Červenec 2011

Kdo se moc ptá...

30. července 2011 v 21:43 | A.
...moc se dozví,

říkali nám vždycky doma, když jsme se dožadovaly odpovědí na záludné (nebo možná spíš vopruzující) otázky.

Nebudu předstírat, že jsem chápala, co tím chce ten který rodič říci.
Tak nějak jsem to vnímala jako slušnější ekvivalent ke "sklapni a zalez";)
Asi jsem zestárla (ráda bych napsala zmoudřela, ale až takovej idealista a samožer zase nejsem), nebo je náš potomek (ten mluvící) neskonale inspirativní.

Konečně jsem pochopila, že:


- některý otázky jsou záludný lehce…

"Tatiii, a vezmeš si mě za ženu??"


- nad některýma se musí začít vážně přemýšlet...

"Pjoč jste mi nedali nějaký normální jméno? Nějaký klučičí?"
"No protože jsi holka přece."
"Ale až příště budu kluk, tak mě pojmenujete jinak, jasný?!"

- a některý je asi lepší radši vůbec nepokládat...

"Jolanko ty mě neslyšíš?"
"Ne."
"A to jako proč?"
"Pjoč asi. Jsem prostě hluchá."


Jojo. Holt kdo se moc ptá...;)





Gumovej

22. července 2011 v 8:46 | A. |  Tak jde čas...
Panenka-miminko tady už téměř dva roky leží a zvesela na sebe nechává padat prach.
Nic jinýho jí ani nezbývá.
Přestože se směje nahlas, mluví a dokonce mlaská s flaškou v puse, nemá holt čtyři kola a navíc je trapně růžová...

Asi proto mě málem klepla pepka, když jsem najednou na hrací dece viděla mimina dvě!
Tím, že jsem nepožila ani kapku čehokoli destilovanýho jsem si byla stoprocentně jistá.
Chvíli mi ovšem trvalo, než jsme sama sobě objasnila přítomnost toho druhýho kojence:

Namáhala jsem se (jako obvykle) zbytečně, stačilo se zeptat:

"To je moje mimino, je jůžový, ale klučičí. Menuje se taky Vojtěška, jako ten tvůj. Akorát ten tvůj je nojmální a ten můj gumovej. Viď ty můj gumovej chlapečku!"
- pravila Matka Pluku -

A já už jsem klidná - když je má tak důsledně materiálově odlišený, určitě nehrozí, že by si je třeba spletla a chtěla toho "mýho normálního" uklidit do krabice, nakrmit chlebem, nebo snad pověsit někam hlavou dolů...

(no co, nějak se uchlácholit musim, ne?;)

#41 vyrobit pět narozeninových dárků pro pět různých lidí (5/5)

21. července 2011 v 18:27 | A. |  101 věcí za 1001 dnů
Protože tentokrát to budou narozeniny fakt VELKÝ, musí i dar mít odpovídající rozměry:


Tak.
A teď si říkám, že když je úkol splněn, už ode mě nikdo nic nedostane.
Cheche;)

Jak málo stačí ke štěstí

19. července 2011 v 9:42 | A. |  Tak jde čas...
"Jéé, maminko moje, ty jsi taková hodná! Takovej krásnej kartáček jsem si přála... S mravenečníkama! Jupí!"


A já trubka živočišné říše neznalá myslela, že jsou to dinosauři.
No, očividně stačí, že je modrej a ten zbytek holt nechám povolanějším;)

Toponomastika po našem

17. července 2011 v 18:54 | A. |  Tak jde čas...
...úterý, asi 18:00...

Vracíme se z návštěvy. Protože rozhodně není žádoucí, aby Terminátorova Dcera v takovou časnou hodinu usnula, melu pantem jak zjednaná. Po celým dnu už mě moc témat k rozhovoru nenapadá, takže se trapně omezuju na popis okolí viditelnýho z auta.

"No a tahle vesnice, ta se jmenuje Ostrá."
"A já vím proč!"
"Jo? Tak to mi teda řekni proč."
"Pjotože, mami, tady vysypávaj střepy, víš?! Béé, já pláčůůů, co když na ně najedem a praskne nám kolo?

Ehm.

...pátek, asi 20:00...

