Květen 2010

Večerní hostina

31. května 2010 v 8:53 | A. |  Tak jde čas...
Večerní usínání začíná být na dlouhý lokte.
Jolanka si vezme pyžamko, pytel, plyšáka, lehne si... Načež se za minutu vymrští do pozoru a začne nás sekýrovat:
"Já chci čujat!"
"Ne, nechceš, teď jsi čůrala."
"Já chci dělat bobek!"
"Ne, nechceš, už jsi kakala."
"Čujáát, bobék, čujááát, bobééék, čuujááááát!"

V závislosti na tom, jak rychle nám rupnou nervy, sedí dříve či později na nočníku.
"Já chci Jůženku. Budu jí dávat jídlo."
Růženka-panenka sedí před nočníkem a Kolouš krmí.
"Tady máš bjokolici, na!"
"Brokolici nemám ráda."
"Tak čeba špagety!"
"špagety taky nemám ráda."
"Tak Macipsa Fíka."
"Maxipsa Fíka? Copak Růženka jí psy??"
"Tak čeba, čebáá...jeho hlavu!!"

Psožravá panenka i Terminátorova Dcera usínají o půl hodiny později. Matka (popř. otec, záleží, kdo má zrovna směnu) po odbíhání pro nočník, mlíčko, pití, pežinu - ne tudle čejvenou, zelenou počebuju, odpadávají zhruba půl hodiny po nich.
Je totiž skoro deset;)

Odvoleno!

29. května 2010 v 13:33 | A. |  Tak jde čas...
"Já si dám vanilkovou a ty si dáš...čeba, čebááá...zmjzlinovou!"
Rozhodnuto, jde se.
Pan Cukrárník je náš skoro-soused.
"Já chci vanilkovou! My jdeme na volby," informuje ho Kolouš začerstva.
"A budete volit proti Paroubkovi?"
"Tsss;)"
"Tak to máte ode mě. Zadarmo!"
"Děkujííí," praví tisková mluvčí naší volební party spokojeně a jde se na lavičku povzbudit před výkonem.
odvoleno
Jak vidno, byla to dřina.
Tak snad to přinese i jiný ovoce, než zmrzku zadara.
A jdem si pustit čt24, ať se ujistíme;)

Naočkovaná

27. května 2010 v 15:52 | A. |  Tak jde čas...
"Já jsem plakala, jak jsme byly u pana doktoja!"
"A proč jsi plakala?"
"Pjotože mi maminka vyhjnula jukávek. A pjotože jsem si nechtěla pučit toho hjošíka. Fialovýho!"

A já se bála, že to třeba bolelo.
Pche;)

Kynologická

27. května 2010 v 13:41 | A. |  Tak jde čas...
Schvátilo mě cosi, co se snad ani nedá nazvat střevní chřipkou. Nejspíš jsem někde pozřela, nebo jinak potkala nějakej Samoser a ten si má vetchá střeva natolik oblíbil, že už u mě bydlí od soboty. To máme bratru pět dnů.
Tatínek nám odjel (kdy jindy by se to taky tak výborně hodilo, že;) a proto tak nějak bivakujeme u babičky a dědy. Oni menežujou Kolouše, já sedím na záchodě.
Bohužel taky někdy musej chodit do práce.

V takových chvílích nastupuje Paní Doktojka, které jsem se zcela nestrategicky svěřila se svými potížemi (ono mi teda nic jinýho nezbylo, když jsem nechtěla, aby mi šlapala po břiše, ale stejně...)
Léčba se bohužel zcela minula účinkem. Každý další nástroj zabodnutý do břicha mě totiž poslal...no, na onen svět přímo ne, ale na onu místnost každopádně!

Bydlí tu s námi i Amálka s Bruškou. Beruška je stará, nemocná a vrčavá. Amálka má tu smůlu, že tolik nevrčí a proto se stala terčem kolouší péče. Chodí ji s dědou venčit, hlídá, aby čůrala, kakala, jedla a spala.
Když jsem se ráno (po sedmdesátýtřetí) vypotácela z hajzlíku, kynoložka už na mě číhala za rohem:
"Vemzi si obojek! Mám i vodítko, ty budeš Amálka. Já budu tvůj páníček!"
"Jolanko, já ale nemůžu být Amálka, mě bolí bříško."
"Je ti špatně? Je ti špatně? Vemzi si vodítko a musíš sežjat tjávu!"

