Listopad 2010

Advent by Kolouš

29. listopadu 2010 v 10:40 | A. |  Tak jde čas...
Jak je vidět, bere to vážně (jako ostatně skoro všechno;)
Advent
Při pečení je třeba ochutnávat (to upečený by mi tak nevadilo, ale sežrat čtvrtku Hery jedním hryzem asi nebude úplně zdravotně nezávadná akce) a avantgardních adventních dekorací očividně taky není nikdy dost.
Prostě - kdo chce být letos trendy, může směle začít;)

19. týden tzv. Neduchovní

28. listopadu 2010 v 14:38 | A. |  Bude nás víc!
Protože u nás doma nikdo nehubneme a protože si ještě stále živím tu naivní iluzi, že tentokrát FAKT nebudu funět jak Parní válec už tři měsíce před porodem, rozhodla jsem se něco dělat - jak je vidět, nic jinýho nám ani nezbejvá;)
břuch(19.)
Takže chodím na jógu (jo, dobře, já vim, že tím zrovna moc kalorií a kilojoulů nespálím, ale to mi nezabrání v tom, abych své výkony považovala za cvičení;)

Je to super příjemná hodina klidu bez pohádek, čůrání, vřeštění a čtení.
Je dokonce natolik příjemná, že jsem kvůli ní odhodila i svou fóbii z míst, kde se gravidní ženy mezi sebou  oslovujou "těhulko", natřásaj si vzájmeně pupky a používaj mateřský plurál ("my jsme byly na všech testech a nemáme ždánou vadu" ?!) už ve fázi, kdy jejich budoucí potomek ještě ani nemá hlavu.

Ač se snažím osvěžit si kromě ztuhlých zad i mysl, moc mi to nejde. Ve chvílích, kdy si mám dát ruce na břuch a něco hezkýho říct v duchu svýmu miminku, vzmůžu se většinou maximálně na to, že mu slíbím, že už brzo si lehnem a dáme si nějakou tu čokošku.
Při závěrečné relaxaci se naopak od myšlenek odpoutávám rychleji než všichni ostatní a to tak důkladně, že jen trnu, kdy začnu chrápat nahlas - trošku se totiž obávám, jestli k tomu už náhodou nedošlo. Nejsem si tak úplně jistá, jestli by mi někdo takovou věc chtěl osobně sdělit;)

Každopádně domů chodím do růžova vyspinkaná (i deset minut stačí, když se to dělá pořádně;) a prokřupaná jak zamlada.
Moje mimino dostává za odměnu něco dobrýho na zub, protože je to přece jen těhotenská jóga a nejsem sobec, ne?

A to duchovno holt nechám povolanějším;)

#95 vyrobit adventní kalendář a věnec (1/2)

28. listopadu 2010 v 11:53 | A. |  101 věcí za 1001 dnů
Když jsme tak s Koloušem obhlížely stromy a já přemýšlela, kterej bude mít tu čest stát se pro letošek naším adventním věncem, prožila jsem déjà vu nemalého rozsahu.

...před dvěma lety touto dobou...

...po dvou hodinách motání adventní šišky, kdy jsem měla ruce rozpíchaný jak cedník, přestože jsem si ze zoufalství oblíkla Pupáčovy pracovní rukavice a tudíž byla ještě zručnější než obvykle, mi to došlo:
Příště dědovi musíme zdůraznit, na co ty větve chceme. Tím by se snad mohlo předejít dalšímu střetu se smrkem pichlavým, říkala jsem si...

Přesto jsem se letos rozhodla, že větve nechci ani vidět a radši koupila plastovej květináč za dvacku a stříbrnej sprej za pade. Kolouší vydatná pomoc se tudíž obešla bez zranění a navíc jsme nemusely dvě hodiny uklízet opadaný jehličí:
adventní miska
Sice nevoní a věnec to taky moc není, ale co je doma, to se prostě počítá a basta;)

Vótrprůf

26. listopadu 2010 v 20:00 | A. |  Tak jde čas...
Co se stane, když se rozhodnu, že
  • někdy je potřeba udělat si radost a tři stovky za řasenku není moc
  • na zimu je nejlepší nějaká ta voděodolná, protože až přijdou vánice a chumelenice, nebudu vypadat jako bych dostala do každýho oka pětkrát pěstí
  • se to vyplatí, protože mi určitě vydrží aspoň půl roku
  • musím nutně na dvě minuty na záchod, protože dešti, větru a střevním potížím neporučím
???

