Únor 2011

32. týden Aneb O kouli (a koulích?!)

26. února 2011 v 9:45 | A. |  Bude nás víc!
Že si nezavážu tkaničky, aniž bych při tom neprodělala menší astmatickej záchvat, to už pozoruju dlouho.
Když se chci podívat, jestli nemám špinavý boty, musím hodně vystrčit zadek dozadu. No fakt. Jedině tak se mi totiž pupek odsune ze zornýho pole a já vidím, co vidět potřebuju.


Dneska se mi zdálo, že jsem chlap!
Už v tom snu to nebylo nic vtipnýho a kupodivu i spící mozek pocítil potřebu zabývat se kruciálně důležitou otázkou, jak se (sakra) to nebohý dítě teď dostane ven?!

Kdo si myslí, že je něco příjemnýho na tom, probudit se s utkvělou představou výměny určitých orgánů, ten to asi nikdy nezažil.
A to ani (radši) nemluvím o tom, že k tomu, abych zkontrolovala skutečný stav věci, nestačilo sklonit hlavu a podívat se! Musela jsem pěkně potupně dojít před zrcadlo a přesvědčit se...

(pro nejisté - jo, je to v suchu, zatím fakt nemám koule)

PS: Kolouš má přes Pupek 48 centimetrů, Pupáč 99 a já?
Já 115.
Může se teď někdo divit, že svůj váhový přírůstek tady prostě nezveřejním, ani kdyby mě za koule věšeli?!

Temné proroctví

25. února 2011 v 9:37 | A. |  Tak jde čas...
Nejzajímavější na bráchovi je, že nebude umět mluvit. Taky bude čůrat do plínek, nebude mít vlasy a dokonce ani zuby.
To všechno víme.
A co nevím já, to mi Kolouš (vehementně a s radostí) osvětlí:
"A pjotože nebude chodit, budeme ho vozit v tom kočájku. Ale kdybysme ho někde zapomněli, tak by ná ho někdo ukjadnul!"
"Koho by nám ukradli? Toho bráchu?"
"Né, bjáchu né, kočájek pšece. Bjácha by ležel na chodníku a já bych ho honila, toho zloděje a pak bych mu hodila do očí lepidlo a už by nic neviděl. A to by mu patšilo, že jo!"

Jo, to by mu teda rozhodně patřilo.
Kam na to ale chodí, když Simpsonovi už jsem (nám všem) ze zoufalství zakázala, to je mi teda záhadou;)

31. týden aneb Modelky a modelové;)

21. února 2011 v 10:29 | A. |  Bude nás víc!
Říkám si, že už jsem si dlouho nepostěžovala, ne?;)
Skoro bych řekla, že se opakuju, ale já za to nemůžu - já jsem totiž STRAŠNĚ nevyspalá, fňuky fňuk.

Je teda fakt, že kdykoli projdu kolem zrcadla, vím přesně, kde je pravá příčina.
břuch 31.tt

  • Na břicho si (jak je asi vidět) už prostě nelehnu.
  • Na zádech se mi zvedá kufr.
  • Na pravej bok se ještě zkroutím, ale tím to končí. Z druhý strany totiž leží donedávna nekontaktní Kolouš. To donedávna bych asi měla napsat tučně.
Mám neodbytnej pocit, že naše Jolanka se nevyspí, pokud mě rukama dostatečně silně neobjímá (?!) kolem krku, nohy nemá zapíchlý v mejch ledvinách a nefuní mi na mozek.

  • Řekla bych. že je jasný, proč se na levej bok otočit ani nesnažím...
Fňuk.



Jinak ale jen samá pozitiva a sociální jistoty.
Tohle je totiž hlava našeho bezejmenného chlapce:
31tt
Spešl vysvětlivky pro strejdu Tomáše - pohled shora, hlava vpravo, ručičky vlevo, pravý oko na nás mrklo, načež se radši zavřelo, levý sice nevidět, zato výrazný nos a kousek pusinky ano;)

Má se víc než dobře, važí 1640 gramů a celkově je to prostě velkej vzorňák, kterej na požádání vystrčí jakoukoli část těla (jo, fakt jakoukoli;), aby ji pan doktor mohl důkladně prozkoumat.

