Duben 2010

Stále doslovná

28. dubna 2010 v 18:34 | A. |  Tak jde čas...
"Dáš si jogurt?"
"Ne."
"A co jablíčko?"
"Ne!"
"Pomeranč?"
"Ne!!"
"Tak chleba?"
"Ne!!!"
"A co kdyby sis teda trhla nožičkou?"
"Nééé, tatínkůůů, nesmíš mi utjhnout nožičkůůů!"

Kde to žiju?;)

Jak vidno, od února se toho u nás zas až tak moc nezměnilo - Jolanka pořád bere všechno a všechny strašně moc vážně.
Aspoň někdo;)

#30 zasadit strom

25. dubna 2010 v 19:59 | A. |  101 věcí za 1001 dnů
Bylo nebylo, jednoho dne nás cestou do nosu cvrnkly tři oříšky... poetické, což?;)
Dubák
Jen škoda, že to nebyly oříšky, ale žaludy, který jsme zcela obyčejně sebrali před měsícem ze země... Nicméně - co je doma, to se počítá a protože Kolouš je náš Doubeček, rozhodli jsme se milé žaludy zasadit a vypěstovat si Duba. To, že během měsíce vyroste o třicet centimetrů jsme fakt netušili. Proto nastal nejvyšší čas, přemístit ho z květináče (kdoví, za jak dlouho by se rozhodl prorazit stropem) na zahradu.
Pupáč dřel jako správnej Dimitrij, já fandila (a fotila;), Kolouš zalíval a spokojený jsme všichni.
Uvidíme, jak bude spokojen děda, kterému se do tohoto pěstebního pokusu moc nechtělo z obavy, že dub brzy zamoří celou zahradu.
No, to snad ne, ale chcípnout by taky nemusel;)

Ze života hmyzu

22. dubna 2010 v 10:03 | A. |  Tak jde čas...
Konečně má dostatek vlasů na sponečku, jásala marnivá matka a jala se vybírat ty správně holčičkovský.
Jaký jiný to tímpádem mohly vyhrát, než nestárnoucí design berušek?

hmyz
Kolouš mou radost ovšem nesdílel, jak je zcela jistě patrno;)
Myslela jsem, že jí to prostě vadí a překáží, ale opět jsem prokázala nedostatek empatie.
"Proč si to sundaváš?"
"Nechci to, nechci tu sponečku, leze mi tam bejuška na hlavě, pomóóć!"
Já blb, kdybych koupila kytičkový, třeba by mi to prošlo;)

K jiným hmyzům má ovšem vztah více než kladný. Projevuje se pečlivým studiem, za mohutné podpory otce-hmyzologa. Díky němu se pak dostávám do trapných situací, ve ketrých mě mé ještě-ne-dvouleté dítě poučuje, jak se který hmyzák jmenuje.
Do této obrozenecké činnosti zahrnuje i děti na písku.

Chlapeček (poněkud starší): "Ma-ma, hu-hu-hu, he?"
Kolouš: "To jsou ploštice, víš to, chlapečku? Takhle lezou spolu, jsou to ploštice-kamajádky!"
Chlapeččí maminka: "Cože?!"
Já: "No já nevim, ale když to říká, tak to teda asi budou ploštice...jen nevím, jestli to jsou fakt kamarádky, nebo se snažej rozmnožit."
Chlapeččí maminika: "Cože?!?"

Asi nás na tom písku za chvíli budou ignorovat úplně všichni.
Ještě že můžem v případě nouze pokecat s nějakým tím broukem, no;))

Zmoknuté plagáty kín

20. dubna 2010 v 10:07 | A. |  Tak jde čas...
"Kde je ten kín?"
"Až se joztáhne tahle zástějka, budou tam medýdci!"
(jojo, máme kino, který má oponu, heč!)
kín



Jak vidno, Jolanka k první životní návštěvě kina přistoupila zodpovědně. Všechny získané informace zpracovala, koupila si lístek, dala ho panu uvaděči a ani nebrečela, když jí ho utrhnul;)
My se uklidňovali tím, že za dvacku vstupnýho nám nebude vadit, když vydrží pět minut.
Hysterický záchvat se dostavil ještě před začátkem promítání. Naštěstí se netýkal nás, ale holčičky v řadě za námi, která tak dlouho a tak strašně řvala, že chce domůůů, až to její rodiče pochopili a odtáhli;)


Ukázalo se, že Medvědi od Kolína jsou prostě hrdinové Kolouší doby. Nejen že vydržela až do konce (hodinu!), ale ani do toho ostatním moc nekecala, což nás překvapilo snad ještě víc.
Jen škoda, že taková věc, jako pohádky v kině už se nenosí a že tohle promítání bylo po dlouhý době první a zřejmě taky na dlouhou dobu poslední.