Je teda pravda, že bych po tý několikadenní nedobrovolný hladovce sežrala fakt cokoli.
Nejsem si ale tak úplně jistá, co by tomu řekly moje vnitřnosti.
Nicméně, pokud mě to do zítřka nepřejde, asi to zkusím!;)

Závozník

21. května 2010 v 20:05 | A. |  Tak jde čas...
Jedeme od babičky.
Jolanka nutně počebuje žídit.
Tak teda řídí. Během pěti minut zapne výstražný světla, zatáhne ruční brzdu, pustí blinkry a připoutá se (včetně toho, že se pro pás nadzvedne a vytáhne si ho).
"A můžeš jet, hudba hraje," konstatuje babička a já ji podezřívám z dočasných sluchových halucinací. Klíče od auta mám totiž v kapse a když nejsou v zapalování, rádio přece nehraje, ne?
"Tam hraje rádio?" ptám se preventivně dědy.
"Jo, hraje. Jolanka si ho zapla."
"A jak by to asi udělala, když klíče mám já?"
"Jolanko, vypni to rádio," praví zkusmo děda. "A teď ho zase zapni....No tak vidíš, prostě to udělala"
Haha, auto máme rok a takovou převratnou věc musí objevit Kolouš, jediný schopný motorista naší rodiny.

Akce odjezd se tedy kapánek protáhla, řidička byla zcela neoblomná a odmítala vystoupit. Nepomáhalo moje konstatování, že nemůže řídit, protože nemá řidičák, ani babičky poznámky o tom, že by ji mohli zastavit policajti.
Pomohla až hrubá síla;)
Celou cestu jsem vypínala mlhovky, stěrače a likvidovala další škody napáchané přičinlivým závozníkem.

Po příjezdu domů a nezbytném vítání se Pupáč jal zjišťovat novinky:
"Tak co? Co říkala babička?"
"Dělala si kecy babička, že nemůžu žídit. Že mě chytěj policajti!"

Dělala si kecy?!
To vyčetla v nějakým motoristickým magazínu, nebo na to přišla sama?;))

Jolanka - Číslo Popisné

20. května 2010 v 20:40 | A. |  Tak jde čas...
zaďulka



Někdy v Koloušovi převáží potřeba objektivní deskripce nad básnickým střevem.
Pak to dopadá všelijak:

"Je smutný, ten kjocan.
Má jen dva pežíčka na zaďulce.
Ostatní jsou tady, tady na Indiánu!"

Všelijak, ale hlavně že realisticky!;)

Voda z nebe, voda doma!

20. května 2010 v 8:56 | A. |  Tak jde čas...
Pršelo a pršelo a pršelo...
Vydali jsme se aspoň do papírnictví. "Dobý den, paní, já počebuju bajvy, nemáte je náhodou???"
(příště ji asi rovnou pošlem samotnou, stejně jsme tam jen na okrasu;)
Paní barvy měla. Taky štětce a papíry.

Natěšeného Kolouše jsme oděli do bryndáku (namluvili jsme ji tak trošku neférově, že je to zástěrka a že všechny děti ve školce malujou v zástěrkách, tak se nechala ukecat;)
A pak to vypuklo - úplně jsem zapomněla, že malovat vodovkama jsem nikdy neuměla. Ukázalo se, že co se v mládí nenaučíš, v stáří nenajdeš.
Jolance to ale naštěstí nevadilo. Pojala totiž celý výtvarný úkol značně svérázně - smíchat všechny vodovky tak, aby zbyla jen jediná barva. Černá, jasně:
vodovková
Vzpomněla jsem si, jak jsme s podobně výtvarně nadanou Miluškou malovaly černochy v tunelu. Kolouš se jevil být zcela zaujat tvořením a mé sentimentální výlevy určené Pupáčovým uším asi nevnímal.
Aspoň jsem si to myslela.
Ráno, ještě v pyžamu ovšem natolik vehementně vyžadovala barvy a štětec, že jsme nastoupily do druhého kola.
"Mami, namaluj mi tunel, udělám do něj čejnocha, chápeš to??"

