Říjen 2010

15. týden tzv. Držkový

31. října 2010 v 10:55 | A. |  Bude nás víc!
Pro začátek si nemůžu odpustit svou fňukací chvilku:
  • není mi špatně
  • beďary pomalu mizej a nový zapomínaj vyrašit
  • můžu čuchat téměř cokoli (kromě nočníku, teda) a nic to se mnou nedělá
  • prostě se tak nějak zase začínám cejtit jako člověk
Konečně.
Tak proč teda SAKRYŠ POŘÁD NESPÍM?!

S návratem fyzických sil se ovšem vrátily i jiné doporovodné jevy, se kterými bych se ráda rozloučila.
Když už ne navěky, tak aspoň na příštích zbývajících x měsíců.
odřenec
Nebo jsou snad tohle nohy někoho, kdo má třicítku za sebou a přítomnost druhého spraťoucha před sebou?!
Nejsou, no.
Jenže někdo se holt nenaučí chodit po rovným chodníku ani v padesáti.
Řekla bych, že nemusim dodávat, že takhle efektně jsem sebou švihla v půl osmý ráno těsně před vstupem do práce, že jsem na sobě měla sukni (protože do kalhot se už fakt nevejdu) a že punčocháče jsem rovnou vyhodila, protože takovej punker, abych chodila s dvaceticentimetrovejma dírama na kolenou fakt nejsem.
Když už hodit držku, tak pořádně.

Pokud máte zájem o nové způsoby otravy toxickými plyny a jinými výpary, zkuste být celý den v kozačkách na holých nohou.
Ještě že mi zbyly zbytky prozíravosti a zula jsem se přede dvěřma a navíc u sousedů (hehe;)

A když už jsem ty držky nakousla, tak...
břuch(15.)
Ale já za to fakt nemůžu.
To dítě váží deset deka, ale nedělá mu problém sežrat k snídani(!) litr dršťkovky...
Já dětem neodporuju, protože na to nemám nervy, tak jsem se holt obětovala.

Pak se ale nemůžu divit.
Ze vzduchu ten pupek fakt nemám;)

Paní Maminková

26. října 2010 v 15:19 | A. |  Tak jde čas...
Na miminka si zrovna nepotrpíme (ehm;), ale bojujeme s tím.
maminka

Jolanka má přesně 2 (slovy dvě) panenky, jinak jede v mašinách, autech, balónech, nářadí a dalších veskrze holčičkovských proprietách.

Tohle mimino vezme občas na milost jen proto, že vydává zvuky. Když se mu zmáčknou ruce, směje se a brečí, když nohy, říká "přirozeným" hláskem Máma. 
Taky Táta.

Kolouší maminkování probíhá většinou podle podobnýho scénáře:
Mimino omačká, poslechne si pár skřeků, pošťourá se mu v očích, uších, puse a tím to hasne.
Dneska ale vedly důležitý dialog při kterým si (asi definitivně) vyjasnily pozice v rodině:

Mimino: "Tá-ta-tá-ta."
Kolouš: "Nééé!"
Mimino: "Tá-ta!"
Kolouš: "Nežíkej tydlencty kecy! Tatínek je v pjáci, pšece!"

?!

Nevím, co mě vede k tomu si myslet, že si s bráchou jednou trpělivě pokecá.
Asi mám s tím vrozeným optimismem fakt nějakej osobní problém;)

14. týden aneb O genetice

19. října 2010 v 13:44 | A. |  Bude nás víc!
V pohodě.
Fakt nemusím mít druhou holčičku a kluci maj taky něco do sebe.
(no dobře, každej nepotřebuje tejden na to, aby dospěl k moudru tak zásadní kvality a významu, ale někdo je holt pomalejší;)

Tak dlouho jsem špekulovala, jak asi bude vypadat (kromě toho, že nejspíš bude čůrat do všech světových stran a v šatičkách po Koloušovi bude trošilinku trapnej), až jsem našla tuhle šílenou stránku,kde si může kdekdo udělat dítě s kdekým.
Je to jednoduchý jak facka - stačí fotky budoucích rodičů a roztomilé děťátko je na světě!

