Září 2010

IQ Test pro náročné

30. září 2010 v 20:22 | A. |  Tak jde čas...
Proč Kolouš půl dne stavěl PAST NA ZDRAVÉ ŽELVY?

A proč mi trvalo dalšího půl dne, než jsem zjistila, odkud vítr vane??

Protože se málo koukám na Tipa a Ťapa!
Postavili totiž Past na dravé šelmy!

Koneckonců - jako by to nebylo jedno;)

Geometrická

28. září 2010 v 16:56 | A. |  Tak jde čas...
Jolanka dostala razítka - hvězdičku, srdíčko a trojúhelník.
Všechny je beze zbytku využila k vytvoření uměleckého díla světové kvality.
Pupáč výtvor shlédl a nadšeně ohodnotil:
"No paráda, ty jsi prostě naše hvězda!"

"Ne! Já nejsem hvězda! Já jsem tjojúhelník!" uzemnila ho pohotově naše geometrická expertka.

Když už ve dvou letech musí bejt furt v opozici, radši si ani nepředstavuju, co nás čeká v pubertě!;)

Reportérka ve školce

26. září 2010 v 10:12 | A. |  Tak jde čas...
Až bude velká, nebude doktorkou, právničkou, ani ekonomkou.
Pokud se náhodou nestane prezidentkou, bude totiž reportérkou TV Nova. Předpoklady pro toto náročné zaměstnání má evidentně vrozené, a to natolik silně, že vyplouvají na povrch již v takto časném věku.

Dlouho jsem váhala, jestli ji mám přihlásit do "školky" (dvakrát týdně na dvě hodiny, takže žádná drasťárna). Chvíli se mi zdála velká, chvíli ještě malá, někdy mi přišlo, že se se mnou sama doma nudí, jindy že žádný děti vlastně nepotřebuje a že si vystačíme... Nakonec jsem to riskla. Přestože "školka" je od tří let a tudíž je tam nejmladší (má chudák smůlu, že nemá plínu a dorozumí se, jinak by ji nevzali;)

Když jsme poprvé vyrazily, Jolanka si nadšeně zapakovala svačinku a bačkůrky do batůžku, všech dětí v šatně se zeptala, jestli s ní budou chodit do školy, načež mi dala pusu, řekla Čáááu, dveře se zavřely... a po vteřinovém tichu se ozval řev jak na zabíjačce.
Nutno jí připsat ke cti, že nebyla zdaleka jediná. Ty děti řvaly všechny (a nekterý dokonce s předstihem, protože začaly už při přezouvání).

Řekla jsem si, že hodinku snad vydrží a šla pryč (fakt nemusim slyšet všechno;)
Když jsme si nebohé sirotky přišly vyzvednout, seděli v jiný místnosti a svačili. Paní učitelka právě nesla chodbou krabici s bonbónama a konverzačním tónem s úsměvem prohodila, že
"Jó, v pohodě, akorát Jolanka se pozvracela a Linda celou dobu brečí," načež se za ní zavřely dveře a slyšet bylo fakt jen chudáka Lindu.
Nějak jsem se nedokázala rozhodnout, jestli mám bejt ráda, že "jen" blije, nebo přemejšlet nad tím, jak k tomu asi došlo (ale autorita tvrdila, že to s brekem nesouviselo, tak jsem se jí pro klid duše rozhodla uvěřit).

Jakmile byli ty malí chudáci vypušteni ven, začali všichni řvát jak prokopnutý.
Asi jim došlo, že tam vlastně byli sami;)
Kolouš neřval.
Držel si v jedný ruce batůžek, v druhý svačinku a lítostivě mi oznamoval, že
"Maminko, já jsem se pobublinkovala!"

Od tý chvíle jsme se o školce dozvděděli jen samý důležitý věci:

"Tam nebyly děti, jenom pejskové a kočičky."
"Dostaly jsme bonbóny, ale ta jedna holčička nedostala, pjotože ona plakala."
"Plácla mě ta paní učitelka. Ale jenom malinko."
"Nám se ve školce nelíbilo, pjotože jsme plakali."
"Bylo tam pjasátko Pepina. A její bjatšíček Tomík taky. My jsme si nehjáli, tam nebyly hjačky."

Atd.
Na závěr ještě vždycky přidá "Měla jsem se dobže," což v daných souvislostech zní poněkud paradoxně. Holt prostě poichopila, že to je přesně to, co od ní chceme slyšet.