Nechápu, ale zvykám si.
Nic, co by se neměl kdokoli cizí dozvědět, ode dneška sděluju zásadně v době jejího spánku, případně zavřená v koupelně.
Uši má totiž fakt všude a paměť (narozdíl ode mě) zřejmě fenomenální;)

PS: Tunel na černochy je ten zelený oblouk vlevo (černochy, jakožto jeho obsah stvořil dcéra)...no neříkala jsem, že mi ty vodovky prostě nejdou?;)

#20 vyrobit pro někoho narozeninovej dort

20. května 2010 v 7:02 | A. |  101 věcí za 1001 dnů
Dortová dokumentace je opožděná, protože jsem žila v bludu, že v úkolu bylo "upéct". A já nepekla, jen něco studenýho splácala. Teď jsem si ale všimla, že jsem předvídavější, než jsem myslela a tudíž jsem zadání "vyrobit" v pohodě dodržela, heč.
Uff;)
dortisko

Krucipísek!

19. května 2010 v 13:53 | A. |  Tak jde čas...
Miluje pohádky.
Já pouštím Mumínky, Traktora Toma, Prasátko Pepinu, Autíčko Finley a obdobný brak.
Otec je přes klasiku, což malý vychytralec velice briskně pochopil. Proto po něm zásadně vyžaduje Hajného Robátka, Bubáčky a Hastrmany či Vílu Amálku. Osoby, o něž by si v jeho nepřítomnosti ani kolo neopřela.
Není divu, že je pak zblblá:
"Jolanko, chtěla bys bratříčka?"
"Jo. Bude se menovat bjatšíček pjasátko Tomík!" (Pokud někdo nezná bratra prasnice Pepiny, tak to je přesně on. A pokud si někdo myslí, že nastal čas bratříčka holčičky Jolanky, tak se plete;)

Dneska už byla celá zmatená. Snažíc se tatínkovi zavděčit roztomile kníkala:
"Tatínkůůů, já chci pustit o Kjucipískovi! Pusť mi Kjucipíska, pjosím!"
Chvíli nám to sice trvalo, ale nakonec jsme ho našli.
Kru-Cipíska i s Rumcajsem.

Koneckonců, co čekat od dítěte, který z rizota vybírá "kulihjášky"?;)

Intonační

18. května 2010 v 9:06 | A. |  Tak jde čas...
Kolouš objevuje taje intonace.
Pochopila totiž, že když se na něco ptáme, na konci věty zvedneme hlas, aby otázka byla otázkou.
Věty se stávají písněmi, Jolanka vzorně otázkuje a decentně u toho piští.

Kromě obligátního dotazu Co to je??? opakovaného důsledně tisíckrát denně, pokročila od oznamovacích vět s otazníkem na konci...

"Líbí se ti můj jazyk?"
"Líbí...Ježiš, co s ním máš?"
"Mám ho celý modjý?"
"Jakto?"
"Já si ho namodžila? Fixou? Musíš si ho taky namalovat?"
(no, ještě že ty fixy jdou dobře smazat a nemusím jí hubu drhnout rejžákem)


...po otázky zcela záludné, návodné a sugerující:


"To ti nevadí, že počítačuju?" praví výhružně od počítače, zatímco si čistím v koupelně tesáky a hned využívá mé dočasné neschopnosti se ohradit, způsobené plnou pusou pasty na zuby:
"Nebudeš na mě kšikat??"

