak, najednou mě z každý strany někdo drží a poponáší pryč jde se na sál.

Nevím, jestli si mám bolestí ukousnout dřív ruku, nebo nohu, ale vidina brzkého konce mě katapultuje na porodnický křeslo. Než stihnu zavřít oči (přece neporuším slib, kterej jsem si svatosvatě dala), vidím přibíhajícího doktora, nějakou kapačku v ruce (mojí!) a taky že venku svítěj lampy. Z dálky slyším, jak někdo vtipně říká "Tak, Vojto, koukej zabrat, máš na to dvacetpět minut a stihneš to na ten svátek" a v duchu děkuju, že nemůžu mluvit nahlas. Představuju si totiž, že další půl hodinu strávím zkroucená bolestí a napadaj mě takový slova, o kterých jsem ani netušila, že existujou. Než se stihnu vzpamatovat, přichází kontrakce. Tlačím jako vzteklá, Pupáč mi drží hlavu přimáčknutou bradou na hrudník a já poslouchám jak malej harant. Všichni fanděj jako na fotbale, funěj nahlas se mnou a chválej moje tlačící výkony, což jim v pomatení smyslů věřím a snažím se jako divá. Nikdy bych nevěřila, že zrovna na mě může takový hecování fungovat, ale fungovalo.
Když bolest ustoupí, snažím se popadnout dech (až když slyším sestřičku, instruující Otce u porodu, že by mi tu hlavu možná měl na chvíli pustit, jinak se udusim, dochází mi, proč to nejde), ale než se vzpamatuju, je to tady znova. Tlačím jak divá asi třikrát a najednou se nic neděje. PA mi úplně klidně říká, že až příště zatlačím, už ho porodím a já si myslím něco o tom, že lhát v týhle situaci je fakt svinstvo a že takovou blbost jí rozhodně nesežeru. Doktor se mě ptá, jestli už mám stah, ale já už žádnej nechci, takže mu oznamuju, že "nerodím, končím a doděláme to zejtra". Jako bych si to přivolala, přichází třetí kontrakce. Říkám si, že teda schválně, jestli nekecala. Nadechuju se jak po půl hodině strávený pod vodou a ze všech sil zatlačím...

Protože mám celou dobu vzorně zavřený oči, vidím jen zespodu pod řasama, jak ze mě vylítla nějaká černá koule a jak se všichni skláněj k zemi. Pak vyšplouchne voda a já si říkám, že "tyvado, průser, vystřelila jsem ho až na podlahu a teď ho tam sbíraj!" Naštěstí se pletu, protože najednou ho mám u sebe a vůbec nevypadá jako někdo, koho právě sebrali ze země;)
Je 23:37 a já mám za sebou nejdelší a nejšílenější dvě minuty svýho života.

Něco říkám, ani nevím co a nemůžu se vzpamatovat. Chce se mi smát i brečet zároveň, najednou mě nic nebolí a Vojtíšek je teploučkej, měkkoučkej, ani trochu pomačkanej, ale hlavně - je konečně venku! Po chvíli ho sestřička s Pupáčem odcházej změřit a zvážit, slyším, jak na mě volaj, že čtyři kila to fakt nejsou, ale je mi to fuk, hlavně když je v pohodě!
Pak si všimnu doktora, kterej si rychtuje nějaký nástroje a ptám se ho, co jako jde dělat, když já mám pro dnešek hotovo. Ubezpečuje mě, že dokud neporodím placentu, rozhodně se nikam odejít nechystá, takže trošku zatlačím a lup, na šňůře se mu v ruce cosi bimbá. Vypadá to divně, ale hlavně že doktor je spokojenej. Prej už jen zašít a hotovo. Ani jsem si nevšimla, že by mě stříhal (taky že nestříhal, podle PA chtěl, ale nestihnul to), ale natrhla se mi památeční jizva po Jolance. Oproti hodinové vyšívací exhibici, kterou jsem absolvovala poprvé, je tohle úplná pohoda.

*a hotovo*

Zvážený miminko se mi přicuclo na hrudník a ani nemukalo, já konečně přestala zmateně blábolit, Pupáč fotil jako vzteklej a všichni ostatní si pomalu pakovali svoje fidlátka. Sestřička kupodivu vůbec neprotestovala, když jsem jí řekla, že nechci, aby ho odváželi "zahřát", ale že bysme si ho ty dvě hodiny, co musím zůstat na sále, rádi nechali u sebe.

Pak všichni odešli, zhasli a my tam zůstali sami. Sami s naším druhým miminkem a prvním chlapečkem, pro kterýho uděláme všechno na světě. Ležel u mě pod peřinou, něco si broukal a jinak bylo všude úplný ticho. Koukali jsme se z okna na lampy, osvětlený ulice, náměstí a kostel a ani jsme nepotřebovali mluvit, protože cokoli bychom řekli, by v porovnání s tím, co jsme prožili, vyznělo úplně banálně.

Zítra to bude 14 dnů a mě přijde, že je to všechno strašně dávno. Vojta tady leží vedle mě, pomalu začíná plešatět, na obličeji mu vyskákaly nějaký pupínky, právě se strašlivě pos*al a chvíli předtím i tak trošku poblil, ale přesto je to náš nejkrásnější chlapeček na světě a nic hezčího už nás asi v životě nepotká - taky proto, že tu nejkrásnější holčičku už doma máme;)







 
 

Reklama