Březen 2011

36. týden Že by tzv. Hnízdící?!

29. března 2011 v 21:23 | A. |  Bude nás víc!
Říkám si, co že jsem vlastně dělala?
  • v rámci zařizování Koloušího pasu jsme na matrice vzorně požádaly o Osvědčení o státním občanství (o existenci něčeho takovýho jsem neměla ani tušení, zase jsem o formulář moudřejší)
  • poprvé v životě jsem se na to nevykašlala a na poště jsem reklamovala ztracenej doporučenej dopis - zdá se, že jsem dobře udělala, je totiž automaticky pojištěnej na pětistovku (a Kolouš prostě NUTNĚ potřebuje toho mluvícího pejska, co jí už skoro tři roky odmítám pořídit;)
  • na živnostenským úřadu jsem si pozastavila živnost (tamtéž Kolouš pozastavil provoz kopírky, barelu na vodu a několika propisek)
  • vyplnila jsem všechny formuláře ke sčítání lidu a kupodivu jsem ani jeden nezkazila
  • daňový přiznání jsem taky nezkazila, ale to jen proto, že jsem se o jeho vyplnění ani nesnažila - veškerý zbytky svý intelektuální kapacity jsem věnovala modlitbám za to, aby se mě na finančním úřadu někoho zželelo, což se vyplatilo (čímž paní Č. děkuju ještě i takhle veřejně;)
  • správu sociálního zabezpečení jsem nejen přežila ve zdraví, ale kupodivu i stihla vyřídit během deseti minut (zatímco Kolouš terorizoval babičku na keramickým kroužku)
  • a tímpádem jsem nemohla vynechat ani zdravotní pojišťovnu, kde jsem snad poprvé nedostala sprda za to, že jsem něco nezaplatila (jojo, keramickej kroužek trval skoro hodinu a půl a navíc byl zadarmo;)
  • ušila jsem deku
  • v rámci akce Pupáč na služební cestě jsem vyexpedovala Dceru Temnot k dědovi a babičce a strávila asi na hodně dlouho poslední, což si ale nepřipouštím a nepředstavuju! osamělý večer (a hlavně NOC, ráno a dopoledne!) u filmu, se sklenicí vína, tatarkou, lakem na nehty, maskou na ksichtě a kdyby se mi podařilo se ohnout, mohla jsem přidat i oholený nohy (realizaci tohoto projektu tudíž odkládám na dobu neurčitou, ale snaha byla;)
  • protože jaro buší na dveře, umotala jsem věnečky, aby bylo poznat, kam že se má klepat a taky jsem vyprala zimní bundy, uklidila kozačky, sněhule, sněžnice... (a jestli začne mrznout, budem se holt otužovat, protože vyndavat už to nebudu)
  • ušila jsem si peněženku, kterou jsem fakt NUTNĚ potřebovala (a asi budu potřebovat ještě nejmíň jednu;)
  • přečetla jsem dvě detektivky a přinesla z knihovny tři další (jo, je to úpadek, ale kromě Kolouších knih je to jediný, na co se ještě relativně dokážu soustředit)

  • na všech výše uvedených místech jsem několikrát musela různým lidem vysvětlovat, že ještě FAKT nerodím, i když tak funim a vypadám, což je zřejmě ten důvod, proč jsem v neděli padla na hubu a půl dne spala a spala a spala.
V jednu chvíli mě teda napadlo, že by třeba...

Hnízdící syndrom: Před porodem se u většiny žen objeví touha dát v domácnosti všechno do pořádku, na poslední chvíli uklidit a podobně. Odborníci se domnívají, že se tím podvědomě připravují na blížící se porod a připravují ideální podmínky pro miminko.

... ale ne.
Doma je pořád čurbes jak v Ladronce.
A mně je to jedno.
Já totiž sotva funím a taky už mi tak nějak došly síly nebo co;)

Hoďte na něj deku!

26. března 2011 v 9:44 | A. |  Má nechráněná dílna
Strašila mě i ve snu.
Představa Bezejmenného chlapce, který jede v kočárku a vypadá takhle.

Nevím proč jsem se nechala ukolébat tvrzením, že ušít deku není těžší, než umordovat kabelku.
Už když jsem vyrobila 35 velkých čtverců, začínalo mi lehce tikat oko. Vědět, že těch malejch má být stoosmdesát (nekecám!), radši to zabalím předem. Protože ale návody čtu až v průběhu akce, tenhle hnusáckej podraz nevinný detail mi unikl.
Přece se nevzdám, říkala jsem si... a nevzdala! Řezala jsem až se mi ruka v křeči kroutila, ale dořezala jsem se do zdárného konce:


No, konce - to jsem si jenom myslela.
Sešít to všechno dohromady a nezešílet byl snad ještě šílenější výkon, než napsat diplomku za čtrnáct dnů;)
Kolik hodin čistýho času jsem u toho strávila radši nepočítám.
Vzhledem k tomu, že od chvíle, kdy jsem vstala od stroje, nemůžu chodit jinak než v předklonu, ruce tahám po zemi jak vopice a v místech zadku (a toho vedle;) mám permanentní křeč, to každopádně bylo víc než je zdrávo.