Jo.
Přesně tohle:
řasenka
Zase jsem o něco chytřejší a dospěla jsem hned k několika zásadním závěrům:
  • Voděodolná řasenka je úplná blbost, protože seškrábat ji z půlky Kolouše zabere podstatně víc času, než kdybych ji narvala pod srpchu a vydrhla rejžákem.
  • V duchu (fakt, už ani nahlas si netroufnu) jsem si postěžovala, že na vstávání v půl šestý je kromě nevyspání vopruz taky to dlouhatánský dopoledne a hned jsem měla na půl hodinky o zábavu postaráno.
  • U Vietnamce si koupím řasenku značky Šik-mo-o-ko za dvacku, protože na ten den a půl, co mi vydrží, mi to bude bohatě stačit.
A teď ještě navíc koukám na tu fotku - skoro bych řekla, že máme i počmáranou zeď!
Má kliku, že chrní a že jsem moc líná na to vstávat a zjistit, jestli to není jen nějakej optickej klam.
Do rána na to při svý intelektuální kapacitě stejně zapomenu, takže tipuju, že i z tohoto boje Kolouš vyjde neporažen;)

Humberto hadr!

22. listopadu 2010 v 11:35 | A. |  Tak jde čas...
O víkendu spala u babičky.
V pondělí jsme vyrazily do papírnictví a cestou minuly několik cirkusových plakátů.
Jolanka se tvářila neutrálně, ale opět se ukázalo, že jsem se nechala předčasně ukolíbat. U pokladny se totiž zaměřila na nebohou paní prodavačku a svým libozvučným hláskem (tj. zcela zřetelně srozumitelným i ve vedlejší drogerii oddělené tlustou zdí) výhružně pronesla:
"Víte že u nás bude cijkus, že tam budou pejsky, opičky a lefy a že mě tam vemze MŮJ děda?!"

Ne že bych nevěřila vlastnímu dítěti, ale pro jistotu jsme to u dědy prověřily - výjimečně nekecala, fakt byli domluvený.
Ve čtvrtek vyrazili.

O zdaru celé akce jsem si radši nedělala iluze (naposledy s babičkou v divadle vydržela osm minut, což mi za stodvacet kaček přijde jako celkem neekonomická sranda).
Cirkus je ale něco jinýho.
Jolanka dorazila domů za dvě a půl hodiny, v každý roce hodnotný suvenýr a s plnou hlavou zážitků. Ve výsledku usnula o hodinu později než obvykle, ale aspoň jsem se všechno podstatný dozvěděla a nepřišla tak o to,
Cirgus
- že tam byli koníci, duhej byl čejnej a tšetí byl vjanej (jak vypadá vraný kůň teda nevim ani já, ale aspoň je vidět, že zpívat se snažim;)

- že si tam dvě opičky hjály s kočájkem, jedna byla maminka a vozila to svoje miminko a byly děsně malinký

-že tam byli šašci, který měli ty červený nosy jako na plakátech "jen děsně malinkatý, takže já jsem je neviděla" (má domněnka, že žádný nosy neměli byla dědou kladně potvrzena)

-že klučičí lefy maj hžívu, ale ty lefice nemaj hžívu, pjotože jsou holky

-a že popkojn, ktejej jí děda koupil, byl v pytlíku s hvězdičkama. Jůžovejma!

Jak je vidět, cirkus asi jen tak něco nepřekoná!
To, že Kolouš se proměnil v Levičátko, je vedlejší produkt, který s politickou orientací souvisí jen na první pohled.
Každej přece ví, jak se jmenuje mládě klučičího lefa a holčičí lefice, no ne?!

18.týden O výbavičce

21. listopadu 2010 v 10:41 | A. |  Bude nás víc!
Slovo výbavička mě fascinuje podobně jako Bříško, Mimísek a Těhulka.
S velkým písmenkem proto, že existence takových výrazů je prostě Velká věc;)

O tom, že náš chlapeček nebude mít co na sebe, jsem moc dlouho přemejšlet nemusela:
Růžofka?
Takhle se totiž Kolouš vydal na svou první procházku. Vzhledem k tomu, že má pipinku, je to myslím čin ještě relativně omluvitelný.
Tomu malýmu chudákovi to ale udělat asi fakt nemůžu (pokud teda nechci, aby v první třídě zjistil, že opravdu není žena, jak se to kdysi stalo jednomu nejmenovanému velikánovi naší historie).

plínka

Jelikož jsem děsně praktická (ehm), rozhodla jsem se, že je nejvyšší čas s tím něco udělat a koupila mu taky něco pěknýho na sebe...

Je lepší vypadat jako malá kravička, než jako holčička, nebo ne?



Koluš si můj nákupní úspěch ovšem opět vyložil zcela po svém.
"Co to je, co to je??"
"Přece plínka, ne?"
"A pjo koho? Pjo mě?"
"Ne, pro miminko, ty už přece plínky nenosíš."
'"Jo, nosím! Já jsem miminko!"
Aby nezůstala jen u slov, práskla sebou na zem a lezouc jako blázen po čtyřech skřehotavě vyřvávala Ma-ma-ma-ma tak dlouho, dokud mě prostě neubila argumentama:
plínkařka
Ještě štěstí, že počůráním se jen vyhrožovala.
Když už nic jinýho, aspoň vím, že tenhle Kauf prostě byl výhodnej - ta plína mu totiž vydrží FAKT dlouho.