No.
A já se teď snažím zvyknout na vědomí, že o tom, co se dělo ve školce se nic nedozvím.
Utěšuje mě to, že až budeme ve finanční tísni, mám na prodej pikantní materiál pro novácký zprávy;)

# 6 ušít Koloušovi medvěda a zajíčka (2/2)

25. září 2010 v 14:25 | A. |  101 věcí za 1001 dnů
A je to;)
Zajac

Tenhle zajíc je mimo jiné speciální tím, že je vytvořenej ze dvou rukavic (jo, jen se ustříhnou nějaký ty prsty, ostatní se vycpou a spojí se to dohromady;)

Návod jsem našla snad ještě když jsem byla těhotná, ale nějak jsem se k tomu furt nemohla dokopat (asi jsem musela počkat, až budu těhotná podruhý nebo co;)

Moje vrozená pohodlnost tudíž zavinila i to, že v mezidobí Kolouš poztrácel lichý rukavice. Proto má Paní Zajícová hlavu jinak barevnou než tělo...

No, ale hlavně že jí to ladí!;)

10. týden aneb Jak se (ne)bude jmenovat?

25. září 2010 v 13:45 | A. |  Bude nás víc!
Vlastníme knihu od nesmrtelné baby Knappové (jak jsme k ní přišli nebudu rozebírat, ale veřejně slibuju, že až se dostatečně nainspirujeme, vrátíme ji!;)
Rok vydání 1978.
Proto se tam asi tvrdí, že "běžně užívána" jsou takový jména jako Čeněk, Gustav, Ivo nebo Leoš. Jasně, někdo se tak určitě jmenuje, ale že by to bylo až tak běžný to bych ani neřekla;)
Podobně mě fascinujou "domácké podoby" jednotivých jmen - asi jen paní Knappovou může napadnout, že by chudákovi, kterej se jmenuje Nepomuk říkala Muku, Nezamyslovi Myslík a Osvaldovi Osek. Ženský na tom nejsou o moc líp, taková Ulča (Julie), Jurajka (Jiřina) nebo Brendička se musej cejtit hrozně příjemně a oblíbeně, když je někdo takhle láskyplně osloví.
Když jsem se celou knihou konečně prokousala, ani mě nepřekvapila závěrečná tabulka afrických jmen - Kvaku, Kvame, Kvamena, Kvami, Kvasi a Kveku jsou kucí. A když se rodiče nejsou schopný rozhodnout, existuje i kategorie "mužská i ženská jména", kde se najdou poklady jako Abijoše nebo Ogulbodi.
Nestačí, že chudák mé dítě teď vypadá nějak takhle:

hlavounOno se navíc ani nebude jmenovat.
Jediný hezký jméno, na kterým jsme se shodli, jsme si už vyplácali. Moje celovečerní pařba s výše zmiňovanou odbornicí přinesla ovoce jen zdánlivě. Přičinlivě jsem vypsala téměř třicet sympatických holčičích jmen.
Pupáč seznam během dvou vteřin přelétl pohledem a zeptal se, jestli jsem se už zbláznila definitivně.
Moje vlastní sestra se snažila být diplomatičtější a nenápadně se vyptávala, kde jsem koupila ten kalendář Psích jmen, ze kterýho jsem ty jména očividně vybírala.
Dobrý.
Kluka mít nebudeme (už jsem to naplánovala;), takže druhou polovinou seznamu jsem se nezabývala. A dobře jsem udělala.
Ten člověk, kterýho jsem si vzala, mi totiž sdělil, že jemu se líbí akorát Jaromír, Jan a Dalibor a pokud si nevberu, mám to blbý.
Musím dodávat, že jsem si nevybrala?

Už chápu, proč má to dítě v desátým týdnu tak velkou hlavu.
Já bych ji z nás měla taky!;)

Tak pravil klasik?

