Prosinec 2010

#31 vyrobit PFka (a neposílat je mailem;)

31. prosince 2010 v 21:20 | A. |  101 věcí za 1001 dnů
Vytisknutý, poslaný, doručený... ale všem se to fakt nedá;)
pf2011
Tak ať vám to šlape!

Antimimísek

28. prosince 2010 v 11:16 | A. |  Tak jde čas...
Večer papáníčko, koupáníčko a hajání... 
Tak to jsme nikdy neříkali.
Ne že bych měla něco proti zdobnělinám, ale odsud podsud, že jo.

Kolouš, jak se zdá, zcela sdílí náš názor. Jako správná radikálka to ovšem dovedla k dokonalosti. Asi si řekla, že už je na zdrobněliny dost stará a přestala je používat úplně.
Navíc dost důsledně:
Hraje si s panenou, pastelou maluje houseny a vevery a k tomu jí tvrdé vejce nebo okury.
Na čištění zubů je nejlepší karták a na utření zadku ubrouchy...

Donedávna jsem si myslela, že se nepitvořim a mluvíme spolu normálně.
Vzhledem k tomu, že mě několikrát denně neváhá opravit, budu holt muset změnit názor;)

Tajemná poezie

28. prosince 2010 v 9:02 | A. |  Báseň pro dnešní den
"My jsme žáci četí bé
bejeme však na sebéé
obodů zajíce
žila jedna kjabice!"

Oboda zajíce mě až tak nebere, ale příběh o životě jedné krabice bych si ráda poslechla.
Zřejmě to bude dědičný - Pupáč si ještě nedávno prozpěvoval cosi o "žirafičí krabici";)

U nás byl taky...

27. prosince 2010 v 10:16 | A. |  Tak jde čas...
...a rovnou dvakrát, heč;)štědrovečerníVšichni byli spokojení, někteří (nebo spíš některé;) nemohli rozčílením ani mluvit a to už je co říct!
Kdybych si nedala vánočku v igelitce do trouby (aby neokorala) a tu troubu za pět minut nezapla (aby se nahřála), tak by se ani nic nepotento.
Zase bych ale nevěděla, jak vypadá takovej dozlatova připečenej igeliťák - a o takovou zásadní informaci se přece nepřipravím, že jo.
Kdyby to tak nesmrdělo, tak je to celkem i výtvarný dílo;)

23. týden - O dvojmatkách a dvojdětech

26. prosince 2010 v 18:48 | A. |  Bude nás víc!
Nejspíš bych měla zauvažovat, jestli si nenechat oficiálně připsat do občanky i nové prostřední jméno.
Něco ve stylu Blesk, Tatar, anebo radši rovnou Retard.
Včera mi totiž došla zásadní věc - bezy ze mě bude matka DVOU dětí!
To už je podle mě fakt síla. Nejvyšší čas pořídit si sadu kvalitních natáček, zástěru, pořádnou nákupní tašku na kolečkách, lehce uštvanej výraz, tik v obou očích a manžela, co na kanapi odpočívá (přikryt novinami a s dopitým lahváčem v ruce) po celodenní dřině...
Jak tak na to koukám, začneme asi kanapem - takovou zásadní rekvizitu rozhodně vynechat nemůžeme.

A kdy že mi to došlo?

Jolanka si radostně prohlíží mé decentní těhotné břicho (čti Ignorantský Kolouš si po pár měsících všiml, že když se mi snaží prorazit kolenem díru do žaludku, začíná jí tam překážet kus měchu, kterej tam dřív nebyl).
"Co to je, mami?"
"No tam je přece ten brácha."
"Aha. Už ho slyším!""
"Jo? A co říká?"
"Pšece má-ma, má-ma, žíká."
"Fakt?"
"Jo. Otevži pusu, ať se kouknu... Je to dobjý, mami, ještě nevyleznul!"

No, to se mi ulevilo.
Já trubka se bála, že si po porodu zase nesednu - a přitom si akorát nepokecám!;)

Teorie velkého třesku po našem

25. prosince 2010 v 9:18 | A. |  Tak jde čas...
"Až se nám najodí to miminko, tak já budu jeho bjáška a vyndám mu dudlík, aby mohlo mluvit."
"A co ti bude říkat?"
"Zavolá na mě Joli, nebo Jáchyme a já žeknu: žádný stjachy, už za tebou běžím!"

Skoro to vypadá, že se těší.
Teď už jen musíme doladit, kdo vlastně bude čí brácha a bude;)

#80 postavit perníkovou chaloupku

23. prosince 2010 v 9:43 | A. |  101 věcí za 1001 dnů
chýše
Ani nevim, jestli mám popisovat průběh stavby... Možná bude stačit zmínit fakt, že jsem zapomněla na dvě obvodové zdi. Střecha a mašle to naštěstí jistěj a vidět to taky není, takže předstírám, že tam jsou a jsem spokojená;)

22.týden, pokrok nezastavíš!

