Červenec 2010

...bez masa mám v srdci pusto!

29. července 2010 v 20:29 | A. |  Tak jde čas...
Kolouš je tvor zcela oddán jediné věci - MASU!
Masu nikdy neřekne ne. Nosí ho na rukou a myslí na něj kudy chodí. S myšlenkou na maso usíná a probouzí se, ruku do ohně by pro něj strčila, matky a otce se vzdala, ba dokonce i koleno by si pro pořádnou flákotu vrtat nechala!

Jo, mám sklony k přehánění;)
Ale tentokrát fakt nekecám:

masařka

Jak si tak malujeme, Jolanka mi radí:
"Teď si vemzi ojanžovou, jako pomejanč a modjou jako oblohu..."
"A jaká je žlutá?"
"Jako sluníčko, pšece!"
"A hnědá?" (zcela na rovinu přiznávám, že jsem byla zvědavá, co z ní vypadne, protože moje první asociace není tak úplně vhodná ke zveřejnění;)
"Hnědá? Jako MASO!" pronese Kolouš zasněně a mně je jasný, že plánovaný zeleninový rizoto si můžu strčit za klobouk.

Ještě že k řezníkovi to máme sto kroků!

Lolinka, Bolinka a ti ostatní

28. července 2010 v 16:37 | A. |  Tak jde čas...
Zřejmě trpí krizí identity.
Neustále vymýšlí, kým by mohla být, či kým právě je.
Já jsem pak vždycky "ten druhej".

"Já jsem kjteček a ty jsi myška!"
"Oukej, krtečku, nakrájej ten sýr, jo?"
Krtek vzorně rozmatlá nivu po prkýnku. Poté se chopí štětky na mytí lahve a než se vzpamatuju, vše důkladně vydrbe.
"Prosímtě, cos to provedla?"
"Musela jsem to utšít, myško, aby tam nebyl čujbes na tom pjknovi, víš!"

Ha, ha.
Na prknovi sice nezůstal ani drobeček, ale kuchyň od sejra budu mejt zřejmě ještě na vánoce.

V obchodě obdobně.
"Jéé, tady je lilek. Lilek a Bolek, Lolek a Bolek, ty budeš Bolek!"
"A ty jsi Lolek?"
"Néé, já jsem pšece holčička, menuju se Lolinka a ty budeš Bolinka!"

A abych to neměla tak jednoduchý, tak za pět minut jsem Hádanka (protože ona je Louda), nebo Jeníček (Kolouš samo Maženka, jak jinak).
Tím končím.
Mňouk si totiž usmyslel, že musí s Kopytem malovat.
(pro případ, že by vznikly pochybnosti - já jsem ten Kopyto;)


Ozdobená?

22. července 2010 v 15:01 | A. |  Tak jde čas...
Vodovky stále frčej.
U mě taky, přestože každá malířská session obnáší následný čtvrthodinový úklid, zahrnující sprchování dítěte, nábytku, přilehlých hraček a podlahy.
Jolanka maluje s totálním nasazením a vydrží i čtvrt hodiny (ono natřít důkladně papír A2 na černo tak, aby ani místečko bíle nevykouklo, není jen tak), což je prostě 15 minut ticha, pro které je třeba přinášet oběti;)

ozdoba
Dnešní monolog celou akci ještě vylepšil:

"Já si dělám ozdobu. Mám ozdobu na juce, jako má Vláďa. Jak jsme s tatínkem odcházeli a viděli jsme toho Vláďu s ozdobou na juce. Já ji taky chci.... A už ji mám!!!"

Tímto srdčně zdravím Vladimíra P. z přilehlé internetové kavárny a vzkazuju mu, jestli by nemohl nosit dlouhý rukávy. A kdyby se náhodou rozhodl pořídit si další kérku, ať si ji, proboha, nenechává vytetovat na obličej!
Nám to stačí i takhle;)

Konspirace - to je naše!

22. července 2010 v 9:28 | A. |  Tak jde čas...
"Jé, kde máš dneska maminku?"
"Maminka se učí."
"A co tatínek?"
"Ten je doma!" odtuší naše rozumbradka paní prodavačce a vševědoucně se zatváří.

