Listopad 2011

Už jste mu napsali?

29. listopadu 2011 v 8:19 | A. |  Tak jde čas...
My jo!
A dokonce jsme to už večer odeslali, heč;)


Asi tomu nebudete věřit, ale fakt si to vyzvedl - pozná se to tak, že ráno za oknem nic nebylo, což Kolouš zkontroloval asi dvěstěkrát (sichr je holt sichr, to chápu;)

Cizí dopisy se sice otvírat nesměj a už vůbec by se neměli ukazovat neadresátům, ale pro jednou se snad nic nestane, ne?
A abyste to šmírování neměli tak jednoduchý, máme tu malou zkoušku představivosti na téma:
Co Kolouš nutně počebuje od Ježíška?

Připravit,
pozor,
hrajem:


(malinko jsem vám to usnadnila, takový návodný popisky by vás k cíli měly dovést velice snadno;)

A kdybyste si náhodou chtěli říkat, že máme superskromnou holčičku, tak zadržte, protože tu máme
druhou část:


Tak co?
Už víte??
A myslíte, že Ježíšek to bude vědět taky?
Já si tak jistá nebyla, takže jsme mu to radši ještě důkladně popsaly (a vpravo zboku i podepsaly - já jménem, Kolouš příjmením;)


Fakt jsem zvědavá, jestli to všechno donese
(a hlavně kde polovinu věcí sežene, když jsou vymyšlený)
ale koneckonců jeho boj, je přece kouzelnej, ne?;)

Když začíná advent,

27. listopadu 2011 v 15:58 | A. |  Má nechráněná dílna
měla by se zapálit první svíčka na adventním věnci.
My nic nezapálíme, protože nemáme věnec.
(no, vlastně ani tu svíčku, ale určitě to ještě doladíme;)

Něco ale přece jen máme!
Objevila jsem totiž nažehlovací zvířátka, který jsem prostě nemohla nekoupit (kdybyste je taky nutně potřebovali, mrkněte sem, třeba to ještě stihnete;) a už to jelo.

No, jelo, je trochu silný slovo.
Opět se projevilo, že v matice jsem nikdy nevynikala. Když jsem stříhala dvacátýčtvrtý zvířátko, bylo mi ještě relativně do skoku. Vystříhat čísla už byl trochu větší vopruz (a u sedmnáctky můj zápal poněkud polevil), ale ještě pořád jsem měla pocit, že za večer to sfouknu.

Jakmile jsem nařezala dvacetčtyři obdélníků a strkala patnáctej do stroje, došlo mi, že zas až taková rychlovka to nebude. Nažehlit celou partu zvěře a čísla k tomu na příslušný místa trvalo na můj vkus nějak moc dlouho, ale protože jsem nevyléčitelně optimistická, uklidňovala jsem se tím, že mám blbou žehličku a nulovou praxi.

Čistě ze zvědavosti jsem si pak musela spočítat (jak jinak než na kalkulačce), že mám doma opravdu 96 špendlíků, kterýma jsem všechny kapsy přidělala na budoucí kalendář, což mě uvrhlo do menší deprese. Zvětšila se v momentě, kdy mi došlo, že by bylo dobrý je všechny přišít, ale nevzdala jsem se!

Dobře jsem udělala, protože finiš už zdaleka takovej očistec nebyl a výsledek předčil má velkolepá očekávání:


Tak.
Teď už jen vykoumat, čím ho naplnit a může viset.


Jak ovšem budu Koloušovi vysvětlovat, že nemůže vyrabovat všechny kapsičky hned prvního prosince, to si zatím (radši) vůbec nepředstavuju;)

Sedmiměsíčňák,

27. listopadu 2011 v 14:47 | A. |  Tak jde čas...
kterej má deset a půl kilo?
Nou problem:


Jak praví jedna teta (a koneckonců i tričko), to mlíko je holt Médžik!;)

A je to v kapse!

22. listopadu 2011 v 9:54 | A. |  Má nechráněná dílna
Nebo spíš v kapsáři?

To povlečení na peřinu s pidiflíčkem v rohu za pade jsem prostě koupit musela.
Že to bylo před rokem se skoro stydím napsat.
Včera jsem ho v rámci pesudopředvánočního úklidu objevila a protože kapsář slibuju asi sto let, bylo jasno:


Kolouší pokojíček sice vypadá tak trochu jako reklama na Ikeu kombinovaná s pruhovanou džunglí, ale když to nevadí jí, proč by mělo mně?;)

Chudák foťák...