20. prosince 2010 v 19:09 | A. |  Bude nás víc!
Potkala jsem bývalého spolužáka Vě**áka. Chvíli mi nadšeně vykládal, jak je spokojenej v práci, načež se v půlce věty zarazil, zahleděl se mi do míst, kde jsem kdysi mívala pas a pravil: "No ty vole, už zase?!"
22.týden

Tady je možná na místě zmínit dva klíčové momenty onen výrok provázející, a to:
a) V-ák se rád poslouchá a zvláštním postřehem se nevyznačuje
b) měla jsem nasobě péřovku (kterou teda sotva dopnu, ale ještě pořád se mi to daří)

V tramvaji mě jakási žena pustila sednout se slovy: "Já teda chvilku nevěděla, jestli nemáte jen něco v kapsách, ale pak mi došlo, že něco tak velkýho by se vám do kapsy asi nevešlo"...
?!

V Mekáči mi slečna podávala kafe a úslužně se ptala, jestlipak si prej k němu dám taštičku?
Neméně mile jsem odvětila, že "díky, ne, já si to vypiju tady", načež jsem nejdřív půl minuty přemejšlela, proč na mě tak divně čumí, abych se, když mi to došlo, odplížila nejbližším (a nejširším) kanálem k tomu nejvzdálenějšímu stolečku, co tam měli.


Kam ten břuch spěje?
A co teprve mozek??
Takže fakt Tyvole už zase???;)

Lezou na nás!

19. prosince 2010 v 18:04 | A. |  Tak jde čas...
Vánoce, co jinýho?

Dopadá to pak všelijak:
vánoce na krku
Věnce děláme nejen z květináčů, ale už i z ořechů.
Cukroví sice pečeme, ale když zrovna nepečeme, s koulema se nespokojíme a počítám, že Vánoční Krysáci budou brzy nedílnou součástí všech štědrovečerních stolů.
Protože venku je "málo" sněhu, koupily jsme si nějakej i na dovnitř a naflákaly ho na okno. Za okno větve a pod něj novou postel.

Dokud jsme si nezačali všichni povinně utírat zadky hajzlpapírem se sobíkama, Pupáč se (narozdíl od Kolouše) neangažoval. Když si toho ale po pár dnech všiml, vyjádřil nahlas nejen obavy o mé duševní zdraví, ale i něco jako přání Ať už je to za náma, nebo tak něco...
Já ho neposlouchala a Kolouš taky ne - nemáme čas se zdržovat se sabotérem, začíná nám totiž z trouby smrdět čtvrtá dávka dnešních medvědích pracen;)

21. týden Ze života Hrochů

16. prosince 2010 v 20:36 | A. |  Bude nás víc!
Už už jsem si začínala říkat, že se mám fajn a že si ani nemám na co postěžovat. Jako bych nevěděla, kam takový myšlenky vedou...
Kolouš má novou postel - ne jen tak ledajakou, ale skoro úplně dospěláckou a mě roste břuch. Tyhle dvě skutečnosti spolu nesouvisej jen zdánlivě.

Asi si zvykla spát pěkně v bezpečí svých vysokých mříží a teď se bojí, když se v noci vzbudí. Evidentně potřebuje bejt někde uvězněná a tak každou noc po půlnoci provádíme akci Přesun Kolouše mezi Hrocha a Pupáče.
Sice hned usnu (čemuž bych před nedávnem nevěřila), ale kdykoli se chci otočit na druhej bok, jsem vzhůru. Gymnasticky přehodím břuch na záda, čímž si zablokuju páteř a hrkne mi v kříži, pak sebou chvíli mlátím ve snaze o znovuzpohyblivění se a nakonec jedním mocným trhnutím přehodím svých osm nově nabytých kilo na stranu, kde leží Kolouš.

Jako správná spartakiáda se celá akce neobejde bez doprovodu. Jolanka v polospánku pronáší moudra typu "Nechte mě být, vlásky!" případně "Jdi pjič, velká hlavo!", čímž mě spolehlivě probere na dobu delší než je zdrávo.

Tak.
A teď už je doufám jasný, čí to bude vina, až se jednou probudí takhle:
hrošice

Živočišná výroba

13. prosince 2010 v 8:23 | A. |  Tak jde čas...
živočiši
O složení většiny dětských serepetiček si nedělám iluze už dlouho.
Ovšem až Kolouš mi musel objasnit, jak se to má ve skutečnosti.
Čistí si totiž "tlamu, aby mi nesmjdělo v puse. Počebuju tu bobjovou pastu. Tu z kjtků už nemám, pjotože jsem ji vycucla."