Tímpádem beru zpět celej první odstavec, protože když to vezmu kolem a kolem, tak si rozhodně nemám na co stěžovat!
A tentokrát to výjimečně nemyslím ani trochu ironicky;)


Další?

20. února 2011 v 9:50 | A. |  Má nechráněná dílna
Jo, přesně tak.
Další:
další káboška
Ovšem tentokrát je jen a jen moje - Kolouš se do ní vejde až po prsa, což jí pro frajeření "mírně" diskvalifikuje. 
Až si ale bude někam potřebovat zabalit dva polštáře a tři plyšáky, může.
Tohle všechno se dovnitř totiž vejde úplně pohodlně;)

PS: A aby zase "někdo" neřekl, že přeháním, tak hele:
v tašce
No?
Je tam po prsa, nebo ne?!;)

Kapitola Druhá - Slonisková

19. února 2011 v 20:34 | A. |  Z Kolouší knihovničky
babar
To je óón, malý slóón,
co se učí na tjombón.
To je óón, malý slóón,
zatjoubí když dáš bonbóón!

Tenhle hit si Kolouš donesl ze školky a od té doby se z ní stala velká milovnice slonů.
Nemohli jsme si proto nechat ujít takovou významnou událost, jakou je první české vydání Babarových příběhů;)

S cenzurou jsem sice chtěla začít, ale ukázalo se, že mám smůlu.
Hned na začátku knížky lovci zastřelí Babarovu maminku a on utíká do města. Nenápadně jsem se chystala, že tuhle stránku prostě přeskočím, ale Kolouš mi zaníceně vysvětlil, že "neboj, oni ji zabili, pjotože počebovali sloní kely!" a mně došlo, že tentokrát mě Pupáč předběhl.
babar2
Měla jsem z toho blbej pocit, ale ukázalo se, že Kolouš si to nijak nebere - nejnadšenějc mi totiž čte pasáž, ve který sloní král sní jedovatou houbu a "zemže, chichi."
kornelius
A kdo to náhodou nepochopil, tak Kolouš je ten slon s brejlema, protože je nejstarší a scvrklej.
Jmenuje se Kornelius a musíme ji důsledně oslovovat Korneliusi - variantu Korelie i přes Pupáčovo několikerý vysvětlování správného skloňování prostě neuznává.
"Já jsem Kojnelius, tak mi žíkej Kojneliusi a basta fidli!"
Tak teda jo, no;)

Kapitola První - Encyklopedická

18. února 2011 v 16:28 | A. |  Z Kolouší knihovničky
Čteme.
Kdykoli, kdekoli a kromě Zlatých Stránek víceméně cokoli.
Protože je toho čím dál tím víc, repertoár se často obměňuje a na moji paměť není spoleh, rozhodně neuškodí trocha archivace;)
encyklopedie



Tuhle encyklopedii donesl Ježíšek a stal se z ní evergreen číslo jedna.










Kromě částí lidského těla, díky kterým Kolouš zaníceně ukazuje, kde má hrudní košíček a klíční kostičku, nechybí ani část mnohem zajímavější:
prďoch a krkoš
Jojo, jsou to pánové Prďoch a Krkoš, hrdinové naší doby!

A jak vzniká miminko? Jednoduše.
Holčičcě Martince se narodí brácha Kubíček a proto i my budeme mít miminko Kubíčka, což holčička Jolanka vykládá kdekomu na potkání a šíří tak poplašné zprávy...

Cenzurujeme jen jediný obrázek:
odstrčeňák
Martinka-Odstrčeňák je sice asi ze života, ale vždycky to tak snad není - a i kdyby náhodou bylo, proč by si s tím měla lámat hlavu předem, no ne?;)

30. týden aneb O špuntu

14. února 2011 v 10:07 | A. |  Bude nás víc!
Matně si vybavuju, jak se poslední týdny s Koloušem v břiše neskutečně vlekly. Aby ne - všechno nakoupený, oblečky vyžehlený, jméno dávno vybraný...

