Říjen 2011

Ó my se máme!

31. října 2011 v 18:06 | A. |  Tak jde čas...
Dostali jsme balík, kterej jsme si neobjednali a kterej nám udělal FAKT VELKOU radost, pročež děkujeme veřejně!


Ještě že jsem si to prozíravě vyfotila, o hodinu později už byla ta menší krabička sežraná a olizujeme se ještě teď!

PS: A kdybyste si náhodou mysleli, že už v tom taky lítám a používám mateřský plurál, tak jste se spletli - já jsem dneska tak úžasná, že obyčejná první osoba je pro mě málo (proto ať žije Plural maiestaticus;)

Třebonští kapři do kuchyně patří!

30. října 2011 v 10:18 | A. |  Má nechráněná dílna
A ty co zrovna nejsou z Třeboně, ty maj kliku:


Nikdo je nesežere!
(a když už, tak jedině samou láskou;)

Přípravy vrcholí,

27. října 2011 v 12:25 | A. |  Má nechráněná dílna
karneval za rohem!

Původně jsem sice v rámci boje s vrozenou leností (posílenou nekřesťanským každodenním budíčkem) zvažovala, že Kolouš půjde za...


...kombinaci muslimské ženy v zeleném a lesního ducha Prducha...

ale nakonec mi to samozřejmě nedalo a můžeme vyrazit:


Jak tak na to ale koukám, nevím, jestli je úplně poznatelný, že nejde za slepici (a kdyby náhodou nebylo, doufám, že jí to nikdo neřekne!;)

PS: Vojtěška má taktéž masku, ale to až někdy příště;)

Na mučidla!

25. října 2011 v 6:39 | A. |  Tak jde čas...
Je půl sedmý a právě jsem uspala Vojtěšku... celkem normální věta, ne?
Za předpokladu, že bych ji napsala večer, se mi zdá v pohodě.

Něco tady ale nehraje.
Je totiž půl sedmý ráno a kojenec opět slastně zařezává, neboť už byl, po dvou hodinách bdělého rozjařeného vykřikování, unaven.
Jolanka se samozřejmě dala zahanbit jen trošku a svým libým hláskem (připomínajícím kombinaci cirkulárky a zkoušky sirén) se dožadovala vstávání AŽ v 5:20!

Čemu se divím, když se má každou chvíli měnit čas?
Proč bych si, kurňa, nepřivstala a nešukala po kuchyni už od půl čtvrtý tak, že i celý Starý Bělidlo by oproti mně byla parta břídilů?

To nejsou děti, tohle.
To jsou mučící nástroje!

(ale necháme si je i tak;)

Vojtěška Půlročňák

24. října 2011 v 9:25 | A. |  Tak jde čas...
Nebudu se opakovat.
Nebudu psát o tom, jak strašně to letí a že se mi to zdá neuvěřitelný.
Ani o tom, že už je to rok, kdy se ukázalo, že budeme mít bráchu a já si lámala hlavu, jak asi bude vypadat.

Vojtěška je prostě náš doubeček,


kterýmu mrkev nejede v žádném skupenství


a kterej bez ségry tak nějak není úplnej;)


Už jsem psala, že to strašně letí?;)

A už ji máme!

24. října 2011 v 8:57 | A. |  Tak jde čas...
Koho?
Je malinká (jo, já vím, že všechny miminka jsou, ale ty moje takhle malinkatý FAKT nebyly;), roztomilá a taky má velkýho bratrance (a ještě větší sestřenici), který se o ní budou určitě starat a ochraňovat ji (až je teda začne zajímat víc, než kniha o zvěři;)


Školka základ života II.

20. října 2011 v 8:16 | A. |  Školka základ života
Jsme nezničitelný.
Nebo úplně splachovací?

Jak jinak vyhodnotit, že se každý večer odehrává téměř identický slovní souboj (zlí rodiče vs. nevinné dítě) na téma Ukliď si ty hračky, nebo nebude pohádka.
Dneska jsme pochopili, že holčička nám dospívá:

Matka: "Vidělas tu hromadu plyšáků na zemi? Nepatřej náhodou do krabice?"
Dcera: "Tak ať je uklidí taťka!"
Otec: "Cože?!"
Dcera (stále nevzrušeně): "Jo, tati, ukliď je! Já chci pohádku!"
Otec (jakkoli, jen rozhodně nikoli nevzrušeně): "No Jolanko?! Tak ve školce si snad taky uklízíš hračky, ne?"
Dcera (suše): "To teda neuklízím."
Matka (jo, začínám se dobře bavit, ale dělám, že ne - to je jasný;): " Jak jako neuklízíš?"
Dcera (znechucena rodičovskou naivitou): "Normálně. Stoupnu si a počkám, až to děti ukliděj, víš?"