Nedá se nic dělat. Pochopila velice rychle, jak to na maloměstě chodí - že všichni musej mít přehled o všech a nic jim neuteče.
Rozhodla se ale, že jim to usnadňovat nebude.
Koneckonců, co je jim do toho, že maminka s tatínkem jsou v práci, ne?;)

#32 Koupit prasátko na pětikoruny a házet je tam, kdykoli budou v peněžence víc než dvě

22. července 2010 v 9:20 | A. |  101 věcí za 1001 dnů
prasák
Pěkně nám kyne.
Nemá dole dírku a rozbíjet ho, je škoda (zatím;).
Zkusily jsme z něj obsah dostat alternativní cestou, ale nezdařilo se.
Kupodivu.
Holt vyměšuje hůř, než vypadá;)

#46 Sehnat funkční slánku a pepřenku

22. července 2010 v 9:03 | A. |  101 věcí za 1001 dnů
solnička
Taková blbost a jak mi dala zabrat;)
Tyhle se snad neucpou, maj totiž ty sypací dírky velký jak vrata od stodoly. Na pepř asi ne zcela praktické, ale tak už to se mnou chodí - na vzhledu mi holt záleží víc;)

Jak byla dotčená

16. července 2010 v 17:21 | A. |  Tak jde čas...
"A zazpívej dědovi o tom Billovi a Benovi," přemlouvám Kolouše k hereckému výkonu.

"Bill a Bééén, všechny děti dou vééén!" zadeklamuje nadšeně naše dítě, které zřejmě zdědilo hudební hluch po svém otci. Písně v jejím podání sice nemaj melodie, ale slova si neplete a pronáší je hlubokým barytonem.

"Jé, to je hezký. A kdo to je?" snaží se děda ocenit ten nadlidský výkon.

"Bill a Ben, to jsou takoví kluci, dědečku."

"Aha, a co to je za pohádku? To neznám..."

"Dyť ti to zjovna vypjávím!" zavrtí Kolouš uraženě hlavou a náležitě znechuceně se při tom zatváří.


Jak vidno, ustálené slovní obraty, kterými se až dosud nechávala uchlácholit, kdykoli jsme se snažii předstírat zájem a poslouchali spíš tak na půl ucha, si můžem strčit za klobouk.

Čas plnohodnotných konverzací přichází;)

Seriózní rozhovor

16. července 2010 v 14:13 | A. |  Tak jde čas...
"Vidíš ho, maminko?"
"Koho?"
"Vidíš ho, to hovínko?"
"Jojo, vidím."
"A pjoč tam je?"
"Asi od pejska, ne?"
"Ale nemá oči..."
"No, to fakt nemá. Tak už pojď, jo?"
...o pět metrů později....

"Nemělo oči to hovínko. Ani pusu. Já jsem na něj volala, ale ono nemělo oči, tak jsem ho nemohla vylekat!"

Naše Jolanka nemluví o ho*ně.
Ona totiž pro jistotu mluví rovnou s ho*nem!

Spravedlnost musí bejt!

13. července 2010 v 9:05 | A. |  Tak jde čas...
zloděj
"A pjoč je v kleci?"
"Asi aby neutekl."
"Je zloděj. Něco ukjadnul!"
"?!?"
"Co mu ukjadnul, koťátkovi?"


Kam na to chodí?
A není na to, aby byla poslední spravedlivá, ještě moc malá?;)

Nachcípnutá

12. července 2010 v 14:35 | A. |  Tak jde čas...
7:00 - teplota venku: 24°C
        - teplota uvnitř: 27°C

21:00 - teplota venku: 27°C
          - teplota uvnitř: 29°C

21:10 -
"Maminko, dej mi pežinu!"
"Prosímtě, už spinkej. Nepotřebuješ peřinu, je děsný vedro."
"Není vedjo. Dej mi pežinku, budu nachcípnutá!"

Po důkladném vyhodnocení situace jsme dospěli ke dvěma závěrům:
1) buď přestanem říkat, že je tady vedro na chcípnutí, nebo
2) jí vysvětlíme, v jakým kontextu se to používá.

Pravděpodobně se nám ale nezdaří ani jedno a bude holt nachcípnutá ještě tak dlouho, dokud se neochladí;)

Italské elegie Potřetí a naposledy!

12. července 2010 v 14:23 | A. |  Tak jde čas...
Den jedenáctý… Vožralík a spol.

Dámička zakoupila šperk hodný jejího majestátu:
vožralík
Inspiroval ji k písňové a posléze i básnické tvorbě:

"Jede mašinka,
kouží se z komínka,
jede jede do dáli, veze vožjalí...

Kde jsi Vožjalíku? Jedeš vlakem? Tady koleje končí.
Musíš jít pěšky, Vožjalíku!"

Proč já si furt myslela, že v tom vlaku všichni zvracej a opilecky hulákaj, když tam sedí jen pan Vožralík, kterej si nejspíš poklidně čte noviny?;)


Den dvanáctý... Moře nám zevšedňuje nebo co;)

"Je to jako v bazénu!"
"Není, tady je slaná voda a vlny, přece…"
"Je. Je to bazén s čůjáním od kjabíků!!"

vodomilná


Zmiňovat krabí vyměšování holt asi nebyl úplně chytrej způsob, jak ji odradit od chlastání mořský vody;)

Den třináctý... odjezdový

"Kde je můj dědeček, kde je???"
"Jede v tom autě před námi přece."
"Pjoč mi uteknul?"
"Ale on ti neutekl, on jede svým autem a my zase naším..."
"Uteknul mi můj dědeček. Bude se mi stýskat...Musíme ho pšejet!"