23. září 2010 v 14:23 | A. |  Tak jde čas...
Kdysi...kdesi....Kolouš spatřil upoutávku na příběh o tom, kterak pejsek a kočička pekli dort. Nejvíc ji zaujalo, že do něj dali husí hlavu a rozinky (přestože podle mě fakt netuší, jak rozinky vypadaj;)
pejsek a kočička

Dlouho toužila po tom, aby si tuto kuchařskou klasiku mohla pouštět doma a včera se konečně dočkala!
Užívali jsme si to všichni, i když nás trošku překvapilo, jak archaicky ta zvěř mluví (obraty typu "musíme to udělati, abychom si mohli pohráti" a podobně jsem si fakt nepamatovala;)

Jolanka se k jejich vyjadřovacím schopnostem sice nevyjadřovala, ale zjevně v ní taky zanechaly hluboký a nesmazatelný otisk.
Večer v postýlce mi totiž zaníceně vykládala o tom, jak
"jsem děsně plakala, pjotože to bylo TUZE veliké neštěstí, jak mě ta holčička nepustila na klouzačku!"

Tuze?!
Co to je za slovní druh?
A proč si kromě toho musela zapamatovat jen to, že pejskovi bublalo mýdlo v hubě (tak to tam fakt říkaj) a ráno mi tvrdit, že si nemůže čistit zoubky,"pjotože mě bolí huba"?!

Jak vidno, holt ani klasik není zárukou nezávadnosti!;)

Masová

19. září 2010 v 10:58 | A. |  Tak jde čas...
OK, abych jí teda nekřivdila - vždycky není Martínkem.
Před účastí na Pohádkovém lese vyplňovala paní pořadatelka papír, kam děti za splněné úkoly dostávaly razítka. 
"Jak se jmenuješ, holčičko?"
"Já jsem Krtek!"

Překvapí někoho, že jsme byli jediný, koho to nepřekvapilo?

Na celou scénku jsem si vzpomněla ve chvíli, kdy se Pupáč s Koloušem honili po kuchyni za Jolančiných výkřiků "Kdo ty jsi?" a tatínkových odpovědí "Já-já-játrová paštika!"
(Ne, fakt jsme se neodstěhovali do Bohnic;)

"To ale nesmíš žíkat šunce, paštiko! To by se klobáska zlobila!!" vřeští Kolouš sotva dech popadá.

Musím dodávat, kdo u nás doma (podle ní) vypadá jako Klobása?
A že se mi taková funkce zrovna dvakrát nezamlouvá?!;)

9. týden - Zisky, ztráty, ale hlavně: Free Tibet!

19. září 2010 v 10:44 | A. |  Bude nás víc!
17. září 2010

Je temná noc, zhruba půl čtvrtý ráno. Ticho prořízne Kolouší jedák oznamující, že se právě hodlá počůrat (pokud tak již neučinila). Odpotácím se do pokojíčku a posadím ji na nočník. Po zdařené akci s dítětem v podpaží, peřinou, polštářem a plyšákem pod druhou a s flaškou mlíka v zubech vesele odtančím do ložnice. Všechno naskládám do postele (obzvlášť se musím soustředit na pořadí - nejdřív polštář, pak dítě a nakonec peřina - ne naopak!) a rovněž zalehnu.
Během dvou minut Kolouš vyexuje mlíko a začíná chrápat.
Pupáč chrápe po celou dobu Akce Stěhování Národů.
Já čumim.
Ve čtyři jdu čůrat, totéž pro velký úspěch zopakuji v půl pátý a v mezidobí sebou mlátím ze strany na stranu a snažím se usnout. To se mi za další půlhodinku podaří, ale jen proto, aby mě v půl sedmý dítě nemilosrdně vytáhlo z říše nočních můr do reality, ve které si můj žaludek dává rande s krčníma mandlema...
No a co máme nového?
  • kafe bez kofeinu
  • pivo bez alkoholu
  • snídani složenou ze čtyř rohlíků a krabího salátu (?!)
  • 90 minut nerušeného klidu v brzkých ranních hodinách
  • kalhoty, který se srazily a nejdou zapnout
  • 28 beďarů
  • vlasy mastný dvě hodiny po umytí
  • čtyři zlomený nehty (sláva hormonálním změnám!)
  • dva několikaminutové šlofíky během Kouzelný školky (budiž pochválena)
  • 8 (!!) centimetrů přes prsa
...ale hlavně:
  • konečně jsem se vykakala, heč! Budiž čest a sláva Tibetské houbě v mlíce, o které sice Pupáč prohlásil, že nějak divně smrdí, Kolouš se podivoval, proč piju ten pjací pjášek a proč tolik bublá, ale efekt se dostavil.
A proto - Houbám zdar a Tibetu nazdar!
(PS: seznamy v literatuře začal hojně nadužívat Nick Hornby. A když může on, tak já taky!)

