Březen 2013

Cipís

27. března 2013 v 21:51 | A. |  Má nechráněná dílna
Když už byla doma Manka a další karneval za dveřma, nedalo se jinak:


Jak je vidět, z kostýmu byl strašně nadšen a z karnevalovýho řevu neméně;)

Naštěstí se brzy ukázalo, že v Řaholci sám nebude...


...a když se k tomu přidá pár frkaček, konfet a navíc dokonce možnost celej ten brajgl pořádně vygruntovat...


...mysleli jsme si, že Vojtěška podstatu karnevalu dokonale pochopil.

Jakmile ovšem druhej den svým čerstvě rozlepeným a odpočatým zrakem spatřil, že na stole z tašky čouhá kousek klobouku, spustil natolik srdceryvný řev, že dokonce i nám ignorantům to došlo -
letos holt JEDNOU A DOST;)

Jede!

6. března 2013 v 22:44 | A. |  Tak jde čas...
Když ze mě Jolanka vylezla, byla jsem přesvědčená, že takový úžasný miminko čeká velkolepá budoucnost, kterou je potřeba naplánovat. A protože plánování je moje silná stránka (o plnění plánů takticky pomlčím), vytkla jsem jí pro začátek tři snadnější cíle:

1. vystuduje Harvard, nebo Yale (kousla bych i Oxford, kdyby nebylo zbytí)
2. dostane Pullitzerovu, nebo Nobelovu cenu (protože když může Evropská Unie, proč by nemohla naše holčička)
3. stane se první českou prezidentkou (což po dvou předchozích bodech bude jaksi samozřejmost;)

Postupem času jsem pochopila, že jestli někdy nějaký naše dítě bude dělat to, co já vymyslím, rozhodně to nebude Kolouš. Narozdíl ode mě se totiž drží zásady "všechno má svůj čas", v kombinaci se "spěchej pomalu" a "nic se nemá lámat přes koleno".
Proto jsem se rozhodla plán decentně poupravit a soustředit se na první pětiletku:

1. naučit se říkat R
2. začít jezdit na kole bez koleček
3. plavat sama a bez rukávků

Cíl číslo jedna jsme odškrtli relativně nedávno (to bylo radosti na starém Bělidle!;), o zbylých dvou jsem si vzhledem ke koloušímu vrozenému fuckerství a pohodlnosti nedělala iluze.

Když mi děda dneska volal, ať si přijedu dítě vyzvednout ještě za světla a vezmu si s sebou kameru, učinila jsem tak bez keců (takže je vidět, že po mě to nemá, já rodičům neodporuju!;), načež jsem sebou málem sekla:


Jak je vidět (a hlavně slyšet ve vysvětlujícím proslovu velkolepé cyklistky), ona to má prostě na háku a jen si v klídku počká, až se JÍ zrovna bude chtít.

Vzhledem k tomu, že do konce první pětiletky už nám moc času nezbejvá, má se na co těšit - dokud z ní ty rukávky neservu, nebudu mít totiž klid!;)