Tak se to dělá.
Kdo uteče, nevyhraje.
Naopak - bude převálcován!;)

Italské elegie Podruhé...

7. července 2010 v 20:53 | A. |  Tak jde čas...
Den sedmý… Zahrabaná

Týden jsme se marně snažili přepnout Kolouše do klidového režimu.
V moři nelze a ležet pod slunečníkem?
To je snad zábava pro starý báby, ne?;)
Mohlo by se sice zdát, že když je akční rádius omezený, jelikož písek mimo stín se až podezřele podobá žhavému uhlí, půjde to hladce.
Jolanka si to ale nemyslí a v soustředěných kruzích obíhá aspoň ten slunečník.
Na nás si ale nepřijde.
My si myslíme, že u moře se má odpočívat a pláž je určená k válení se.

Takže když to nešlo po dobrým…

zahrabaná


…museli jsme ji holt zahrabat!



Den osmý… Pouťová

"Jedem na pouť, jedem na pouť, na pouť, na pouť!"
"Jojo, jedeme, vydrž než se oblíknem…"
"Já chci na pouť! Koupím si balónek!"
"No snad je tam budou prodávat..."
"Jo, budou, žíkal mi to dědeček!"
"Proč jí to slibuješ, když to nevíme jistě?"
"Já jí to ale neříkal!"
"Hele, děda to neříkal, tak proč si vymýšlíš??"
"Nežíkal? Babička mi to žíkala!"
"To není pravda, já nic takovýho neřekla!"

…aneb u Blbečků na dvorečku.
Důkladným rozborem situace se ukázalo, že o balóncích nemluvil nikdo.
A navíc je fakt neměli!

pouťová


Ještě že jsme potkali aspoň toho černocha, co nám jeden téměř daroval. Za euro. No, nekup to, když opačná varianta by znamenala zkažený den;)

balónková




Den devátý… Slovesná (aneb o Sundávání a Vyndávání)

"Néé, nemůžeš tady ležet! My si tady čteme!"
"Hele, tak aspoň chvilku, ne?"
"Nééé, sundej se! Musíš se sundááát!!"
"?!"
"Dobjý, dědečku, už je pjič, maminka. Můžeme číst!"

.......................................................................................

"A kde je babička?"
"Sprchuje se."
"Babičkóóó, už se nespjchůůůj! Musíš se vyndat!"

No dobrý.
My se klidně všichni sundáme a vyndáme.
Hlavně ať už spí.
Vemzem si víno a trochu se zregenerujem;)



Den desátý… Prší a venku se setmělo…

Ba ne, nesetmělo.
Nicméně…
Jako správný obchodník s deštěm jsem rouhačsky podotkla, že už jsem od toho moře uvařená a pauza by mi neuškodila. Večer začalo vzorně pršet.

"Kam půjdeme? Já chci ven, ven, vééén!" Opakoval Kolouš v pětiminutových intervalech od chvíle, kdy jsme jí sdělili, že venku prší a k moři se nepůjde.
Trochu jsme se obávali, že ve zvoleném zábavním parku bude vzhledem k počasí zavřeno a nechtěli jsme ji nic slibovat.

"Kam jedeme?"
"Na výlet."
"Jedeme na pouť?"
"Do města."
"A bude tam pouť??"

Jeden by řekl, že je trošku omezená;)
Protože je takové vyjadřování vzhledem k osobě vlastního potomka poněkud politicky nekorektní, řekněme, že je jednostranně zaměřená. To zní přece jen o něco líp.

Náš plán, obhlídnout nenápadně situaci ovšem zkrachoval ihned po vylodění se z auta.
Jakmile Kolouš jedním okem zahlédl špičku skákacího hradu, nesměle vykukující za stromy, zavřeštěl:
"Supéééj! Vidím tu pouť, to bude bezvadný!!"

supej pouť

A taky že bylo!!;)

Italské elegie

4. července 2010 v 22:21 | A. |  Tak jde čas...
Den prvý… Už tam budeme?