8. týden tzv. Labužnický

19. září 2010 v 10:42 | A. |  Bude nás víc!
9. září 2009

Celou noc se mi zdály erotické sny...
...o čínský polívce s cibulí!

Ve třičtvrtě na sedm ráno jsem neváhala vyběhnout jak laňka do obchodu.
V sedm už jsem si pochutnávala na pořádný porci glutamátu, éček a dalších, pro plod a potažmo budoucí matku, zcela jistě zdravých a výživných přísad.
Následujících deset minut jsem si spokojeně funěla, abych pak strávila další tři hodiny neustálým polykáním a přemlouváním sebe sama, že fakt NENÍ nutný vyhodit celej obsah žaludku (nebo rovnou všechny vnitřnosti) do záchoda.
Stručně se věc má asi tak:
troll

  1. Každý ráno od půl pátý (kdy stěhuju Kolouše do ložnice) do šesti nespím, protože se mi chce blít.
  2. Blít se mi nechce od šesti do sedmi - to se mi většinou podaří usnout.
  3. Od sedmi (kdy mě Kolouš budí nadšenými výkřiky typu "Já jsem Bájt Simpsn!") do jedenácti je mi blbě a chce se mi...ano, přesně TO.
  4. Jsem hrdina.
  5. Hrdinové neblijou.
  6. Proti neustálým žaludečním vlnám pomáhá, dostanu-li dovnitř něco k jídlu - a tak to tam prostě soukám. Je celkem jedno co to je - sladký, slaný, kyselý, studený, teplý, mastný...COKOLI!
  7. Žrací orgie končej obědem, ale jen proto, aby zhruba v šest večer znovu začaly.
  8. Ještěže chodím spát v půl devátý (dýl vzhůru nevydržím, ani kdybych se rozkrájela a dvakrát už jsem dokonce usnula s knihou na ksichtě, což se mi od dob studií nepodařilo) a nemůžu tudíž prožrat celou noc.
  9. Budu OPĚT tlusťoch.
  10. N-o- - a- -c-o?! Kašlu na to, mám totiž tohle:
8. týden











Ufff;)

7. týden aneb O hnátování

19. září 2010 v 10:22 | A. |  Bude nás víc!
31. srpna 2010

Někdo mi vyndal všechny vnitřnosti a znovu je do mě naskládal. Jen v nějakým špatným pořadí.
Nevím, co ve mně živilo tu bláhovou iluzi, že nic horšího už se přihodit nemůže. Asi nějakej vrozenej optimismus, což se ukazuje být vlastností veskrze nebezpečnou. 
Chce se mi spát. Kdykoli. Kdekoli. (úplně to svádí napsat s Kýmkoli, ale to je fakt to poslední, co by mě v souvislosti se spánkem napadlo!;)
  • Chce se mi spát jen co ráno otevřu oči.
  • Při čištění zubů neusínám, to se zuby nehty snažím udržet žaludek ve stabilizované poloze.
  • U vaření se dá bezvadně mikrospánkovat - stačí si opřít čelo o tu horní skříňku, co visí nad linkou (budiž jí čest a sláva!)
  • Procházet se dá i s jedním okem zavřeným.
  • Na pískovišti není radno usedat na lavičku - hrozí kóma a následný odchod dítěte kamsi pod kola projíždějících aut.
  • Večer už si radši nenapouštím vanu (jednou se nadechnout vody mi fakt stačilo) - ve sprše se usíná přece jen o něco hůř.
  • Večerka ve Dvacetjedna Nula Nula mi sice lehce připomíná doby nedávno minulé, ale je to nejkrásnější a nejočekávanější okamžik celýho dne. Možná to ještě o hodinu posunu (samozřejmě směrem k večerníčku;)

Když zrovna nespím, přemýšlím, co mě ještě čeká.
A jak jsem si tak v tom přemýšlení zabrouzdala o pár měsíců dál (kdy už SNAD budu trpět zcela jinými neduhy;), vzpomněla jsem si na další exemplář do své Galerie Obludných Obludností:
hnátky
Možná to je nějakej pud sebezáchovy, ale radši zůstanu navěky ve druhým měsíci a budu si vesele blít a spát, než abych se zase musela kulit na podstavcích, který kdysi dávno bývaly mýma nohama!

Nebo nevim.
Moc velkej výběr teda nemám, ale třeba mě ještě nějaký (jak jinak než optimistický) možnosti napadnou...