Nakonec to celý zapije "čajem ze psů a štěňátek" a je jí dobře po těle.

Mně je zase dobře na duchu, protože koneckonců - přežila a co chtít při takový životosprávě víc;)

Jak vznikaj fámy?

8. prosince 2010 v 18:49 | A. |  Tak jde čas...
"...a on si Standa potřeboval něco vyřídit, tak mě jen vyhodil na Čerňáku, abych se stavila v Ikee..."
 telefonuje (zradu netušíc) babička.
"A pjóóóč, babí?! Pjoč tě děda vyhodil?"

A jak se fámy šířej?

"A pjoč vyhodil ten Standa babičku z okna?!" ptá se Kolouš dostatečně zřetelně, jasně a hlavně NAHLAS paní učitelky předtím, než vejde do třídy.

Vzhledem k tomu, že účast v maloměstské školce byla hojná a doprovodných maminek a babiček byl tudíž dostatek jsem zvědavá, kdy na dědu zazvoněj policajti;)

20. týden zevnitř

7. prosince 2010 v 10:20 | A. |  Bude nás víc!
A jsme v půlce... se picnu;)
Strašně to letí a doufám, že se rozkoukám dřív, než na porodním sále. Přece jen bych měla něco udělat aspoň s tou růžofčí garderóbou, když už nic jinýho.
Je to totiž definitivně brácha, což potvrdí i babička, čestná účastnice přímého přenosu z planety Pupek;)
20tt zevnitř
Hlava na levoboku, nožičky vpravo dole, ten puntík není pupík, ale žaludek a jak vidno, bezpáteřní chlapík to není...
Miminko je to zodpovědné, takže všechny tyhle kontroly bere vážně.
Pro začátek se pořádně protáhne, vystrčí na doktora všechny části těla, který jsou potřeba poměřit, načež si v klidu skrčí nožičky, zaboří nos do dělohy a schrupne si...

Má na to taky nárok, protože jakmile já si sednu (lehnu, stoupnu, zastavím), začne trénovat. Ještě před čtrnácti dny jsem netušila, jak náročnou disciplínou je Přímý kop do močovýho měchýře, ale teď už to vím. Nejenom že lítám na záchod sedmkrát za hodinu (přes den) a sedmkrát celkem (v noci), poháněná neodbytnou představou, že jinak to dobře nedopadne. Musím ještě vyrazit dostatečně včas (tím myslím nejpozději dvě vteřiny poté, co močák vyšle do mozku první SOS signál) a hlavně se u toho nesmím smát nahlas, nebo nedejbože kejchnout, protože...jinak to holt fakt dobře nedopadne, no.

Co bude za pár měsíců, až bude mít nohu delší než současné tři centimetry (přes stehno) si radši nepředstavuju, protože bych si ráda zachovala aspoň zbytky lidské důstojnosti;)

#95 vyrobit adventní kalendář a věnec (2/2)

6. prosince 2010 v 13:16 | A. |  101 věcí za 1001 dnů
Konečně visí.
A teď už jen doufat, že dostatečně vysoko;)

adventní kornoutky

Ha, ha, ha

3. prosince 2010 v 10:07 | A. |  Tak jde čas...
Asi před měsícem, když měl Kolouš svou první seriózní horečku (že to nebylo jen tak se poznalo zejména podle toho, že dvakrát během odpoledne usnula na gauči), dostal od tatínka dva Kamajády: Pandu Standu a Pjasátko Jajdu (čti Jardu;):
Standa a Jajda

Kromě "realistického vzhledu" se vyznačují i zvukovým doprovodem.
Prase po zmáčknutí břicha chrochtá, medvěd řve.
Řve tak strašlivě, že se ho Jolušák bojí a proto ho zavíráme do vězení (viz důkaz;)

Jinak jsou to ale chlapci oblíbení natolik, že musej absolvovat téměř vše přesně tak jak sama Jolanka.
Ta jako správná maminka ráno vstala, přinutila mě zavřít Standu do lochu a jala se odsávat praseti sople.

Když došlo na lámání chleba a bylo potřeba vysát nudláky i jí, tvářila se zcela nevinně a neutrálně a tvrdila mi, že odsávačku FAKT neměla a ROZHODNĚ ji nikam nedala.

Nevím proč jí tak úplně nevěřím (že by empiricky podložená věc?).
Takže jsem pěkně zaklekla a po čtyřech prolezla celej byt. Když jsem se (už zlehka nadávajíc) soukala pod gauč, přiskočil Kolouš i s Prasetem, přimáčkl mi ho na záda, zmáčkl břuch, prase vydalo děsivý chrocht a Kolouš nadšený výkřik:

"Chachá! Až ti z toho chjochtá zadek!"

Cha. Cha.
Po kom má takovej ďábelskej smysl pro humor?
A kde, sakra, je ta odsávačka?!