Chachá.
A ja blb se furt snažím!
Příště si prostě nad ty prachosaury stoupnu a počkám... třeba přijdou nějaký děti ze školky a vyřešej to za mě;)

Jde to i seriózně?

19. října 2011 v 9:01 | A. |  Má nechráněná dílna
Kupodivu jo!
Holt není nad to, si občas od všech těch potvor odpočinout:


No a když to navíc udělá radost, tak tím líp;)


Školka základ života I.

18. října 2011 v 19:31 | A. |  Školka základ života
Poslední dobou si připadám jak v nějaký divadelní hře - většinou o jednom (hodně krátkém) dějství a třech postavách (ta čtvrtá zatím díkybohu nemluví, tudíž se nemůže zúčastnit.
Dnešní premiéra probíhala zhruba nějak takhle:

Dcera: "Já už si nebudu hrát s Lukáškem!"
Otec: "A proč, prosímtě?"
Dcera: "Protože on chtěl, abych s ním šla do křovíčka!"
Otec: "?!"
Matka: "A co jste tam dělali, v tom křovíčku?"
Dcera: "Co asi! Bouchali jsme se!"

A my starý čuňata si hned myslíme kdovíco!
Jdem se stydět do kouta;)

Vieš, prvá mrkva je len jedna...

9. října 2011 v 14:09 | A. |  Tak jde čas...
...nebo tak nějak nám to zpívá Meky.

Ráno se všechny naše děti dozvěděly tu velkou novinu a


Správně.
Nestíhaly valit bulvy!

*komu se něco nezdá, tak se neplete - Pandu jsme pod velkým psychickým a jen o něco menším fyzickým nátlakem adoptovali a jakožto s právoplatným bratrem (a dědicem našeho nedozírného jmění k tomu) s ním holt musíme počítat i v této koláži*

Takže k věci.
Vojtův zub spolu s jeho fanatickým přístupem k mlíku mě přiměly k tomu, nečekat do šestého měsíce (který je mimochodem stejně za rohem) a pokusit se o nemožné:


Správně!
(už podruhý, dneska vám to jde jedna báseň;)

Tudíž nejvyšší čas na závěrečnou a zároveň nejnáročnější otázku:
Co byste řekli, že Vojtěška na mrkvičku říkal?!
(protože děti nesrovnávám, nenapíšu, že Kolouš hned napoprvé sežral celou skleničku a jen tak tak jsem před zmizením v jejích bezedných útrobách uchránila lžičku;)

Ehm?


Jojo. Chudák malej;)

Jak vidno, s mrkví nás ještě čekaj zajímavý okamžiky!
(no, ještě že jsme začali už teď, do roka to třeba zmáknem;)

9 a 1/2 (nikoli týdne)

4. října 2011 v 8:55 | A. |  Tak jde čas...
Tak nám zvážili Vojtěšku.
Taky byste si mysleli, že když má někdo v pěti měsících 9 a půl kilo, stravuje se zhruba takhle?


Tak to jste na omylu.
Náš chlapeček totiž čímkoli jiným, kromě prsa pohrdá natolik, že znechuceně vyplivne i flašku.

Holt není nad kvalitní stravu.
(ale včera jsem mu našla zub, tak se má na co těšit, pacholek;)


Zákaz miminek!

3. října 2011 v 18:15 | A. |  Tak jde čas...
Jolanka má novýho pandu.
Není to jen tak ledajaký panda.
Je to Pandík Kubík a protože smutně seděl v regále, nemohla ho tam prostě nechat.

Co má Kolouš, to je pro Vojtěšku samozřejmě STRAŠNĚ zajímavý a nutně to potřebuje oslintat. Snažím se výchovně působit.
Neustále vysvětluju, že je to přece bráška, že jí nic nesebere a že by mu ho taky mohla půjčit...

"To bych teda nemohla, mami!" zpraží mě suše náš pubescent.
"A to jako proč?"
"Copak nevidíš, že je tady ZÁKAZ MIMINEK?!"

Chvilku jsem zaváhala. Co všechno si nevymyslí, aby se nemusela dělit?
Po stopadesátý se ukázalo, že jsem neskutečně naivní:

Tak co? Je tam, nebo není?;)