No co, hlavně že už můžu ven i s klukem, ne?;)

Pravdoláskařka

23. března 2011 v 13:01 | A. |  Tak jde čas...
"A teď mě dej na tu lavičku, já na ní budu skákat."
"Ne, nebudeš. Máš špinavý boty a lidi by pak měli špinavý zadky, kdyby si tam sedli."
"Jenže my to tak s dědou VŽDYCKY děláme!"
"Jo? Tak já se dědy zeptám, až tam dojdeme."
"Néé, on by ti žekl pjavdu, že mě tam nedává, tak to se ho VŮBEC nesmíš zeptááát!!"

Práskanější než jsem si myslela...
Ale aspoň že ta pravda zvítězila, no ne?;)

35. týden Aneb O střetu s realitou

22. března 2011 v 10:23 | A. |  Bude nás víc!
Konec výmluv.
Z mých dvou Á-čtyřkových seznamů věcí, který je potřeba nutně stihnout v ještě nerozdvojeném stavu jsem za celý týden dokázala odškrtnout jedinou:

Tušit, že Jolanka to obrečí (protože ONA je přece NAŠE miminko a náš kluk a chce si oblíknout všechny ty modrý oblečky, který jsou pro NI a ne pro nějakýho bjáchu), vyprdla bych se i na to...

Ale jdu do sebe.
Pro začátek věci související s miminem vytahuju až když to větší (a zoufalý) usne - na stresy má fakt času dost;)

Nehasit, hoří!

21. března 2011 v 14:04 | A.
Kolouší choroba pro nás znamenala hned několik (ne právě příjemných) POPRVÉ. Třeba horečku, která trvala několik dnů, nebo dítě, který klidně po obědě samo usnulo na gauči, a to i na dvě hodiny...
Hlavně ale přestala jíst a to je u nás věc nevídaná.
Hlady teda očividně netrpí, ale i tak je to nezvyk.

Tohle je nedělní oběd ve fázi po obědě:
"Nemůžu to jíst, je to dževo a já z něj postavila ohniště. Tady okolo hožej ty plameny, tak to já nejim, víš?!"

A to ji šlechtí.
Když už nežrat, tak aspoň ty výmluvy ať maj nějakou úroveň!;)

Nemocná a Albertýna

14. března 2011 v 15:39 | A. |  Má nechráněná dílna
Protože jediná cesta, jak horečkujícího Kolouše udržet v klidu, je pohádka, užívá si celotýdenní televizní příděl během jednoho dne:

A protože nikoho nebaví bejt sám a když ona je ten kluk, holčičí kámošku jsme potřebovaly jako sůl...
A taky proto, že když ona sedí u televize, já mám čas sedět u stroje, stvořily jsme

ALBERTÝNU

Sice jsem si málem oči vyšťourala, ruce vzteky zpřelámala, jazyk ukousla a stroj rozmlátila, ale nakonec jsem se pochlapila a nevykašlala se na to.
Jolanka je nadšená a já si příště v rámci odreagování se radši spíchnu nějakej ten jehelníček nebo tak něco;)

34. týden - Porouchanej?

14. března 2011 v 15:32 | A. |  Bude nás víc!
Pořád čekám, kdy se ty dny (a týdny) začnou vléct.
Zatím nic.

Spíš naopak, nějak podezřele to letí.
Ráda bych třeba napsala, co všechno už jsme pro bráchu s Koloušem nachystaly, ale nemůžu.
Seznam všeho, co je potřeba udělat (a na co nejsou lidi, síla a nevím co ještě) by moc pozitivně nepůsobil.
Třeba se ale do příště vybičuju a to teprve budem všichni čumět;)

Možná právě díky tomu nicnedělání se z celkem poklidného miminka stává hlavní hrdina Flashdance říznutej s Králíčkem Duracellem (to je taková ta růžová obluda, co rychlostí blesku bubnuje na bubínek a ještě při tom stíhá vyskakovat do vejšky - kdyby si ho náhodou někdo nepamatoval, je přesně tady)

Dříve jsem moc nechápala, proč se říká, že mimina v břuchu kopou. Teď, když mám místo pravýho horního žebra fašírku, která mě neustále brní a místo pupku jakousi nadskakující sulcovatou hmotu, beru zpět.
Dokonce i naše ignorantská všímává a empatická holčička ty tsunami zaznamenala a má teď nový hobby.

Poslouchá bráchu.