Fakt jsem na ni nekřikla, natož abych křičela.
Snažila jsem se dostat tu pastu z nosu (nechápu, jak se mi tam dostala) a přemýšlela nad tím, jak parádně chápe souvislosti a práskaně se vyptává...
Jestli bych ji neměla přihlásit na nějakej kurz pro psychoterapeuty, to by jí mohlo bavit. Vyotázkovala by se a ještě by přinesla domů nějakou tu korunu;)

Exkurze do rybárny

16. května 2010 v 21:34 | A. |  Tak jde čas...
Máme v ložnici obchod.
Nachází se přímo v centru veškerého dění - v posteli pod peřinou.
Nakupuje polštář Rákosníček:
(dabing Pupáč)

"Já mám hlad, potřebuju rybičky."
"Já nemám jibičky, Jákosníčku. Musím do obchodu."
(paní prodavačka leze do obchodu po peřinu, kde se chvíli rochní, načež celá rozcuchaná a rudá vynaloženou námahou vyskočí nicnetušícímu zákazníkovi přímo do ksichtu)
"Tak kolik to stojí, paní prodavačko?"
"Dvacet kojůůůn."
"A máte kapra?"
"Kapja bohužel nemáme. Jenom delfína. Ochutnejte!"

Docela si debužírujem, ne?
Jen si nejsem tak úplně jistá tím, co by tomu řekli ochránci přírody...

Radši jí hned zítra vysvětlím, že delfín není ryba, alébrž savec a proto ho v rybárně prodávat nesmí.
Snad nezmění zaměstnání a nezačne pracovat v řeznictví;)

O věnování se

16. května 2010 v 10:31 | A. |  Tak jde čas...
Včera vstali v sedm. Poseděli na nočníku, nasnídali se a malovali malovánky.
Mně se z vyhřátého klobouku nechtělo, tak jsem se vykopala až za hodinu.
Než jsem stihla dosnídat, vyrazili na nákupy. Do železářství, do řeznictví, na trh pro zeleninku.
Já uklidila čurbes a uvařila si kafe.
Nasvačili se, skoukli Mumínky a vyrazili na kole pro pilku. Taky na hřiště. Houpali se, klouzali a točili na kolotoči.
Já se učila.
Po obědě šli spát a odpoledne děsně pracovali. Večer si hodinu četli v pelechu a ve vaně chytali ryby, chobotnice a vlaky.

Paní prodavačková-řezníková pravila: "Ta Jolanka je čím dál tím šikovnější. To je vidět, že se jí vaše paní věnuje."

Ráno jsem vstávala v osm. Kolouš se svým tatínkem byli vzhůru od šesti.
Právě odešli na výlet vlakem z jednoho místního nádraží na druhý.
Já se jdu učit.

Tak nevím.
Paní prodavačka to asi myslela jako pochvalu, ale na Pupáčově místě bych to tak asi nebrala.
Já to tak teda rozhodně neberu!;)

Hlas-nehlas, hlavně Nahlas!

14. května 2010 v 10:58 | A. |  Tak jde čas...
Kazíme si vkus.
Protože je hnusně.

To znamená, že já za to nemůžu. Je to vina počasí a sluníčka, který vůbec nechápe, že v květnu má svítit. Místo toho šíleně prší a Kolouš se nudí.

Hudební výchova mi neprošla. Jakmile se pokouším naladit nějakou tu skočnou lidovou, Jolanka propadá hysterii: "Néé, nezpívej maminkóóó, pjosím, nesmíš zpívaááát!"
(Jako, já vím, že mám jisté intonační mezery, ale že je to se mnou až tak strašný, to jsem netušila)

Výtvarná výchova je o něco úspěšnější. Modelínujeme (kolouší novotvar) jako o život, stavíme roboty a mrakodrapy z Lega, malujeme na tabuli a vybarvujeme malovánky (to není překlep;)

Přesto tím zabijeme tak maximálně hodinu. A co se zbytkem dne?

Ano, ano, nastal čas na výchovu k pohybu.
Tanec, to je totiž něco. Jen ten Jolušákův hudební vkus je poněkud jednotvárný:
"Já zbožňuju Galamélo! Ještě chci tancovat, pustím si Galamélo!"
Na špatný počasí zabírá parádně.
Jen bacha - je silně návykové a u nás jede už po třicátýsedmý. Kolouš stále tančí a o mě se pokouší migréna...
A to jsem tu písničku kdysi měla fakt docela ráda;)

Trochu toho bilancování...