Vracíme se z návštěvy. Rozhodně je žádoucí, aby Terminátorova Dcera usnula. Přenesla bych ji z auta rovnou do pelechu a měla večer klid.
Mlčím jako zařezaná.
Vzadu je nadějné ticho.
Už už si začínám plánovat, co všechno stihnu, když se naléhavě ozve:

"A mamí? Kdy už bude ten Střepov?!"

Musím psát, že cestou neusnula?;)

Humberto hadr

15. července 2011 v 8:57 | A. |  Tak jde čas...

"Použila jsem je všechny! Tyhle dole, to jsou držáci a nahoře stojej artisti. Největší artistka je ta chobotnice, to je totiž jejich ředitelka!"

Že si ve vaně nemá stoupat ví.
Ví to i tatínek, kterej se v rámci akce "hlídám dítě při koupání" pečlivě oholil zády k ní.

Příště si odfousovací procedůru asi bude provádět v poněkud jiným úhlu, řekla bych;)

Studie (jen lehce) srovnávací a taky trochu dotazovací

14. července 2011 v 20:57 | A. |  Tak jde čas...
Vojtěška jede.
Úderem jedenáctého týdne svého života pokořil magickou hranici sedmi kil.
Stejně stará Jolanka měla o DVĚ míň - asi takhle nějak:

Skoro bych řekla, že váhovej rozdíl není až tak vidět, ale je taky úplně klidně možný, že jsem (bůhvíproč) zaujatá;)

No, nápovědu bychom měli, můžeme zvesela přistoupit k lámání chleba:

Who is who??


aneb
Kdo je kluk a kdo holčička?
(a co na to Jan Tleskač?;)

#41 vyrobit pět narozeninových dárků pro pět různých lidí (4/5)

12. července 2011 v 8:58 | A. |  101 věcí za 1001 dnů
aneb

Když je někomu třicet, nějakej ten zápisník je holt potřeba:

Takovej věk, v kombinaci s těhotenskou a potažmo kojící demencí, už má na paměť vliv zcela nezanadbatelný!;)
Tak ještě jednou Všechno nej!;)

Jebediáš

10. července 2011 v 7:54 | A. |  Má nechráněná dílna
"A mamí, pjo koho to bude? To bude pjo mě??"
"Ne, nebude - ty s ním akorát praštíš do krabice s hračkama a nebudeš si ho všímat."
"Nepjaštím, slibuju! Já ho tam položím hjozně opatjně!!"
;)

Sice se pokusil o útěk, ale jelikož má moc krátký ručičky a nedosáhne na kliku, nezdařilo se:

Teď tady holt se mnou čeká, až se Jolanka po čtyřech dnech vrátí.Tu krabici jsem mu radši už ukázala, takže se nedivím, že si chtěl ještě trochu užít přírody;)


Že trička nelžou,

8. července 2011 v 18:07 | A.
víme už relativně dlouhou dobu.

Díky Vojtěškovi a jeho nezměrnému apetýtu se o tom přesvědčuju asi tak osmkrát (ale spíš i víckrát) denně:


Jak je vidět, smysl pro humor mu rozhodně nechybí - kam se hrabe celej Bolek
(a to i s polívkou;)

A jedna pro mě!

5. července 2011 v 8:46 | A. |  Má nechráněná dílna
No jo, já přece taky (nejmíň) jednu potřebuju!
Tu taštičku, přece:

A už ji mám, hurará!;)

#41 vyrobit pět narozeninových dárků pro pět různých lidí (3/5)

4. července 2011 v 10:22 | A. |  101 věcí za 1001 dnů
Taštiček není nikdy dost, že jo;)


Teď už jen doufám, že ji babička ne něco vážně POUŽIJE a nevystaví si ji v koupelně, jak mi zcela vážně tvrdila;)

O prdění

1. července 2011 v 10:26 | A. |  Tak jde čas...
Paní prodavačka je zcela zmatena mým požadavkem a nahlas přemýšlí :
"Prfff, to teda nevim, jestli mám..."
Zvuk, kterej při té hubokoyslné úvaze vyloudila, nenechal Kolouše chladným.
"My taky prdíme, ale Vojtovi na břicho, víš?"
Ani se nesnažím vysvětlovat, že nejsme parta prdofilů, která s nebohým neluvňátkem provádí nějaký nepřístojnosti.
Nemůžu totiž popadnout dech.
No co, přece nevypadá, že bysme mu nějak ubližovali, ne?;)