Ehm.
Ehm.
Budu se muset trochu polepšit. Můžu ale za to, že to tak STRAŠNĚ letí?!

Vzpomněla jsem si, že jsem posledních pár dnů před porodem strávila naložená v horký vaně.
(zaručeně nefunkční babská rada, která měla urychlit Kolouší vylodění)
Ať jsem napouštěla vody sebevíc, nikdy se mi nepodařilo potopit si celý břicho, což mě uvrhávalo do depresivních stavů a chmurných myšlenek nad svou tělesnou konstitucí...

Teď se mi něco takovýho stát nemůže - ne proto, že bych vypadala jinak, nebo že bychom dokonce koupili větší vanu. Důvod je mnohem prozaičtější:
Prostě se nekoupu.
Chachá.
Spokojeně jsem si libovala, jak jsem na to vyzrála. Vlezu do vany, osprchuju se, vylezu a nemám čas přemýšlet nad tím, jaký množství kapaliny (jakožto těleso nadměrných rozměrů) vytlačím.

Ovšem bohužel jen do včerejška. Sedím si tak ve vaně, vesele se sprchuju, načež si podávám šampón (kardinální chyba!), otočim se dozadu a tam...
...
Rybník Brčálník!
Přímo za mým zadkem.
Ucpala jsem vanu!
Jakmile jsem se zvedla, ukázalo se, že milá vana je tak do čtvrtiny plná vody. Aby ne, funguju jako celkem solidní přehrada, to mi holt nikdo neupře.

Brzy budu širší než delší.
Do porodu totiž zbývá ještě 70 dnů;)

Vyznání

10. února 2011 v 18:38 | A. |  Tak jde čas...
"Víš, mami, já Fanoušek si libuji, že tě mám."
"Co že si? Libuješ?"
"Jo, libuji. Pjotože jinak bych byl úplně sám, víš?"

Musím psát, že já taky?
A že jsem nevěděla, jestli se smát, nebo bulet?;)

29.týden tzv. Přímoúměrný

10. února 2011 v 9:18 | A. |  Bude nás víc!
Definitivně jsem se přesvědčila, že přímá úměra

čím větší pupek, tím menší mozek

u mě platí na stodvacetpětapůl procent a nemá smysl se proti tomu snažit bojovat...
Po pěti měsících končí mé pracovní soboty a musím sebekriticky přiznat, že je nejvyšší čas.
Došlo mi to ve chvíli, kdy jsem půl dne seděla uprostřed tohohle,
uklizeno
snažila se soustředit a cokoli jsem pracně vytvořila, Kolouš rozmetal na kusy, kousky a prvočinitele. Co jsem potřebovala najít, to někam zaštrachala a naopak - ze zcela neočekávaných skrýší vytahovala papíry dávno už oplakané...

Je ale fakt, že se mi bude stejskat - přece jen strávit několik hodin týdně se samýma dospělýma (který se uměj sami obout a dokonce i najíst!) bylo i přes nějakou tu náročnost prostě osvěžujícíí!;)

Kluková

6. února 2011 v 15:50 | A. |  Tak jde čas...
Teď mě napadá, že jsem se úplně zapomněla zmínit o zásadní novince z kuloárů.

Už nemáme holčičku. 
Jolanka je modrá, protože ta je dobrá a co není klukový, to se prostě nepočítá:
Náš chlapec
Všechny sukýnky, halenky, svetříčky, kabátky a podobný holčičkovský serepetičky, který jsem ještě nedávno se slinou odkapávající z koutku pusy nakupovala, si teď můžu strčit za klobouk.
Co zavání červenou, nebo nedejbože růžovou barvou, to si na sebe nevezme ani kdybych se na hlavu stavěla a zpívala přitom bulharskou hymnu.
(auto Bořka Stavitele je z pochopitelných důvodů omluvitelnou výjimkou).