11. května 2010 v 14:30 | A. |  Jolanka - technické parametry;)
...nemůže nikdy škodit.
V případě, že se jedná o bilancování narozeninové, je to naopak skoro nutnost, takže:

Jolanka za svůj dosavadní předlouhý život stihla spoustu věcí. Je toho tolik, že si na všechno určitě nevzpomenu, ale to nejdůležitější snad zvládnu:
  1. vyrostla - jelikož neměříme, protože se u takových nelibých procedur svíjí jako hadí žena, nezbývá než tipovat podle velikosti oblečků...ale o takovejch 40 cenťáků víc má určitě;)
  2. přibrala - jelikož nevážíme...(viz výše) - rozdíl deseti kil rozhodně není zanedbatelný, ne?
  3. chce se mi napsat, že zkrásněla, ale když si vzpomenu na toho umatlanýho uřvanečka se šišatou hlavou a skvrnou pod rypáčkem, tak to prostě napsat nemůžu - krásná je pořád stejně, jen teď má "o něco" víc vlasů, náušnice a taky řetízek (s býkem!)
  4. je zdravá jako řepička - poprvé nemocná byla před měsícem a dvoudenní horečka snad ani nemoc není;)
  5. zmoudřela - a to tak že dost:
  • mluví jako o život (což asi netřeba rozepisovat;)
  • pozná barvy, včetně ojanžový a fijálový a splete se vážně jen málokdy
  • dosáhne na kliku u dvěří
  • sejde schody a vyleze nahoru (pokud zrovna netrpí akutním záchvatem sebepodceňování kombinovaného s vrozenou pohodlností;)
  • sama se napije, hehe - jasně že bych radši napsala, že nají, ale natolik zaslepená mateřskou láskou ještě nejsem (abych jí nekřivdila - potraviny tuhé konzistence jsou v pohodě, brambory, těstoviny a rýže lžící ještě jakš takš v toleranci, ale polívky a jogurty, to je prostě čiročirá prasárna;)
  • dvakrát denně si dobrovolně čistí zuby, jednou za den se (již méně dobrovolně) češe a miluje koupání...kdyby každý stříhání nehtů na nohou nepřipomínalo mučení jehňátek doprovázené vysokofrekvenčnm řevem středně velké cirkulárky, dalo by se říct, že hygienický návyky má v normě;)
  • doma chodí bez plínek a už rok kadí téměř výhradně do nočňajzu (pokud teda zrovna není strašně moc zaneprázdněná u babičky;)
  • už týden spí celou noc bez mlíka (je mi ovšem jasný, že zveřejněním takový citlivý informace jsem si podepsala rozsudek nočního budíčku na dalších pár měsíců;) a taky KONEČNĚ vstává jako (relativně) normální člověk, tj. mezi šestou a sedmou. Prozatimní rekord je vstávačka ve čtvrt na devět;)
  • absolvovala několik plaveckých kurzů
  • tancuje jako hlavní hvězda Hříšnýho tance (no, spíš se točí jako blázen dokola, kdykoli zaslechne hudbu, ale kdo někdy viděl, jak u toho zuřivě poguje rukama, ten mi musí dát za pravdu)
A maminka?
  1. nevyrostla, přestože větu "Já z tebe vyrostu" vyslovila v nespavém období nejmíň osmsetsedmdesátšestkrát
  2. přibrala 32 kilo a 35 zhubla
  3. vypadalo jí milion vlasů, ale zhruba devětsetisíc zase dorostlo (naštěstí;)
  4. koupila si poprvé v životě kecky a péřovou bundu, kabelčičky, kabátky a botičky zavřela vysoko do skříně a bez pětikilový tašky narvaný plínkama, ubrouskama, přesnídávkama a hračkama se cítí značně nesvá
  5. je zdravá jako řepička
  6. sice zapomněla asi devět desetin všech poctivě nabytých školních vědomostí, ale i tak zmoudřela - pochopila totiž, že nic není důležitější, než když se ze dvou lidí stanou tři a všichni jsou spokojený;))

A je to tady!