Doufám!!;)

6. týden aneb O prsiskování

19. září 2010 v 10:09 | A. |  Bude nás víc!
26. srpna 2010

Říkám si, co je tohle druhý dítě za týpka?
  • Nechutnaj mu ledový kaštany, zmrzlina, ani gumový medvídci. Místo toho mě nutí, abych denně snědla kilo zelenejch paprik a dávala si česnek i na rejži.
Nevídáno.
  • Hormony se se mnou taky nemažou. Můj obličej začíná připomínat měsíční krajinu plnou kráterů, hrbolů a podivných výrůstků. Pomalu čekám, že se nade mnou nějakej puberťák na ulici slituje a poradí mi, jak bojuje s beďarama. Doufám, že se toho dočkám, protože jinak mi nezbyde, než odstěhovat se kamsi na východ a začít si ten ksicht zahalovat.
Neslýcháno.
  • Nedojímám se. Kde jsou ty časy, kdy mě spolehlivě dokázala rozbrečet i předvánoční reklama na Coca-colu? Jo, přesně ta, kde SantaClaus natřásá zadkem, rozváží dary a přešťastný rodinky se objímaj u stromů, krbů a stolů.
    Místo toho se dementně tlemím v ty nejnevhodnější chvíle.

Student René, skladník s přebujelým egem se učí minulý čas.
"When were you born?"
"I was born in Cheb."
"OK, but when where you born?"
"Dyť to řikám, I was born in Cheb."
"Fine. You were born in Cheb in the year..."
"Jo jako kdy? I was born in ..."
"Great! Tomáši, where were YOU born?" snažím se nenápadně přehodit výhybku, protože na Reného prostě nemám. Ovšem ten je nezničitelný a začíná se nadechovat...
"Ježiš ne, René, in Cheb, to už všichni víme!" vylítne ze mě, aniž bych se nad sebou stihla zamyslet. René vyvalí oči, ostatní se začnou pochichtávat, já odpadám. Tlemím se jako magor, slzy mi stříkaj na všechny strany a nemůžu popadnout dech. Studenti se nejdřív smějou taky.
Pak už se nesmějou, ale to mi nevadí.
Já totiž nemůžu přestat. Nemůžu se ani nadechnout. A to se snažím, až jsem rudá v ksichtě. Dokonce se přistihuju, že mi ukapává jakási slina nebo co. Kdykoli se ovládnu, představím si Reného jako řvoucí mimino kdesi v Chebu a veškerá dosavadní snaha je v háji. Čím víc si uvědomuju, jak jsem trapná, tím víc se musím smát. Nakonec jakousi posunkovou řečí vysvětluju, že se za chvíli vrátím, na hajzlíku si oplachuju obličej, zhluboka dýchám a počítám do padesáti. Když se vracím, napadá mě, že už ve třídě třeba nebudou, ale René je prostě nezničitelnej. A kupodivu se ani neurazil - jedna nula pro něj!;)
  • Zase začínám mít prsa! Co prsa...roste mi cosi, na co se v noci nedá lehnout, a co mi začíná přelejzat přes okraj podprdy. Tohle je ovšem jediná z výše uvedených změn, která mi nevadí. Naopak.
Může se mi ale po tomhle někdo divit? :
prsiska

O břichování (včetně soutěžní otázky;)

19. září 2010 v 10:03 | A. |  Bude nás víc!

22. srpna 2010

Jak si tak prohlížím různý "těhotný" fotky, začínám se na to břicho pomalu těšit. Je to hezký, kulatý, hejbe se v tom malinkatej člověk, občas vás někdo pustí sednout, můžete nosit kalhoty bez knoflíků a obrovský těhotenský spoďáry...prostě idylka!
Těšení mi ale vydrželo jen pár hodin.
Opět jsem si (bohužel) vzpomněla!
Moje "bříško" totiž mělo do toho, aby naplnilo podstatu onoho pojmenování sakra daleko. Jak jsem si tak žrala a nestresovala se, kynula jsem rychlostí světla a v den porodu jsem vážila lehce přes metrák (dvě kila jsou lehce, ne?;)

lidoopice


Takže asi tak nějak. Zejména doporučuji důkladné pozornosti mé úžasné "kdysikotníky" a "kdysinárty", stejně jako dědovu noční košili a esteticky zdařilou výzdobu naší porodnice. Moje hlava mi k tomu zbytku nepasuje a taky nechci děsit malý děti.
Slíbená soutěžní otázka:
Kdy lidoopice porodí?
a) za 4 měsíce
b) za 4 týdny
c) za 4 hodiny
d) za 4 minuty





Co tím chtěl básník říci? Pokud by to náhodou někomu nedošlo už při pohledu na fotodokumentaci, tak na to břicho se FAKT netěším!

