Duben 2011

Mise Pupek ukončena!

27. dubna 2011 v 20:00 | A. |  Bude nás víc!
Vylodění na planetě Zemi: sobota, 23. dubna 2011 ve 23:37.
Technické parametry: 3690 g, 50 cm.

Jo a stihnul to na svůj svátek (těsně, ale přece;)

40. týden - Stručně

27. dubna 2011 v 19:59 | A. |  Bude nás víc!
V neděli
nerodím, ale to nebrání mé děloze v tom, aby předstírala, že se něco chystá.
V pondělí
jdu na kontrolu do porodnice. Miminu se daří dobře, děloze taky - ani se nehne, takže si začínám připadat mírně dementně.
V úterý
odpoledne chvíli přemýšlím, že odvezeme Kolouše k babičce, protože břuch bolí tak nějak víc než obvykle. Vrozená lenost vítězí. Jdu spát s tím, že dneska nerodím, protože jsem na to prostě moc unavená.
Ve středu
v poradně mi pan doktor zopakuje to, co říká už měsíc - nic se nezměnilo, všechno v pohodě, až se mu bude chtít, tak vyleze. Navíc jako bonus začíná na úterý plánovat vyvolání porodu.
Ve čtvrtek
začínám být hysterická z představy dalšího chemickýho porodu. Protože všechny "normální" vypuzovací metdy selhaly, začínám shánět riciňák.
V pátek
se se svým ďábelským plánem přestávám tajit. Jedna babička tvrdí, že mi ten olej prorve střeva, druhá že to jsou jen kecy, ale nepila by to ani jedna. Podle dědy se nic nestane, protože srajdu mám už 14 dnů a Pupáčovi sice málem praská nerv v oku, jak protáčí panenky, ale už nic nekomentuje. Dobře dělá.
V sobotu
v deset ráno si nadšeně rozmixuju tři deci meruňkovýho kompotu, zaleju to panákem vodky a panákem ricinovýho oleje a doufám v zázrak jménem Samoser. Účinek se má údajně dostavit během 3-6 hodin. Jak jsem pochopila, kdo neporodí, ten se zaručeně pose*e. Jsou skoro dvě hodiny a...
...moje plechový střeva se ani nehnou...


Nerodím,

18. dubna 2011 v 10:22 | A. |  Má nechráněná dílna
tak aspoň šiju.
A kdo bude všechny ty tašky nosit, pokud porodím v květnu, to zatím neřešim;)

39. týden (kterým to mělo skončit;)

17. dubna 2011 v 9:56 | A. |  Bude nás víc!
Je pátek,
do termínu zbývá pět dnů.
Odpoledne mě začíná bolet břicho. Jelikož to není nic novýho, je mi to jedno. Sice jsem už skoro před týdnem uklidila šicí stroj (protože přece každou chvíli porodim), ale nevadí, zase ho pěkně vyndavám.
Bolení břicha nepřestává, naopak. Podezřele moc začíná připomínat předporodní stahy, který se opakujou co deset minut.
Už ničemu nevěřím, takže v klidu čekám na Pupáčův příchod.
Břuch kupodivu pořád maká. Nepřestává v horký vaně, když něco dělám, ani když nedělám nic.
Skoro se mi ani nechce věřit, že bych se konečně dočkala
(a dobře dělám, což ale ještě zdaleka nemám podle čeho poznat).

Odvážíme Kolouše spát k babičce, protože vidina odjezdu do porodnice se jeví s postupujícím časem tak nějak reálnější. Dobaluju tašku a uklízím pracně vystěhovanej stroj. Stahy mám co pět minut, ale nefunim, nehroutím se, ani nebrečím bolestí, z čehož usuzuju, že na odjezd je času dost a pouštím si Poirota.

O půlnoci začínám bejt ospalá.
Kupodivu nejsem sama, zdá se že i můj tlustý měch je takovou nenadálou aktivitou zmožen a začíná polevovat. V půl druhý toho mám tak akorát dost a jdu si lehnout.

Spokojeně usnu a když se v půl šestý probouzím, nic se neděje!
(teď je neděle dopoledne, což znamená, že to stejný nic ještě pořád trvá;)

Ok.
Že druhý nedělní miminko mít nebudu, s tím jsem smířená už dlouho.
Že budu tahat pupek mezi kolenama až do května, s tím se začínám smiřovat teď.
Ale že jsem schopná zaspat i vlastní porod?
To jsem se FAKT překvapila;)

Gender studies?

15. dubna 2011 v 9:09 | A. |  Tak jde čas...
Nevím, jestli bych se nad sebou neměla zamyslet...




"Já jsem malý medvíďátko a hjaju si s klackama.
Medvědí tatínek važí.
A hele, maminka si čte v kšesle...né, má zavžený oči! TAk to ona už zase spí!"