11. května 2010 v 13:46 | A. |  Tak jde čas...
2 roky
Dva roky, tři hodiny a dvacetdva minut od chvíle, kdy se všechno změnilo...;)

Paní pejsková

6. května 2010 v 20:07 | A. |  Tak jde čas...
Jet s Koloušem jakýmkoli dopravním prostředkem je adrenalin samo o sobě. Sedět totiž vydrží maximálně pět minut.
Naštěstí ta tramvaj delší dobu nejela.
I tak jsem se chvílema snažila tvářit, že k ní nepatřím (což šlo těžko, když jsme seděly na jedný sedačce;)

"Kdy bude Pavlák? Tohle není Pavlák? Vidím všechny auta všechny lidi všechny kytičky všechny..."
-pauza na nadechnutí-
"Maminko, tady je kakání, tady na zemi. Já jsem se tam vykakala!"
-decibely se (samozřejmě) zvyšují úměrně s impertinentností daného sdělení-
"Ne, Joli, ty ses tam nevykakala."
-šeptám aspoň já-
"Jo, vykakala, já jsem pejsek. Kdy bude Pavlák? Udělala jsem psí bobek! Tady, v tjamvajííí!"

Paní sedící za námi se smála tak, že mi naprskala za krk a já tiše trnula, kdy řidič zastaví a půjde ten bobek zkontrolovat.
Příště jdem pěšky!
Okysličíme si krevní oběh a nikdo nás neuslyší;)

Tour de Ostrov, #72 rulez!

3. května 2010 v 9:35 | A. |  Tak jde čas...
Závod odstrkovadel.
Jeden z našich velmi ambiciózních projektů. Proč ambiciózních, to pochopí snadno ten, kdo někdy viděl Kolouše na motorce.
Ráno děda provedl nezbytný servis závodního stroje, obnášející zejména přimontování vřeštivé, růžové houkačky na řídítka a mohlo se vyrazit.
Zcela amatérsky jsme zapomněli vzít helmu. Nebýt ochotného chlapečka, ani nevystartujeme. Malinko to sice kazil fakt, že ochotnému chlapečkovi bylo asi deset roků a Jolanka v jeho helmě vypadala jako čínský sběrač z rýžových plantáží, ale přes takovej detail se hravě přenesla.
pretekárka
Jak vidět, na startu bylo narváno.
(a to byla jen ženská část startovní listiny, chlapi jeli zvlášť;)
Jakmile se ozval výstřel, Kolouš vyrazil jako o život! Davy podél trati šílely! Čtyři holčičky nás předjely, ale to závodnici nemohlo zabránit ve vzepnutí se k nevídaném výkonu!
...decentně pohupovala nožičkama, pozvolna se šinula k cíli a rozdávala zářivé úsměvy na všechny strany.
Holt to pojala jako módní přehlídku a v tý rozhodně zvítězila;)

Vzhledem k téměř nulovému tréninku a obdobně rozsáhlým odrážecím schopnostem, považujeme umístění v druhé polovině startovního pole za více než výborné. Jedna nebo dvě holčičky dokonce skončily až za námi, neboť do cíle nedojely.
My jo!

A závěr? Neméně impozantní (bezdětní přeskočí, radši):
Za odměnu Jolanka vyfasovala od pořadatelů palačinku, kterou snědla rychlostí blesku a za necelých deset minut v téměř neporušeném stavu vyhodila ven.
No co, aspoň se tentokrát nepokadila;)

Pohádkový les?

3. května 2010 v 9:12 | A. |  Tak jde čas...
Karkulka šla do lesa a téměř vzápětí na ni vyskočil Vlk-hladovec.
Jeníček s Mařenkou, opuštěni tatíkem dřevorubcem v lese bloudili půl dne.
Čmelda letěl pro med (kam jinam než do lesa) a chytil se do pavučiny.

"Jolanko, jedeme na výlet - bude tam Pohádkový les!"
"Néé, nechci do lesááá!"