(kdyby někoho zajímalo, kde mám hlavu, tak ji prostě nemám - a kdo mi poradí, jak tu oteklou dvoubradou kouli, co mi sedí na krku oříznout i ve skutečnosti, stane se předmětem mého nehynoucího vděku a obdivu!)

"Mamí, ten bjácha je nějakej pojouchanej!"
"Co že je?!"
"Pojouchanej, jako že má pojuchu!"
"Jakou poruchu, prosímtě?"
"Že už nedělá to, co dělá požád. Pjoč už netancuje?"

Kdyby měl Kolouš víc trpělivosti, za minutu by se dočkal. Takhle si to pěkně vyžírám sama a tajně doufám, že se vyřádí vevnitř a venku bude po těch devíti měsících zumby tak utahanej, že bude (minimálně) dalších devět chrnět jako pařez!

Jo a PS: pokud to takhle nefunguje, nechci to slyšet!;)

Holky z velký školky

10. března 2011 v 20:01 | A. |  Tak jde čas...
"Ale já už tady chci zůstat, pjotože jsem velká a můžu chodit do velký školky!"
"To sice jsi, ale teď chodíš do Kamaráda a sem půjdeš až v létě..."
"A svítí dneska sluníčko?"
"Vidíš přece, že svítí."
"Tak já chci do týdle školky, když Kamajád je zimovej a tadle je sluníčková. Už sem můžu chodit, víš?"

Já vim.
Ví to i paní ředitelka, ale nemůže nic dělat. Dětí je holt jak psů a proto jsme nakonec dali přihlášku do školky U pejska a Kočičky. Sice je podle mě nejšerednější nejneatraktivnější ze všech šesti, co jich tu máme, ale zároveň je jediná, kde nikoho nezajímá, že budu doma s miminem a na přijetí má vliv jen věk.
A i když to původně vypadalo nadějně, těch starších smraďochů je prostě tolik, že naše šance se snížily na minimum a teď jen nevím, koho to mrzí víc - jestli mě, nebo Kolouše, protože:
"Já chci chodit do týdle školky, pjotože tady má kočička hžebík v puse a ten pejsek v oku, víš?"
A to je slovo do pranice!

V dubnu uvidíme, jestli tyhle opiercingovaný zvířata budeme vídat denně, nebo budeme mít smůlu.
A i když normálně bych to viděla růžově, tentokrát si radši nic nepředstavuju.
V tom druhým případě bude totiž Jolanka určitě zklamaná za nás obě, no;)

33. týden - stále Nounejm

8. března 2011 v 20:29 | A. |  Bude nás víc!
Chudák chlapec - je totiž stále Bezejmenný, a to i přesto, že do porodu už nám zbývá míň než padesát dnů (ježkovyvočikristovanohotosnadnenimožný?!)

Všem, kdo poctivě hlasovali v anketě musím ještě jednou veřejně poděkovat.
Rovnou se i (taky veřejně) omlouvám, protože na první pohled by se mohlo zdát, že to k ničemu nebylo...vono totiž fakt nebylo;)
Postupem času nám ohledně jména vykrystalizovaly jen dvě možnosti:

a) nechat synka pojmenovat soudem
b) rozvést se

Ráda bych vymyslela ještě aspoň jednu, protože obvykle jsou tři a taky to tak nějak líp vypadá, ale ať se snažím sebevíc, nic mě nenapadá.
Já chci Jonáše, Pupáč Filípka a Kolouš Kubíčka.
Jonáš je podle toho člověka, kterýho jsem si asi vzala v nějakým pomatení smyslů mého drahého chotě teploušský jméno, protože končí na "š".
Podle mě se Filipes jmenuje každej druhej a přestože ve svý podstatě se mi to jméno líbí, na svým dítěti si ho představit nějak neumim.
No a Kolouš má prostě smůlu, protože je moc malá a proto holt snadno přehlasovatelná.

Jak je vidět, máme starostí až nad hlavu a některým členům naší rodiny dokonce hrozí, že je to úplně semele a rozmáčkne na placku:
Jo, nést na hlavě takovou tíhu, to vážně není jen tak;)

Takže když už anketa nezabrala, slibuju, že hned jak vymyslíme kopromis (nebo sepíšeme rozvodový papíry), dám vědět!

Snad to bude dřív, než cestou z porodnice;)

O gravitaci

2. března 2011 v 19:58 | A. |  Tak jde čas...
Na Bjáchu se zodpovědně připravujeme. O jeho pohybech a poloze tudíž není nejmenších pochyb.
(jak by koneckonců mohlo, když máme tu Encyklopedii, že;)

"On je teď v bžichu a má hlavu tady dole. Kdyby ji měl nahože, tak by se totiž bouchal do stjopu, víš?!"

Nevim.
Teda, nevěděla jsem.
Ale už jsem klidná - skoro jsem si myslela, že to má nějakej jinej důvod;)