Duben 2013

O stupínek výš..

24. dubna 2013 v 16:36 | A. |  Tak jde čas...

..oproti loňsku!

Vzhledem k životnímu přístupu Proč chodit pěšky, když můžu běhat a to i když není kam se to dalo očekávat;)


Kolouš je odhodlán příští rok vybojovat zlato, na což se hodlá důkladně připravit účastí na Rodinném Minimaratonu - když teta může běžet ten opravdovej, proč by si ona cvičně nestřihla 4,2 kiláků.
Ještě štěstí, že máme toho dědu, kterej už teď dostává instrukce typu "musíš bejt rychlej, abych ti nezaběhla někam za roh a nezmizela ti tak z dozoru", protože kdybych s ní musela běžet já, asi by mě po sto metrech ubila keckama;)


Myslím, že ani těch sto metrů za 26,8 bych rozhodně neuběhla (a vlastně si ani nejsem jistá, jestli bych to vůbec uběhla, ehm)
Holt další důkaz toho, že ty geny jsou nevyzpytatelný svinstvo;)

Dva!

23. dubna 2013 v 21:59 | A. |  Vojtěška - technické parametry;)
Od rána se tady dojímám (jo, čím jsem starší, tím jsem měkčí), takže se můžete těšit na nechutně sentimentální výlev.
*tím bylo předběžnému varování učiněno za dost a jdu na věc;)


Za pár hodin to budou dva roky, co Vojta vystřelil na svět Je tudíž potřeba zaznamenat několik jeho zásadních životních postojů, hodnot, priorit, schopností, dovedností a závislostí, protože zhruba za třináct let (a pevně doufám, že ne dřív!) bude blahem bez sebe, až se dozví, co všechno byla jeho matka schopná vytroubit o něm do světa;)

Dvouletý Vojtěška váží zhruba 15 kilo, což ne zcela koresponduje s jeho stravovacími návyky - evidentně se jedná o příznivce výhradně monotematického jídelníčku, který ještě před dvěma týdny snědl denně minimálně šest Tvaroháčků (jen zaručeně poděbradských, o napodobeninu by ani okem nezavadil, natož aby ji pozřel), což doplňoval zhruba litrem mlíka (průběžně nejen během dne, ale třeba i třikrát za noc).

Když v Tvarohákové oblasti nastal nečekaný zvrat a chlapec je ze dne na den odmítl pozřít, zajásala jsem netušíc, že od teď hodlá být živ na suchým chlebu, rohlíku nebo maximálně housce (sem tam propašuju Lučinu, když se zadaří).
Litr mlíka ve dne v noci si (asi z nostalgie) ponechal, takže až já za začnu spát víc než tři hodiny v kuse, vyvěsím vlajku.
Nebo radši rovnou dvě.


Narozdíl od své sestry se rád válí.
Nejen v posteli, ale třeba i v mínus deseti uprostřed zasněženýho chodníku ve chvíli, kdy se rozhodne, že těch pět metrů, co za dvacet minut ušel, už byl dostatečnej sportovní výkon.

Nesnáší ovoce, zeleninu, sladkosti a vlastně cokoli, co není zrovna suchej chleba, kuskus, rejže nebo těstoviny (ovšem zásadně jen vrtulníky a špagety, kolínka jen s velkým sebezapřením v okamžiku největšího hladu)

Miluje Krtka, zvířátka a všechno chlupatý, knížky, kouzelníka Zababu, fixy, Lego a houbičky na nádobí.

Blaženosti dosahuje v bazéně, na pískovišti, na trampolíně a ve vlaku.

Jako správnej klučičí kluk žere bagry, jeřáby, traktory, multikáry, popeláře, hasiče, policajty, staví koleje a Lego a taky neustále něco opravuje.


Počítá do dvaceti, zná všechny sloky nejmíň dvaceti písniček (a jako jediný člen naší rodiny i intonuje! od Beskydebeskyde přes Co to tam šupoce po Okolo Hradce a básničky někdy recituje i ze spaní;)

Mluví v souvětích a neumí jen R a Ř.
Vedeme tudíž celý dny hlubokomyslné debaty na nejvyšší intelektuální úrovni, typu:

"A pjoč mi myješ juce?!"
"Protože si šahal do záchoda"
"A pjoč jsem sahal do záchoda?"
"No to já fakt nevím"
"A pjoč to nevíš?!

atd. atp. až do totálního zblbnutí (mého, samozřejmě)


Vzhledem k tomu, že bych ho nerada přebalovala ještě u zápisu do první třídy, doufám, že výhledově hodlá pochopit, že nočník mu zadek (ani ten zbytek) fakt nesežere a že i bez plíny se dá žít.

Řekla bych totiž, že rozumnej (a velkej) už je na to dost, nebo ne?;)





Rozkaz zněl jasně

8. dubna 2013 v 11:25 | A. |  Má nechráněná dílna
Naštěstí pro mě se netýkal diverzanta na motorce, ale "jen" noční košile, která (aby to nebylo až tak jednoduchý), musí bejt veselá, barevná a hlavně AŽ NA ZEM!

A protože jedna z mála věcí, ve který jsme si s Koloušem podobný je přístup chci to teď a hned a včera bylo pozdě, bylo jasný, že odkládat se to nedá (pracně vybranou látku si sama v sedm večer vyprala a pravila, že se spaním počká až na tu novou košili - což se mi naštěstí podařilo ukecat na ráno;)


Myslím, že ten časovej odklad věci jedině prospěl...


