Listopad 2012

Zcela neholčičí

25. listopadu 2012 v 21:29 | A. |  Má nechráněná dílna
Vzhledem k tomu že ta původní vydržela téměř na den přesně rok, bylo jasný, že musím přitvrdit.
Koumala jsem, jak by měla vpadat taška, která by unesla všechny díly Ottova slovníku a navíc by se do ní vešel středně velkej slon a řekla bych, že jsem na to kápla (aneb pochval se, nikdo jinej to za tebe neudělá;):


A aby bylo jasno, o jakých rozměrech se tu bavíme, mám tu i jedno vysoce umělecké, neúmyslně reklamní foto (já totiž fakt nevím, co vedle ní položit, aby to bylo jasný;)


Dávám jí rok.
Maximálně dva!

Každá správná frajerka...

13. listopadu 2012 v 21:18 | A. |  Má nechráněná dílna
...chodí do školky v sukni.
Kdybyste to nevěděli, tak samotný punčocháče nosej jen trapáci.

Nedalo se nic dělat, ale poradily jsme si - a zas až tak holčičí přece jen není;)


A takhle to dopadá, když se seriózní modelce její vlastní bratr pokouší udělat pedikůru plastovýma nůžkama;)

Od koexistence ke kooperaci

12. listopadu 2012 v 20:44 | A. |  Tak jde čas...
Má rád maminku a tatínka, to je jasná věc.
Má ovšem taky ségru, kterou bezmezně žere už od okamžiku, kdy začal trochu vnímat. Kdyby ho chytla za nohy a flákla s ním o zeď, bude se smát jako jelítko, protože si ho všimla.
Kolouš je odjakživa bezkonkurenčně jediným člověkem, kterej Vojtěcha přiměje udělat cokoli - dokonce i spolknout Nurofen (a to už je co říct;)

Hodně dlouho (vlastně ještě před pár týdny) to byla náklonnost téměř výhradně jednostranná...

Jojo, i šutru by se ho zželelo...
(jenže Kolouš holt není z kamene;)

Během roku a půl Jolanka zapojila rodného bratra dvakrát:

Poprvé se na koupališti s jakousi cizí holčičkou bavila tím, že za mohutného řevu "Bacha pinďour" (jo, fakt si nemyslím, že by roční dítě mělo nosit plavky) zdrhaly před Vojtou jako o život, což mu ale nebránilo v jejich pronásledování, protože nad kecy malých holek je on povznesen.

Podruhý se ho na hřišti pokusila využít jako lákadlo pro to, aby si s ní hrál neznámý chlapec - když mu oznámila, že "tohle je můj bráška, my budeme tyranosauři a budem z něj okusovat maso", dosáhla samozřejmě bleskurychle svého cíle.
Asi nemusím dodávat, že Vojta, ač ožrán na kost, byl nadšen.

Nevím přesně, co se stalo, ale asi jí konečně došlo, že mít někoho, kdo s nadšním udělá všechno, co řeknete a ještě něco navíc, holt není až tak od věci.


Momentálně je Kolouš moje sousedka. Má mimino Fridolínka. Ten je hodně nemocnej, proto musí sedět na gauči a čekat, až na něj nanosí všechny deky, peřiny a polštáře, který tady najde. Fridolín je naštěstí chlapec trpělivý, takže ani nemuká a čeká, co bude.
Já jsem ráda že mám klid (i když líp by asi vyznělo, kdybych napsala, že jsem taky trpělivá, ne?), ale když kolem peřinový barikády s čouhající hlavou sousedka začíná stěhovat nábytek, nedá mi to se nepřeptat na JEJÍ zdraví (duševní, jak jinak).
"Víte, paní sousedko, on je Fridolínek prchlivej, takže ho musím zabarikádovat, aby mi neuprchnul!"

Jsem zvědavá, jak dlouho vydrží, než před ní začne prchat - zcela sobecky doufám, že to ještě nějakou dobu potrvá.
Ono hrát si s dvěma dětma, nebo jen koukat, jak si hrajou spolu, je totiž sakra rozdíl;)