Zapakovat jsme nic nezapomněli, všechno jsme vypnuli, padesátkrát zkontrolovali
a vyrazili s pouhými pěti minutami zpoždění, což osobně považuju za nadlidský výkon.
Kolouš se vzorně zapnul do sedačky. Poté, co jsme minuli Kaufland, se nechal přesvědčit, že fakt nejedeme na nákup. Rozjařeně se dívala z okýnka, a přestože bylo čtvrt na deset, nevypadala ospale. Přesně čtyři minuty po startovním výstřelu, právě ve chvíli, kdy jsme míjeli ceduli označující konec našeho City výhružně pronesla:
"Už tam budeme?";)

Vitalita jí naštěstí nevydržela dlouho a víceméně celou cestu prospala.
Jen v Rakousku mi umožnila zažít, jak se cítí pravá rumunská žena:

rumunská žena

No co, no - mohlo to bejt i horší;)

Den druhý… To jsme ještě neviděli! (a neslyšeli;)

"Je v pytli to auto. Je pšivázaný, koukaj mu jenom kolečka!"
"No jo, vidíš."
"Asi je nemocný. Zavázal mu hlavu, pan doktoj!"

nemocný autíčko



"A pjoč tady tak kšičej ty cikáni, tatínku??"
(pozn.red.: Škopková má recht, ty cikády fakt řvou jako krávy, cigoše jsme zatím neviděli;)

"Já jsem se bojela, jak tam byli ty černoši …u možíčka!"

Jak vidno, na prohloubení multikulturalismu je nutno ještě zapracovat, dovolená-nedovolená. Babiččino vysvětlení, že to jsou jen čokoládový lidi a že jsou v pohodě, by sice bylo teoreticky obhajitelné, ovšem Kolouší výkřiky "Jsi čejnoch, jsi jen čokoládka!" to poněkud hatí.

Nevím sice přesně, jak se italsky řekne čokoláda, ale obávám se, že srozumitelný to pro ně asi bude tak jako tak;)

Den třetí… Hudba léčí? A vyléčí i brejle?

"Babičko, nesmíš zpívat!"
"A proč nesmím zpívat?"
"Pjotože by se lidi lekli!"
?!;)


"Babičko, můžu si pučit tyhle bjíle? Tyhle nejsou kšupavý!"

Pojem Křupavé brýle je zcela novým lingvistickým oříškem. Etymologický původ nebylo snadné zjistit, ale naše pracovní skupina se věnovala podrobnému výzkumu a studiu materiálů několik hodin. Nakonec jsme dospěli k řešení, k němuž nám dopomohla především náhoda (jak tomu ostatně ve vědě nezřídka bývá):

"Joli, nech ty brejle, nebo mi křupnou a budu slepá!"
Tak pravila babička.
Kolouš holt jen vytvořil cover-verzi.

Den čtvrtý… Pískuláci!

pískuláci poprvé
pískuláci



A taky trocha té poezie (když to prej nikoho nezabije;):

Jedna ,dva, čtyži, pět,
Cos to Manku sněd,
Bjambojy pečený,
byly málo maštěný
a hlavně bonbóny!



Den pátý… Nanukový

Stále poctivě vyrážíme na pláž. Dvakrát denně. V mezidobí neméně poctivě dodržujeme siestu. Všichni.
Jolanka je stále stejně nadšená, nemůžeme ji dostat z vody .
Jediný, na co reagovala víceméně spolehlivě, bylo jídlo.
Jakékoli.

To už ale neplatí.
Děda s babičkou ji totiž vzali na nanuka.
Onen osudový okamžik jim změnil život.

Všem.
"Chci nanunaka-nanunaka-nanunaka!" skanduje Kolouš vytrvale a naše sluníčkem otupělé vedení se začíná přehřívat ještě o něco víc, než bychom věřili, že je možný.
"Co že chceš?"
"Já chci na nanuka, koupit si nanuka. Na nanuka, nanunaka-nanunaka-na-nu-na-kááá!"

Já zase chci stravovat své potomstvo zdravě…
No tak holt třeba někdy příště;)

nanuková



Den šestý - Kolouši útočí!

Koho zajímá, že je to kýč jak bič, že nejspíš rychle praskne a že se jí brzy omrzí?
Co se asi dá dělat jinýho, než koupit Koloušovi u móře kolouše?
Navíc když po něm touží od prvního dne?
Nic;)

invaze koloušů

"Koloušku můj kamaráde, jsi báječný, máš nafukovací ouška!
Já tě vyvenčím, abys nebyl nemocný a budu tě djžet za ocásek, aby sis nepokakal chlupy!"

Má to jedinou nevýhodu:
Jak pravil Pupáč, s Koloušem a s koloušem musíme bejt ve vodě vždycky dva. Jeden z nich je totiž náchylnej k odfouknutí, což by druhému způsobilo těžký duševní otřes.
Aspoň nepřijdem o ty duchaplný rozhovory, co spolu vedou;)