A protože nic neponechává náhodě a nevěří, že jen šaty by mohly dělat člověka, poctivě se několikrát denně přejmenovává. Výběr jména souvisí s tím, jakýho chlapečka zrovna potkáme (naživo nebo v knížce, to je celkem irelevantní).
Dneska už byla Fanoušek, Jáchym a Adam.
Včera Martínek, protože spolu byli v kině. Taky Kornelius, protože tak se jmenoval slon v tom filmu...

Pochopila celkem rychle, že někomu tohle divadlo vadí míň ("Mami, a kdo jsem?!"), někomu víc ("Ale já si na to jen hjaju, že jsem Kubíček, víš tati?!") a někde se to prostě dělat nedá ("Dobže, ve školce budu Jolanka, ale doma zase Áďa, slibuješ?"), ale mužský rod při mluvení používá důsledně.

No co.
Aspoň si zvyknu, jaký to je, mít doma kluka ještě předtím, než se narodí.
Beztak mi "trocha" toho tréninku nezaškodí.
A kdyby někdo chtěl koupit růžový jarní kabátek na tříletou holčičku, ať dá vědět . Nechala bych si ho, ale fakt se do něj nevejdu.

A taky teda dost silně doufám, že brácha nebude trpět problémem opačného ražení!;)

28. týden tzv. Rebilancovací

1. února 2011 v 10:33 | A. |  Bude nás víc!
Tak, vážení, tady končí sranda.
Tak nějak jsem se to dočetla v několika chytrých knihách. Začíná třetí trimestr, což je teprve ta pravá těhotenská procházka růžovým sadem s hlavou v modrých obláčcích plnou blonďatejch miminek.
A kupodivu, literatura (jako ostatně často) nelže.
břuch 28.tt

  • Kynu rychlostí světla.
Paní prodavačka v přilehlé Jednotě se mě včera děsně mile ptala, jak mi je, když už to mám za pár...
Škoda, že jí tak rychle došly slova, když jsem začala blekotat něco o dubnu. Chudák, chtěla pokecat a nakonec se tak styděla, že už se se mnou asi nikdy bavit nebude.

  • Záchod je (opět) mým nejoblíbenějším místem.
Tentokrát s tím žaludek nemá nic společnýho. Spíš si pořád říkám, že by někdo měl přesvědčit můj močovej měchýř, že FAKT zvládne udržet víc, než půl deci tekutiny...
No co, aspoň mám čas si přečíst všechny ty knihy, co jsem si tam nastěhovala.

Jo, a taky už vím, ve kterých hospodách se dá při každodenních procházkách proplížit na onu místnost dostatečně nepozorovaně (plánek pošlu na vyžádání - vzdálenosti mezi jednotlivými záchytnými body nepřesahují několik desítek metrů!)
  • Funim.
Strašně a hlavně pořád.
A když píšu pořád, přesně tak to i myslím, tzn. nejen při zavazování tkaniček, sbírání hraček, chování Kolouše, výšlapu do schodů, sestupu ze schodů a nakupování, ale i když si sedám, zvedám se a co je úplně nejhorší - funim, když moc dlouho mluvim!

Tak nějak se mi začíná dělat mdlo při představě příštích několika týdnů.
Jestli to totiž bude ještě horší (a nejsem tak naivní, abych si myslela že ne), vytáhnu z komory kočárek a Kolouš dostane šanci splatit mi dluh.
Bude mě všude pěkně vozit a basta!

PS: Kdyby se někou zdálo, že na fotce se Kolouš chystá spáchat sebevraždu uškrcením, tak to není jen zdání. 
Kdo vymyslel tu ozdobnou šňůru na svetru, ten s takovým využitím určitě nepočítal;)

A už i teta...

1. února 2011 v 9:56 | A. |  Má nechráněná dílna
...může frajeřit
káboška
a pro jistotu si to i někam zapsat,
diář
kdyby na to náááhodou zapomněla;)