Ovšem asi to neplatí pro všechny.
Od včerejška nevěřím tvrzení, že každý dítě je roztomilý.
Už jste někdy viděli něco takovýho?!
ksicht 2
Proč, sakra, zrovna já?!?
On nejenom že to bude ON!
On bude mít navíc uši jak plachťáky, vlasy jak chemlonovej koberec a barvu po jakýmsi cikánským prapředkovi z dvacátýho kolena!

Když jsem (stále ještě ve fázi šoku) objevila, že se dá zaškrtnout i barva pleti, nadšeně jsem změnila cikáně za barvu nám podobnější a vybaflo na mě něco, co jsem FAKT nečekala:
ksicht 3
Je nutný, aby to dítě vypadalo jako zmenšenina řeznickýho mistra říznutá náruživým fanouškem Sparty?
A jakto že má zas ty příšerný plachťáky?!

Tss,
co to máme za divnej genofond? To snad i ovce s hrochem by měli hezčího chlapečka než my dva, říkala jsem si.
Pak mi to nedalo a co byste řekli?
ksichtMěli!

Že já si nevzala Pištu Hrochnágla!;)

Rána jsou různá...

18. října 2010 v 9:34 | A. |  Tak jde čas...
...ale obvykle hrůzná;)

Souvisí to samozřejmě přímo úměrně s kolouším budíčkem.
Co může bejt šílenějšího než Kolouš v neděli ráno, v 5 hodin a 14 minut (přesně)?

To není těžká hádanka!

Přece Jolanka, která zcela postrádá fázi "probouzím se ze spánku, chvíli mi trvá než se rozkoukám."
Asi proto vyletí do sedu a na celou ložnici zavřeští:
"Tatínku, víš něco o žájovkách?!"

Už už jsem chtěla začít dělat závěry o křehkosti rovnováhy dětské duše, která je v případě naší dcery zcela evidentně narušena, když mě uzemnila podruhý:
"Tatínku, já musím jít k tobě pod pežinku!"
"A proč?"
"Pjotože tady něco smjdí!"
"A co tady smrdí?"
"Pšece mamka!"

Fakt by mě zajímalo, co jsem komu v minuým životě provedla, že nestačí vstávat ještě před slepicema, ale musím k tomu ještě poslouchat takový moudra!

PS: A jen tak mimochodem se FAKT poctivě sprchuju - každej večer!;)

#73 vyfotit jedno místo ze stejného úhlu ve všech čtyřech ročních obdobích

18. října 2010 v 9:06 | A. |  101 věcí za 1001 dnů
Zima je jasná, léto podle spálený trávy taky, ale proč to na podzim vypadá líp než na jaře, to je teda fakt záhada;)
roční období

Přirozený porodník

15. října 2010 v 14:00 | A. |  Tak jde čas...
Volby opět za rohem.
Schránka se nám plní předvolebními sliby, na který se zřejmě nevztahuje náš výhružný vzkaz pro letákonoše.

Nejmenovaná místní strana to pojala zjevně neotřele:
Primář?!

Tak si říkám, že mi je ten člověk povědomej.
Jak je vidět, paměť ještě stále nefunguje jak by měla (jen jestli ještě někdy bude!)

Ano,
ano.
Je to přesně onen primář, který mi svou pohlavní věštbou způsobil několik těžkých nocí;)

Kolouš můj názor zjevně sdílí.
Po důkladném prozkoumání tohoto výtvarného veledíla se nejdřív rozbrečela, "pjoč že ho djží za noho to malý miminko?!" a následně mě celý dopoledne ubíjela dotazem po účelu oněch velkých nůžek...

Sice jsem si vsugerovávala, že jsou určitě na stříhání pupeční šňůry a ničeho jinýho (!), ale moc mi to nešlo.