A veřejně slibuji před svými druhy, že tentokrát se pokusím míň žrát;)



5. týden se Suplementem

19. září 2010 v 9:59 | A. |  Bude nás víc!
20. srpna 2010

Přestože jsem si myslela, že už jsem toho spoustuz zapomněla, zjišťuju, že tak hrozný to se mnou není.
Aniž bych o to jakkoli usilovala, vybavují se mi krušné začátky Koloušího pobytu v břuchu. (Teda to, co jsem zřejmě dokonale a bohužel jen dočasně vytěsnila z paměti, protože jinak by mě k dalšímu dítěti musela přimět už jen zcela seriózní duševní choroba;)
  • měsíc volna, který jsem měla v plánu věnovat přípravě na státnice jsem strávila v horizontální poloze s kusem žvance - vlastně dvěma (jedním v ruce a druhým permanentně v kterékoli části trávicího traktu, což byl jediný způsob, jak neprozvracet dopoledne) ... Na začátku 8. týdne jsem měla o šest kilo víc a o možnosti "utajit" těhotenství jsem si mohla tak akorát nechat zdát
  • byla jsem příšerně unavená. Tak příšerně, že jsem radši nepila, abych nemusela vstávat a chodit na záchod. Pokusy o učení se končily několikahodinovými "mikrospánky" a státnice jsem realisticky odložila o pár měsíců
  • můj mozek se nacházel v natolik katastrofálním stavu, že mě zcela uspokojovalo celodenní sledování všech dostupných telenovel na všech dostupných kanálech. Bylo mi úplně jedno, že ty postavy vedou řeči jak po pár gramech koksu, že všichni vypadaj stejně, že záhadně mizej, jsou unášeni, případně umíraj, aby se za několik dílů vynořili živí a zdraví... Byl to prostě můj intelektuální vrchol a nestyděla jsem se za něj.
  • vyskákalo mi tisícosmsetčtyřicetjedna beďarů, a to nejen na ksichtě, ale na všech (no fakt, i na těch nejnepravděpodobnějších!) částech těla. Jakejkoli aknózní pubescent měl proti mě ksicht jak dětskou prdýlku a já pomalu přestala mít chuť chodit mezi lidi. Koho by taky bavilo si co dvě hodiny mejt vlasy, který se zřejmě účastnily nějaký soutěže o nejrychleji vzniklé mastňáky?

Tak tohle všechno se mi včera vybavilo.
Proč až včera je mi záhadou.
Ehm.
Možná proto, že
  • jsem půlku cesty do Prahy strávila vykloněná z okýnka, protože to byl jedinej způsob jak neznečistit vozidlo budoucího dvojnásobného dědečka
  • odběhnout během devadesátiminutové lekce čtyřikrát na chodbu a tam funět a koulet očima, jak pes v posledním stadiu vztekliny, ve snaze nepoblít nebohé studenty, působilo tak "děsně" přirozeně a nenápadně
  • první jídlo včerejšího dne byl kus medovníku k obědu, abych následně dvě hodiny přemlouvala žaludek, že za ty prachy ho prostě už nevyhodíme
  • když jsem se odpoledne plazila totál utahaná z práce, potkal mě ten sotva-jsem-začal-mutovat týpek (z Dětí Země, Greenpeace, nebo nevím, neb se nepředstavil), strkal mi pod nos jakousi petici a pištěl: "Máte ráda přírodu??"
  • jsem (vůbec nevím proč nahlas) řekla, že přírodu fakt nesnáším a ať si vezme žvejkačku, protože to, co mu táhne z huby se prostě nedá rozdejchat
  • následně jsem sežrala půlku sortimentu BurgerKingu, ve vlaku si spokojeně rozepla knoflík a prohlídla všechny obrázky v Reflexu (snad si za pár měsíců ještě dočtu ty články!;)
???
Ještě jsem asi měla na srdci něco strašně nezbytného pro život, ale to až příště. Zcela neprozřetelně jsem dala vařit kdysi-milovanou drožďovou polívku a už mě nebaví odbíhat na vzduch po každý větě, kterou pracně napíšu.
Je to totiž vesmírnej puch a jsem zvědavá, kdo to bude žrát - já totiž zcela evidentně ne!;)

Suplement

19. září 2010 v 9:56 | A. |  Bude nás víc!
16. srpna 2010

Opět se ukázalo, že moje schopnost předvídat budoucnost je značně omezená.
Chronologicky by to totiž bylo asi takhle:

květěn 2010 - Jolance jsou dva roky a stále se v noci budí, chlastá mlíčko jako o život a vstává před šestou.