No.
Předsudkama v oblasti rovnosti pohlaví teda netrpí.
Ale znamená to, že jsem líná jak veš?
Nebo jsem se prostě jen uměla vdát?!;)

38. týden - tentokrát Stručně

10. dubna 2011 v 19:55 | A. |  Bude nás víc!
Nějak nemám slov - nebo teda mám, ale nemám sílu předstírat, že ty slova jsou víc než dvouslabičný a ještě navíc z nich tvořit věty;)
Takže stručně:
  • nic se neděje
  • už čtyři dny se mi každej večer stahuje břicho a
  • tři dny trávím na záchodě víc času, než je zdrávo (a než by mi bylo milý),
  • ale nic se neděje
  • funim
  • otekly mi nohy (super)
  • funim
  • popraskalo mi břicho, což bych nečekala, když přežilo ve zdraví i Kolouší 8+2 (supersupersuper)
  • funim
  • funim
  • a stejně se nic neděje!






PS: Jo a kdyby to někoho zajímalo, tak i když máme tu nejtlustší knihu o jménech na světě a poctivě ji študujeme několikrát denně FAKT všichni, náš chlapeček se prostě bude jmenovat Viola a basta!;)

O životě v Prdelákově;)

7. dubna 2011 v 10:47 | A. |  Tak jde čas...
Pondělí
Přichází opravář myčky, Kolouš ho vítá pokřikem "Hele, tady taky máme prach a cítili jsme hnůj!"
Tvářím se, že ji neznám.

"A to je kdo, na tý faktuře?"
"No to je můj taťka"
"Jo aháá, vaši bydlej tam u řeky? A vy jste neteř od Franty P.? Jo? No tak to si vaše druhá teta vzala toho Vomáčku, ne?"*

*jo, jména byla změněna, jakákoli podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná;)

Úterý
Přicházíme do školky, Kolouš se vítá s dětmi pokřikem "Kde je Linda Lindička? A pjoč je Pindička?!"
Tvářím se, že ji neznám.

Žena A: "Jé, aha, tak ještě nerodíte?"
Žena B: "Já včera potkala Jolanku s nějakou jinou babičkou, tak jsem si říkala, to je jasný, už jsou v porodnici..."
Žena C: "No žejo, moje mamka říkala, že byl teď v trafice s malou několikrát taťka, tak že už určitě maj mimino doma!"
Žena D: "A vy fakt furt nic, jo?"

Středa
Ve čtyřech z pěti obchodů, do kterých jsem vlezla, mi na slušně a zřetelně vyslovené Dobrý den odpověděli:
"Jéžiš, vy jste ještě celá?!"

Tvářila jsem se, že je neznám.

Čtvrtek
Vyzvedávám Kolouše ve školce.
Před budovou se ještě vydejchávám, přece jen mě čeká náročný výstup do sedmi (!) schodů.
U chodníku prudce přibrzďuje poštovní auto.

"Mám pro vás balík, tak vám ho sem vezu!"
"?!"
"Mi bylo jasný, že tady budete, když jsme se nedozvonili, přece."

Ehm.
Velký Bratr mě očividně vidí!

Teď musim ještě promyslet, jestli to má i nějaký výhody;)

Kočárotaška

6. dubna 2011 v 10:05 | A. |  Má nechráněná dílna
Jsem posedlá stěhováním věcí.
Dokud jsem neměla mimino, nedokázala jsem tak úplně ocenit rozměry některých kabelek.
(to asi bude ten důvod, proč celá jedna skříň přetejká káboškama, který už si nikdy nikam nevezmu - i do divadla si přece člověk musí vzít náhradní boty, kdyby se mu náhodou ulomil podpatek, nebo ne?!)

Ale k věci.
Protože vím, že nejsem schopná vyjít s miminem z baráku, aniž bych při tom nevláčela náhradní cokoli, co se dá pokadit, poblinkat nebo voslintat, potřebuju VELKOU tašku.
A protože VELKÝ tašky, který se mi líbily stojí tolik, že bych za ty prachy mohla mít ještě jeden kočár, nic jinýho mi nezbylo:

No a protože když něco začnu dělat, nejsem schopná přestat, dokud to nedodělám, což se nelíbí mým skoliózním zádům, oteklejm nohám a koneckonců ani zmáčknutýmu miminu, už na všechno kašlu a nic nešiju!
(nebo teda aspoň ne nic podobně velkýho;))

37. týden tzv. Síťovaný

5. dubna 2011 v 20:10 | A. |  Bude nás víc!
Sbalila jsem tašku do porodnice.
(jo, sleduju tajnej cíl - nějak to všechno urychlit a zbavit se pupku dřív, než zas budu vážit metrák, ale nezdá se, že by to nějak zabíralo;)


Během této bohulibé činnosti se mi vybavovaly různý báječný porodnicový historky a zážitky, bohužel většinou vlastní.

Asi to bude souviset s tím, že většinu objektů, který jsem do milého zavazadla narvala, jsem pár let neviděla a jejich existenci jsem v zájmu zachování duševního zdraví vymazala ze svý paměťový karty.

Třeba tohle.

Síťovaný spoďáry?!
Vymyslel někdo někdy větší úchylárnu?

A myslíte, že se do nich vejdu?


(Anoanoano. Nebudu se do nich soukat ani o týden dřív, než to bude nezbytně nutný a basta fidli!;)