Jak vidno, o přirozeným porodu máme s panem doktorem každej trochu jinou představu - tak uvidíme!;)

13. týden takzvaně Šokující

12. října 2010 v 17:32 | A. |  Bude nás víc!
Úvodem jen upozorňuju, že opravdu nejsem šovinisticko-sexistická feministka, jak by se nezasvěcenému možná na první pohled mohlo zdát;)

Vyrazili jsme si s Pupáčem do kina...
Kecám, no.
Výlet na genetický ultrazvuk se ale ukázal takovým thrillerem s nečekaným zakončením, že i Harry Potter se může jít zahrabat;)

Miminko vzorně leželo na zádech, nožku přes nožku a ani se nehlo. Správně pochopilo, že pohled na další svoje dítě zběsile skákající nahoru-dolů bych nemusela unést (a to ani kdy měří dvanáct cenťáků;)
chlopisko
Pan primář se do toho obul s plným nasazením, takže jsm viděli jak bouchá srdíčko, pulzuje pupečník a v hlavě se formuluje vylepšená verze teorie relativity.
(Ano, trpím utkvělou představou, že mé potomstvo je prostě geniální a nestydím se za to;)
Tak jsem se do toho zažrala, že otázka "A jak to máte s pohlavím?" mi způsobila lehčí duševní otřes. Než jsem stihla začít zmateně blekotat cosi o tom, že "děkuji za optání, ale dva a půl roku po porodu už je to celkem fajn", došlo mi, že já tentokrát nikoho nezajímám.

Vůbec mě nenapadlo, že takhle brzy by mohla taková věc přijít na přetřes, takže jsem v nekalé předtuše ještě víc zaostřila na monitor (jo, příště už si ty brejle fakt nezapomenu) a začalo mi docházet, že tady něco nehraje.
Pan primář se nechal strhnout a spustil, že takhle brzy je to sice vidět fakt výjimečně a on respektuje právo přírody na překvapení, ovšem...
Já mezitím zkoumala všechny viditelné výběžky. Nos, ruce, pupík, nohy... sakryš, sakryš...
cože?!
No jo, no.
Má ho tam!

Na můj přilblej dotaz, jestli to třeba není jen nějak vystouplá pipinka, pan doktor suše odvětil, že takovou holku by teda nechtěl a že to vidí tak na 99%.
Pupáč zachoval kamenou tvář a mě došlo několik věcí:
  • že můj manžel nekecal, když tvrdil, že mu jde o to, aby to bylo zdravý a ne o to, co má mezi nohama
  • že těch deset krabic růžovejch oblečků si můžu strčit někam
  • že na stejné místo můžu přihodit i svůj seznam třiceti báječných holčičkovských jmen
  • a konečně že můj mateřský instinkt zakrněl ve stadiu ranného vývoje a opět se ukázal jako (v mém případě) totálně nefunkčnímýtus
Ale stejně...
Ježkovyvoči-Kristovanoho-Panenkoskákavá!

Co já budu dělat s klukem?!;)

12. týden tzv. Nespací

11. října 2010 v 10:08 | A. |  Bude nás víc!
Celej tejden se snažím zmobilizovat k tomu, abych si pobrečela (sbohem pracně vybudovaný optimisme!), jakej jsem chudák, ale vždycky mi do toho něco vleze.
No, "něco"...
Buď Kolouš trpí nutkavou potřebou mateřské lásky, nebo usnu.
Když teď o tom tak přemejšlím, dochází mi, že k tomu druhýmu dochází častějc (až budu mít víc energie, zamyslím se nad tím, na čí straně je větší chyba;)