...a spíš si teď říkám, jestli těch šatů není na spaní tak trochu škoda;)

A zase jede!

5. dubna 2013 v 13:49 | A. |  Tak jde čas...
Ne, fakt jsme nebyli teď na horách, i když venku to vypadá tak, že bysme klidně mohli.
Jsem jen opožděná (což není žádná novinka) a tentokrát rovnou o tři týdny.
Ale lepši pozdě než později, případně vůbec ne, takže stručně:

1. Přijíždíme, vybalujeme výzbroj a výstroj, děda optimisticky kupuje tříhodinovou permici

2. Kolouš umírá hlady. Nutně potřebuje párek v rohlíku a při jeho pojídání se pětkrát vyválet ve sněhu tak, že má úplně mokrý fusekle (její boj, neschopná matka náhradní prádlo nezabalila)

3. Mokrá ale sytá je vytažena až nahoru. Dědovu teoretickou přednášku o přenášení váhy do kolen a práci ramen vnímá velice sosutředěně (ehm, jako všechno), tudíž její závěrečný ujasňovací dotaz zní: "A proč je ten hřbitob hned vedle sjezdovky?"

4. Rozjíždí se a padá. Padá. Padá... Po půl hodině spadá až dolů s tím, že má hroznej hlad (tuším, že se chce jen vyvlíknout z další padací párty, protože ten párek rozhodně ještě nemohl dojet ani do žaludku, natož být stráven a potažmo vytráven)

5. Nechává se přemluvit a vytáhnout znovu nahoru. Padá, padá padá, padá, pak se naštve, nasměruje lyže kolmo ze svahu, sedne si na ně a jede. Poměrně dlouho mi trvá se rozhodnout, jestli jí mám skočit do cesty a zbrzdit ji za cenu propraženýho menisku, nebo se pak podívat, jak vypadá Kolouš rozplácnutej o rolbu, ale moje lepší já zvítězí a dítě je ubržděno

6. Má hlad a nutně potřebuje řízek

7. Nípe se v řízku a očividně se jí hrozně chce zpátky na lyže.

8. Nechává se ukecat slibem, že tentokrát pojede na vleku sama

9. Fakt vyjede sama, dokonce AŽ do půlky;)

10. Objevuje v kopci zapíchnutou branku a stemhlav k ní zamíří. Padá. Změna - tentokrát jen dvakrát.

11. Vyjíždí třikrát nahoru a vypilovává styl - roztáhnout nohy, usednout na hajzlík a namířit.

13. Počtvrtý už je profík:


No co, žádnej učenej z nebe nespad, zima už třeba KONEČNĚ skončí, takže na regeneraci času dost a příští rok to doladíme bez toho záchodovýho prkýnka, ne?;)

ExBítlsák

1. dubna 2013 v 22:26 | A. |  Tak jde čas...
Vzhledem k tomu, že kolouší vlasový potenciál během prvních dvou let života se dal porostem nazvat jen hodně eufemisticky, je mi záhadou, kde se v naší rodině vzal někdo, kdo potřebuje chodit k holiči častěji, než jednou za tři měsíce;)
Jelikož se učňovské kadeřnictví nachází dvacet metrů od školky, až taková oběť to není.

*následuje grafomanská vsuvka - možno překočit bez ošizení se o pointu;)*

Teď teprve mi došlo, proč moje prosincová návštěva skončila takovým fiaskem
- poté, co mě paní mistrová "taktně" přede všemi přítomnými varovala, že jsou to teprve druháci, jsem se usnesla, že Vojtovy kadeře nějakej ten zub unesou.
Unešená jsem byla já, protože týpek, co ho stříhal, vyrobil během pěti minut bez zaváhání parádní sestřih (a navíc bratru za tři pětky;). Protože jsme se druhý den chystali na tradiční předvánoční celorodinné focení, bleskurychle jsem se rozhodla, že potřebuju zkrátit ofinu.
Kdybych tušila, že chlapec mě odvede za spolužačkou (on je pánskej holič, takže stříhá jen sobě rovné chlapce a chlapy), která se vyznačovala několika zajímavými detaily, jako např. větší obvod než výška, nebo každé oko směřující na jinou světovou stranu, stihla bych ještě nějak elegantně utýct.
Takhle mi ovšem nezbylo než trpně sedět a trpce sledovat, jak mi ona žena chytla ofinu a dvakrát šikmo střihla pravíc, že je hotovo.
Za takový zuby, jaký mi během dvou minut vyrobila, by se nemusel stydět ani Drákula.
Za to, že jsem chtěla ušetřit a mít to rychle z krku, jsem si na focení na zub připnula Jolančinu sponku a tvářila se, že je to nejnovější móda z Paříže, ehmehm.

*konec kulturní vložky*

Stříhaný chlapec si (narozdíl ode mě) proceduru náležitě užívá, vzorně sedí zamotaný do pláště, pozoruje celou akci v zrcadle a ještě vystresovaným učňům zpívá všechny svoje obíbené hitovky, aby jim práce šla líp od ruky;)

Proto narozdíl ode mě dopadá takhle:


Jde na to holt zvesela.
Jestli se zas někdy rozhodnu šetřit na nepravým místě, budu si holt pamatovat, že jim k tomu musím z plných plic zanotovat a třeba to vyjde i u mě;)