červen 2010 - Jolanka asi chodí někam tajně upíjet makový odvar. Spí celou noc, vstává v sedm (někdy i v osm) a já jsem jako znovuzrozená. Plánuju práci, podepisuju smlouvy a užívám si - po dvou letech chodím spát o půlnoci! Takovej luxus!

čerevnec 2010 - Odjíždíme na dovolenou. Nabita energií, získanou vydatným spánkem, docházím k sebevražednému rozhodnutí - protože finanční prostředky jsou značně omezeny a na suvenýry nám nezbejvá, dovezeme si holt od móře miminko.
Venku je vedro jak v řiti, Kolouš se potí jak vrata od chlíva a já (zřejmě díky přehřátí organismu) docházím k sebevražednému rozhodnutí číslo Dva: Beru jí na noc plíny. No co, budí se už dlouho suchá a aspoň jí nebude takový horko.

Miminko s námi nepřijelo a já si říkám, jak uvědomělý to budoucí dítě je - Kolouš se sice nepočůrává, ale budí. Někdy i dvakrát. Po nočníkové kulturní vložce se naleje mlíkem a tímpádem vstává opět před šestou. Chce se jí totiž čůrat a dýl nevydrží.

srpen 2010 - opět odjíždíme na dovolenou. S plnou penzí, heč! Poslední tři snídaně už nemůžu pozřít, asi jsem předchozí večery pila příliš růžovýho vína, heč;)

Třináctýho pátek - budím se s nutkavým pocitem, který mě nutí poblít drahému choti hlavu. Statečně se udržím, nesnídám a pro jistotu ani neobědvám. Večeře pak sežeru všem ostatním (no a co, maj chodit včas - já totiž hlady šilhám před jídelnou už dvacet minut před otevřením)

Sobota, neděle, pondělí - objevuji nové hobby - čůrám na těhotenský testy jak vzteklá. Čárky se mi množej před očima, žaludek trpí nutkavou potřebou vylézt mi z hlavy ušima a Kolouš má zřejmě nějakej šestej smysl, kterej ho pudí dupat mi několikrát denně na břicho...

Oukej, jsem prdlá.
Vím, že takhle "brzy" se "to" neříká, ale sakra - kdo to má vydržet? A přece se nepřipravím o tu příležitost, valit vám tady do hlavy nové a nové popisy mých nevolností a dalších doprovodných jevů!
A taky mám radost - Holt už nějakýho toho Suplementa potřebujem všichni!;)


Martínek

9. září 2010 v 14:25 | A. |  Tak jde čas...
Už jsme si tak nějak zvykli.
Holt jsme jí vybrali trapný jméno a ona ho prostě odmítá přijmout za vlastní.
A možná si za to taky můžem sami - něříkat jí Kolouši, nemuseli jsme se teď divit, že se radši stala...
...
Martínkem!

Oslovovat ji tak musíme ať chceme, nebo nechceme. Jinak je totiž vzteklá nebo rovnou nepříčetná.
To, že nám říká Jolanko je asi jen vedlejší produkt.

Šli si tak s Pupáčem na nákup. Ve frontě jakási stařenka obdivně pronesla:
"No ne, ty jsi ale hezkej blonďáček! Nebo jsi holčička?"
"Nejsem! Já jsem Martínek," dostalo se jí pohotové odpovědi.
Babka zřejmě nějak hůř viděla, takže bez sebemenšího podivení se zareagovala tak, jak si naše holčička přála:
"No vidíš Martínku, jakej jsi šikovnej kluk!"

O  vysokém stupni naší rezignace svědčí snad jen to, že jí to chlapečkův tatínek nevymlouval. A dobře udělal - ještě by pak musel té dobré ženě vysvětlovat, že on se fakt nejmenuje Kajlíček!;)