20. listopadu 2011 v 16:08 | A. |  Má nechráněná dílna
...má smůlu, že se nachází v domácnosti, kde ho nikdo nehlídá a proto s ním neustále jisté osoby (nebudu bonzovat, ale jsou vzrůstu menšího než malého) třískaj o zem. Vyfotit ho nemůžu (protože jinej bohužel nemám;), ale to množství izolepy, který se snaží udržet při sobě různý odpadávající součástky už je fakt dost nechutný.

Aby mu nebylo líto, že je sociál od pohledu, ušila jsem mu aspoň pouzdro:


Tímpádem můžu machrovat aspoň do tý doby, než se rozhodnu něco vyfotit;)

Když slova nestačí

15. listopadu 2011 v 11:18 | A. |  Tak jde čas...
Jojo, i mě někdy dojdou.
Sice se mi to v poslední době stává častějc, než bych chtěla (a považovala za normální), ale tentokrát prostě s "pouhým" popisem nevystačím.

Vojtěška sedí.
Ne úplně a taky se do toho sedu sám nedostane, ale když se opře, jde mu to celkem snadno.
Taky jí.
Že první příkrm, který moje dítě bude ochotný pozřít budou zrovna křupky, to by mě sice nenapadlo, ale holt účel světí prostředky.

A jak to dopadá, když se křupkáči posilujou společně a jeden se snaží skrz toho druhýho probourat?


A taky si myslíte, že s miminem se musí zacházet jemně?
Tak schválně, jestli nezměníte názor;)


Takže jak je vidět, máme se dobře;)

Školka základ života IV.

4. listopadu 2011 v 21:00 | A. |  Školka základ života
Výprava do školky je se snižujícími se venkovními teplotami větší a větší adrenalin.
Totál zpocená rvu zplavenýho Vojtu do kombinézy, zatímco Kolouš v kulichu se místo obouvání věnuje posunování botníku (jo!) a tváří se, že provádí tu nejběžnější činnost na světě.

"Prosímtě, můžeš mi vysvětlit, proč pořád děláš takový hovadiny?"
"Pjomiň, mami, ale to nemůžu."
"Jak jako, že nemůžeš?"
"Pjotože mi to přikázal můj mozek, víš?"

?!
A pak z ní nemám bejt psychouš!;))

Školka základ života III.

3. listopadu 2011 v 7:23 | A. |  Školka základ života
Kolouš mi ze školky donesl ducha.
Tipla bych, že ho vystříhla paní učitelka.
Taky ho možný nalepila na tu špejli.
Jediný, co určitě stvořila Jolanka je zelená čmáranice zhruba uprostřed papíru, kterou vydává za pupík.

Než jsem se stihla zeptat, proč dělali ducha, když zatím nosila jen výtvarná díla zahrnující ovoce, popř. nebohé rodinné příslušníky, bylo mi vše objasněno:

"To je proto, že maj svátek všichni dospělí mrtví lidi, víš?"
"?!"
"To jsme se učili ve školce!"
"Aha, a co jste se o tom, prosímtě, učili?"
"Přece že požád žijou v našem sjdci, to nevíš?!"

Ehm.
A já si furt myslela, že na takový věci je času dost.
Nicméně Kolouš je spokojen, protože o svátek víc se vždycky hodí - a je fuk, jestli živej nebo mrtvej;)

Ženu květinou, muže taškou!

1. listopadu 2011 v 11:43 | A. |  Má nechráněná dílna
Protože se to nestává moc často (co si budem nalhávat, narozeniny mám jednou za rok, svátek taky;), musela jsem si ji vyfotit:


A protože Pupáč opět nezklamal a nezapomněl, musela jsem se konečně taky vybičovat a uvést v život dlouho slibovanou tašku. Nevěřila bych, že to bude větší vopich než kdejaká kabelka, ale skoro bych řekla, že byl. Taška snů mého zákonitého chotě totiž musí splňovat asi tisícdvacetdevět požadavků, včetně několika kapes, dostatečně dlouhýho popruhu, obr-nosnosti a mega-pevnosti (o prostoru, který pojme pět paprik, sedm učebnic, troje noviny, šest mobilů a čtvery klíče, přičemž žádný z vyjmenovaných se vzájemně nesmí pomíchat, dotýkat a musí bejt kdykoli k nalezení, tak o tom se ani nezmiňuju;)


Uf.
A jestli na ní najde jednu jedinou mouchu, narvu dovnitř dvacet cihel (stopro se vejdou) a tou taškou ho vlastnoručně bacím!;)