V nejmenované obci se konal Čarodějnický pochod lesem. Posláni na start za hřiště jsme nadšeně vystoupili z auta a zamířili za jakousi pohádkovou postavou poskakující v křoví.

Kolouš: "Néé, nechci do lesááá!"
Já: "To není les, jen hodně stromů."
Pupáč: "Neboj, tam budou pohádky!"
Pohádková postava:" No jo, ale tady jste v cíli, start je na druhým konci vesnice, asi půl hodiny pěšky."
Pupáč:"Jau, jau."
Já: "Au, au."
Kolouš: "Néé, nechci do lesáááá!"
Pohádková postava: "Včera se vylíhli, tohle jsem ještě nezažila:"
Pupáč: "Tyjo, na to já teda nemám."

Představa, že za cestu lesem absolvujeme za doprovodu tisíce komárů (z nichž asi třicet nás stihlo poštípat během duchaplného startovního rozhovoru - v cíli) a Koloušího pokřiku "Néé, nechci do lesááá!" rozhodla za nás.

Pohádkový postavy jsme neviděli, ale maj tam pěknou zahradní restauraci.
Bez stromů a lesů, zato s trampolínou a to prostě stojí za to!;)

PS: Až teď mi došlo, proč ta dobrá žena v křoví tak poskakovala. Jestli neměla repelent, tak bych ji snad ani nechtěla vidět večer... Holt se ty komáři ženili nějak moc divoce;)

#9 přečíst 100 knížek

3. května 2010 v 8:54 | A. |  101 věcí za 1001 dnů

Tak si říkám, že seznam literatůry nemusí bejt větší, než seznam všech úkolů a dám ho radši takhle vedle;)