Nicméně - nezvracím, není mi zle, nepřežírám se, neomdlívám ze smradů... Skoro by se zdálo, že se nic neděje.
Jenže: Já NESPÍM!!!
Přesně takhle:
insomnia fairy
  • Večer padám v devět na hubu a aniž bych měla sílu si číst (natož zhasnout) okamžitě upadám do kómatu.
  • Mezi třetí a čtvrtou se probouzím, jdu na záchod a úplně hotová se plazím zpátky do vyhřátého klobouku.
  • Po patnácti minutách mám žízeň.
  • Nemůžu otevřít oči a nemám sílu rozsvítit (že bych si jako třeba četla)
  • Mlátím sebou ze strany na stranu dalších patnáct minut, načež jdu na záchod.
  • Jakmile si lehnu, začínám mít žízeň, kterou se rozhoduju zaspat.
  • Po patnáctí minutách mi to nedá a jdu se napít-
  • Konečně začínám usínat, když se z pokojíčku ozve požární siréna, která nutně "počebuje čujááát a mlíkóóó uvažííít!"
  • Kolouš dávno sladce spinká. Pupáč asi taky, ale ty příšerný pazvuky co u toho vydává holt po deseti letech vztahu sladkými nazvat nemůžu ani s největším sebezapřením;)
  • Já nespím.
  • Usínám pravidelně půl hodiny před Kolouším budíčkem a vstávám jen proto, že vím, že se nakonec dočkám, bude večer a půjdu si lehnout!
Jestli já bych se radši nepoblila!
Musím k tomu všemu dodávat, že opět vstáváme mezi pátou a šestou a že to určitě "vůbec" nesouvisí s blížící se změnou času?

Nemusím.
Už se mi skoro po tom vstávání ve čtyři začínalo stejskat. Rozdíl bude akorát v tom, že už se mi ani nevyplatí chodit spát!

Nedělní kultůra a následná transformace

4. října 2010 v 9:20 | A. |  Tak jde čas...
"Já jsem čejvenej. Vypadl jsem z okna do popelnice a musel jsem utíkat, aby mě nepšejelo to auto. A byl tam kapitán a taky ten můj kluk. Můj kamajád je žlutej a já jsem se ztjatil... Ale když se joztáhne ta zástějka, tak je tma a já jsem se bojela!"

Ne.
Fakt ji neházíme z okna a už vůbec ne do popelnice.
KUky
Prostě jsme jen vyrazili do kina a teď máme doma Kukyho.
Nevadí, po Martínkovi celkem příjemná změna;)

11. týden tzv. Tukový

1. října 2010 v 20:05 | A. |  Bude nás víc!
Rozhodla jsem se, že budu optimista a přestanu kňučet...
Když teď ale o tom tak přemejšlim, říkám si, proč k sobě bejt tak tvrdá - nestačilo by to kňourání jen omezit?
Stačilo!
A jako kompenzace poslouží seznam pozitiv a sociálních jistot na úvod (což zapůsobí patřičně radostně a to skučení se pak nějak vsákne):
  • Je mi líp!
  • Je mi natolik báječně, že se mi žaludek obrací už jen hodinu a půl ráno a večer jsem tak fit, že jsem si dovolila takovej luxus, jak je posunutí večerky na půl desátou!
  • Prsa mi za uplynulý týden vyrostly "jen" o centimetr, ale do podprdy se ještě pořád narvu (teda...když hodně zadržím dech, no;)
  • Zmizely mi ty dva obrovský beďary, co se mi chystaly přerůst přes oči a tím mě definitivně zbavit zraku (sice mi dalších dvacetosm vyskákalo, ale to se nepočítá, protože a) jsou menří než půl centimetru a b) jsem přece optimista!)
Uf.
(Optimismus možná je opium lidstva, ale mně momentálně nějak dává zabrat.)

A teď tu trpkou skutečnost:
Nevejdu se do kalhot. Vytáhla jsem jakýsi gatě, co jsem nosila po porodu (tzn. velikosti pomenší slonice) a sotva jsem se začala radovat, jak pěkně mi padnou, pro něco jsem se ohnula a prdnul mi zip.
Nezbylo mi nic jinýho, než potupně vyštrachat krabici těhotenskejch hadrů.
Pořád něco žeru (chtěla bych to napsat slušnějc, ale copak se dvěma banánkům v čokoládě, jedný margotce a balíku syrečků během dvou hodin dá říkat nějak jinak?!).
Pak se nemůžu divit, že to vypadá, jako v tý Kolouší knížce o Krtkovi a jeho Kamarádech:
pupek (11.)
Jak je vidět, už nic neutajím, ani kdybych se o to snažila.
Já se ale nesnažím.
Já se děsím toho, kdy budu muset lidem začít vysvětlovat, že naše mimino s náma na vánoce fakt ještě nebude!