A příště teda už koupím něco jen pro něj.
Nebo se o to aspoň pokusím;)

Veledílo

14. listopadu 2010 v 20:33 | A. |  Tak jde čas...
Opět se ukázalo, že Kolouše podceňuju. Je teda pravda, že jsem v tom tentokrát byla tak trochu nevinně, protože své výtvarné schopnosti před námi důkladně tajila.
Natolik, že i paní učitelka ve školce mi kladla na srdce, abysme ji naučili, že tužka se nedrží jako kopyto, ale jako tužka, protože tímhle stylem toho moc nevytvoří...

Trénovali jsme tak důsledně, že začala propadat hysterii, kdykoli jsme se snažili ji pracně ukořistěnou fixu vykroutit ze spárů a správně nainstalovat.
Dneska jsme konečně zjistili, že se to vyplatilo:
Hlavonohovi


Kolouš stvořil svého prvního Hlavonožce a protože netroškaří, vzala to z gruntu - rovnou celou dlouhonohou famílii.
Ona je to malý vprostředku, to velký vpravo není tatínek, alébrž maminka (čím jsem si tu poctu zasloužila mi není známo) a ty fleky, co máme na ksichtech není kožní choroba neznámého původu, ale Tvážičky, pšece!





No nejsme FAKT děsivě krásný?;)

17. týden tzv. Skřípnuťák

11. listopadu 2010 v 10:38 | A. |  Bude nás víc!
Původně jsem měla v plánu se konečně správně těhotensky rozněžnit (hehe), ale opět mi není přáno.
Tohle je totiž naše postel (nebo spíš její spodek):
postel
Pod postelí jsou dva šuplíky.
V nich náhradní peřiny, prostěradla a spousta dalších zábavných věcí.
Protože jsem o víkendu výjimečně poctivě luxovala, zasunula jsem milé šuplíky dozadu, abych se dostala k prachosaurům žijícím si vesele v jejich stínu.
Pak už jsem ale byla moc líná na to, abych je vytahovala zpátky, což se mi mělo později vymstít...

Spala u nás babička. Vydávám se na misi "peřiny" a protože je noc, rozsvítím si na to pěkně světlo.
Sáhnu po šuplíku a ten...
...nikde.
Zakleknu, předkloním se a heleme se, pouhých sto cenťáků a mám ho.
Natáhnu ruku, ale...
...jasně. Není tak dlouhá.
Neva, říkám si, přece se nevzdám takovej kousek od cíle.
Zalehnu a začínám se sunout směrem "pod postel". 
Všechno probíhá zcela dle plánu, ovšem jakmile se drahého šuplíka dotknu, udělám osudovou chybu...
Totiž - nadechnu se a je to:
Jsem zaseklá pod postelí.
Břuch přesně pod onou krajní hranou, já hlavu zhruba metr od svobody, nohy kdesi mezi dveřma, Pupáč zavřenej v obýváku a Kolouš spící  pokojíčku. Tato konstalace zcela vylučuje první záchranou možnost - zavolat na pomoc zákonitého chotě.
Beztak by mě chytil za kotníky a začal rvát ven, znám ho až moc dobře, říkám si rezignovaně.
Hlavně nepanikař, pokračuju si v monologu. Dostala ses dovnitř, dostaneš se ven.
Nedejchám, snažím se zatáhnout Pivrncův měch a pomalu se soukám ven.
celou dobu mě pronásleduje divnej pocit, jako by se postel na mých zádech zvedala...

Ale!
Dokázala jsem to!!

Pupáč pravil, že nechápe, proč jsem ho nezavolala - prej by tu postel nadzvedl a v pohodě bych mohla vylézt (v duchu se mu omlouvám, asi jsem mu teda s tím taháním za nohy křivdila, no;)

Jak je vidět, platí tady nepřímá úměra (zhruba poslední matematický pojem, který jsem v tomto oboru pochopila - logaritmy a následující byly už zcela mimo mou mentální kapacitu):
Čím větší  břuch, tím menší mozek.

PS: Nedalo mi to a změřila jsem si to - fakt jen dement by se s pupkem mých rozměrů snažil nasoukat do škvíry zvící dvaceti (!) cenťáků!