1. Lan Pham Thi - Bílej kůň, žlutej drak
2. Radko Pytlík - Záhady literárního světa
3. Tereza Boehmová - Matka z cukru a oceli aneb degenerace, kterou na mně spáchalo mateřství
4. Alek Popov - Zelný cyklus
5. Roberto Bolaňo - Divocí detektivové
6. Jiřina Prekopová - Malý tyran
7. John Irving - 158 librová svatba
8. Margaret Atwoodová - Pýthie
9. Steve Biddulph - Proč jsou šťastné děti šťastné?
10. Peter Hoeg - Cit slečny Smilly pro sníh
11. Zdeněk Matějček - Co, kdy a jak ve výchově dětí
12. Joanne Harrisová - Gentlemani a hráči
13. Margaret Atwoodová - Hra na vraha
14. Zdeněk Svěrák - Povídky
15. Christopher Moore - Njehloupější anděl
16. Zdeněk Matejček - Po dobrém, nebo po zlém?
17. Margaret Atwoodová - Slepý vrah
18. William Sutcliffe - Cesta do Indie
19. Joanne Harrisová - Jiné světy, jiní lidé
20. Haruki Murakami - Kafka na pobřeží
21. Petr Šabach - Škoda lásky
22. Ellery Queen - Město malérů
23. Ngaio Marshová - Zpěv v ráhnoví
24. Erle Staney Gardner - Případ zakopaného budíku
25. Ken Bruen - Padlé mučednnice
26. Stieg Larsson - Dívka, která kopla do vosího hnízda
27. Ken Bruen - Vraždy na molu
28. Irena Dousková - O bílých slonech
29. Margaret Atwoodová - Muzeum zkamenělin
30. Agatha Christie - Vždyť je to hračka
31. Lars Saabye Christensen - Poloviční bratr
32. Agatha Christie - Záhada sedmi ciferníků
33. Mariusz Szczygieł - Gottland
34. Milan Kundera - Žert
35. Agatha Christie - Záhadné zmizení lorda Listerdalea
36. Agatha Christie - Vlak z Paddingtonu
37. Jiřina Šiklová - Matky po e-mailu
38. Ellery Queen - Tajemství kovového domu
39. John Grisham - Hra o pizzu
40. Agatha Christie - Vraždy podle abecedy
41. Ženy vidí za roh (Fisherová, Androniková, Dousková, Soukupová atd.)
42. Ellery Queen - Stalo se ve tmě
43. Ngaio Marshová - ...a ležel tam mrtvý muž
44. Maxim E. Matkin - Půlnoční deník
45. John Curran - Utajené zápisníky Agathy Christie
46. Petra Soukupová - Zmizet
47. Ngaio Marshová - Nečekaný důkaz
48. Haruki Murakami - Na jih od hranic, na západ od slunce
49. Bernhard Schlink - Předčítač
50. Haruki Murakami - Norské dřevo
51. Agatha Christie - Prasklé zrcadlo
52. Pavla Horáková - Tajemství hrobaříků
53. Markus Zusak - Zlodějka knih
54. Agatha Christie - Smrtonoš
55. Blandine Le Calletová - Věnečky
56. Agatha Christie - Nultá hodina
57. Olga Tokarczuková - Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých
58. Stephenie Meyerová - Stmívání
59. Irena Dousková - Oněgin byl Rusák
60. Petra Hůlová - Paměť mojí babičce
61. Pavel Göbl - Penis pravdy 2012
62. Dick Francis - Vyrovnaný účet
63. Dick Francis - Za trest
64. Deborah Crombie - Případ nevěrné manželky
65. P.D.Jamesová - Smrt kriminalisty
66. Joanne Harrisová - Slaná vůně přílivu
67. Dick Francis - Mezi koly
68. Ken Bruen - Dramatik
69. Dick Francis - Cena krve
70. Dick Francis - V šachu
71. Dick Francis - Horké peníze
72. Zadie Smithová - O kráse
73. Ngaio Marshová - Smrt a tančící sluha
74. Camilla Läckberg - Kameník
75. Nick Hornby - Po hlavě
76. Claude Messaudová - Císařovy děti nemají šaty
77. Irena Obermannová - Deník šílené manželky
78. Dorota Maslowska - Červená a bílá
79. Paul Christopher - Luciferovo evangelium
80. Ian McEwan - Dítě v pravý čas
81. E. L. Doctorow - Homer a Langley
82. Bernhard Schlink - Víkend
83. Peter Hoeg - Představy o dvacátém století
84. Jan Balabán - Zeptej se táty
85. Hallgrímur Helgason - 10 rad nájemného vraha, jak vyčistit kvartýr
86. Halina Pawlovská - Ještě že nejsem papež
87. Pascal Mercier - Noční vlak do Lisabonu
88. Winifred Watsonová - Slečna Pettigrewová začíná žít
89. Raymond Queneau - Modré květy
90. Michal Viewegh - Biomanželka
91. Irvine Welsh - Postelová tajemství mistrů kuchařů
92. Joseph Gelinek - Ďáblovy housle
93. Jan Pavel - Proč blijou sloni
94. Radka Denemarková - A já pořád kdo to tluče
95. Steve Biddulph - Kniha o mužství
96. Petra Soukupová - Marta v roce vetřelce
97. Yrsa Sigurdardóttir - Led v žilách
98. Roy Jacobsen - Zázračné dítě
99. Yrsa Sigurdardóttir - Poslední rituál
100. Irena Dousková - Darda

Školková

1. května 2010 v 9:17 | A. |  Tak jde čas...
Sousedovic Adam chodí do školky.
Co, chodí - jezdí na kole!
Jolanka ho proto nesmírně obdivuje a každé ráno jeho odchodo-odjezd napjatě vyhlíží. Jakmile Adam zmizí z našeho zorného pole, následuje Kolouší mantra:
"Až budu vyjostlá, budu taky chodit do školky. Jako Adam!"

Včera seděli s Martínkem jako myšky minimálně čtvrt hodiny a něco důležitě řešili.
Cestou domů nám bylo vše objasněno:
"My jsme byli ve školce. Byl tam pan učitel."
"Co tam dělal?"
"Učil nás."
"Fakt, jo? A co jste se učili?"
"Písmeno. Písmeno ES!"

Jsem zvědavá, jak bude probíhat ten skutečný školkový nástup.
Obávám se, že nadšení nebude zdaleka tak velké, ale třeba se pletu - o existenci písmena "s" v repertoáru znalostí jsem koneckonců taky netušila;)