My po ní chlebem,

10. listopadu 2010 v 19:36 | A. |  Tak jde čas...
ale ani to jí nezabrání v tom, aby po ostatních metala kamením.
Zatím teda naštěstí jen slovně
(ťukťukťuk)

"Nééé, nechci do knihovny!"
"Ale já tam potřebuju."
"A pjoč?"
"Protože tam mám zamluvený knížky."
"A pjoč??"
"Abych si je mohla přečíst."
"Nepočebuješ do knihovny, máš doma knížky!"
"To jo, ale tyhle si fakt chci přečíst a co kdyby mi je někdo vyfouknul..."
"Musíme do knihovny. Nesmí ti nikdo ukjadnout ty knížky. To bych ho musela kopat a plácat a plácat a kopat!"

Musím znova psát, že jsme ji za celý život plácli třikrát (a překvapivě nekopli ani jednou)?

Asi holt nastal čas skoncovat s večerním sledováním Simpsoňáků nebo co;)

Svačinářka

7. listopadu 2010 v 16:54 | A. |  Tak jde čas...
Kupodivu jsme školku neodpískali a zdá se, že jsme dobře udělali.
Kolouš nezvrací a dokonce ani nechodí s brekem. Teď sice bojkotuje jakékoli výtvarné činnosti, ale za to si můžem sami.
Tak dlouho jsem jí před odchodem z domova lákala na to, že namaluje dědovi obrázek, až se kousla a anarchisticky pořvávala na paní učitelku už ode dvěří, že
"nebudu malovat vůbec ŽÁDNEJ objázek a vůbec PJO NIKOHO!"
Takže prostě nemaluje;)

Ráno si tak pakujeme batůžek, loupu jabko na svačinu a říkám si, jestli ten náš chudák náhodou nevypadá jako sociál, kterýmu doma nedaj pořádnou sváču a kterej už měsíc chroupe jablíčka.
Ve školce jsem pro jistotu nenápadně omrkla jídelní krabičky. Dost mě zajímalo, jestli tam ostatní  děti maj normální jídlo.
A fakt, měly ho tam!
Normální rozpůlený rohlíky, s máslem a šunkou, banány, hroznový vína, pseudomléčný kinder tyčinky...

Pupáč nechápal, o co mi jde. Prej ať jí taky udělám rohlík, že třeba omrkne u dětí, jak jedí lidi (a ne Neandrtálci) a naučí se to taky. Naštěstí si nechal vysvětlit, jak by to vypadalo v realističtějším provedení.
Tedy že poté, co by Kolouš rohlík rozebral na součástky, vyžral šunku, olízal půlku másla a druhou omatlal zeď, by asi učitelka proklela celou naši rodinu až do sedmýho kolene.
Pokud by byla obzvlášť trpělivá a splachovací, udělala by to stejně, ale až poté, co by Kolouše napodobilo zbylých devět nevinných dušiček.

Jako by nestačilo, že mi před čtrnácti dny mateřsky laskavým (leč káravým) tónem kladla na srdce, abych jí to jablíčko příště oloupala, že se jí to i se šlupkou blbě jí.
Místo abych všechno odkejvala, jsem se naivně podivila, jak je to možný, když měla na sváču mandarinku, načež se ukázalo, že svatoušek Jolanka sežral zdroj vitamínů Lindě, která neměla čas svačit, protože zrovna musela brečet...
Že prostě to jabko děsně nutně potřebovala.

Asi to holt budu brát z tý lepší stránky.
Důležitější než svačinková kreativita je přece pravidelná dávka jablečných vitamínů, no ne?;)

16. týden byl fajn...

7. listopadu 2010 v 16:09 | A. |  Bude nás víc!
... a někteří z nás si dokonce myslej, že byl prostě na jedničku:
bedřich 16tt
Vůbec jsem netušila, že už ví, co se s palcem dělá, ale je to holt chytrolín.
Vlastně proč by nebyl, když už má dvoucentimetrový stehno (nebo spíš stehýnko?) a frňák po nás;)

PS: To "něco" mezi nohama tam pořád je.

PS2: Kdybych v noci spala a pupek mi nerostl rychlostí světla, ani bych si nevšimla, že se něco děje;)

Finanční problém

4. listopadu 2010 v 10:29 | A. |  Tak jde čas...
"Mamí, helééé! Tady to je! Ty zvížátka, jak jsi mi nechtěla koupit!" pořvává Kolouš zatímco študuje nejnovější Sluníčko (na nočníku, kde jinde;)
"No jo, vždyť jsou to šeredný šeredy."
"Néé, jsou hezký."
"A co se ti na nich prosímtě líbí?!"
"Že maj na hlavách ty kapotky. Já bych taky měla takovou kapotu a byla bych jako auto."
šeredy
"Kdybysem měla peníze, tak bysem si ho koupila. Medvídka tohodle. A nebóóó.... DĚDA! Ten má penízky!"

Aspoň někdo;)
Dědovi ovšem zcela vážně radím, aby se vyhýbal Sluníčku  a pro jistotu i hračkářstvím.
Jak víme, Kolouší paměť nezná hranic!;)