Tak nějak stejně doufám, že se pletu a že zase vyrazíme.
Přece jen by to byla škoda nevyužít, když máme ten kín za rohem;)

Káže vodu...

19. dubna 2010 v 20:41 | A. |  Tak jde čas...
...pije...vlastně taky vodu, ale jen proto, že ještě není plnoletá;)

Jak jinak popsat dnešní návštěvu zařízení, kde maj "Taky knížky, další knížky, stjašně moc knížek, někdo je pšečte, jsou tam písmena!"

Může se někdo divit, že můj literární vkus pozvolna upadá, když se omezuje na jediný regál - ano, přesně ten, co je hned vedle paní půjčující. Kolouš mi nedá šanci si něco prohlížet, nedejbože vybírat.

Lítá mezi knížkama a na celou knihovnu řve:
"Slibuju, že nebudu kšičéééét!"

Maorka?

19. dubna 2010 v 10:37 | A. |  Tak jde čas...
Předchůdci Maorů, první Polynesané, připluli k Novému Zélandu zřejmě z oblasti kolem Tahiti někdy v době mezi 1000 - 1100 n.l. Maoři jsou původní obyvatelé Nového Zélandu.
Bohužel většina domorodého obyvatelstva Nového Zélandu je dlouhá léta ovlivněna západní (euroamerickou) civilizací. Téměř už nežijí ve svých tradičních vesnicích, pouze se v nich scházejí během různých slavností a obřadů. Vystřídali tradiční zvyky za naši "kulturu" - televize, video, diskotéky…

... povalování se na gauči a zdobení všech odhalených částí těla, taktéž přilehlých polštářů, zdí a hraček:
maorka



Ten nadpis by asi spíš měl znít "Magorka", ale nevím, nevím, jak moc se takový věci můžou říkat o malým dítěti, nota bene, když se jedná o dítě vlastní;)

#99 První z pěti ZOO

17. dubna 2010 v 19:38 | A. |  101 věcí za 1001 dnů

*Chleby*

zoo chleby
Podrobnější popis možná ještě stvořím, teď jen památná konverzace (pro případ, že bych do zítřka zapomněla), která se zvířátkama souvisí fakt jen hodně okrajově:

Strejda: "Hnnn, hhhhhnnnn...." (řídí)
Pupáč: "hnnn. hnnnnnn..." (soustředí se na sedadle spolujezdce)
Teta: "Jestli takhle projedeš i tu příští zatáčku, tak Pupáčovi nabliju za krk."
Kolouš: "Néé, teto Jíťo! To nesmíš tohle dělat tatínkovi!!"

aneb
Děkuji ti náčelníku, že ses mě zastal!;)

Kožuch z hyeny

15. dubna 2010 v 19:40 | A. |  Tak jde čas...
Místní vietnamští obchodníci předsouvají před obchody roztodivné zboží.
Aby bylo na očích.
Aby si každý všiml skvělých cen.
Aby ho prodali...

Nebo aby se měl Kolouš čím kochat?!

Před jedním obchodem stojí kovový koš a ten je k prasknutí nacpanej kožuchama. Takový ty chlupatý předložky, co svého času děsně frčely, a kdo ji neměl u postele (před krbem by se, pravda, vyjímala líp, ale kdo měl v paneláku krb, že;) jako by nebyl.
Jolanku to šíleně fascinuje.
Už dlouho.
Dřív děsně řešila, že jsou to pejskové, ale spokojila se s vysvětlením, že nejsou, že jsou to jen nějaký smradlavý chlupy.

Dnes jsme onen poklad míjely.
Kolouš se na chvíli přestal zabývat kalužema a důležitě pravil:
"Maminko, musíme je pozdjavit!"
"Koho?" opět jsem reagovala zcela nejapně, což mi došlo vzápětí.
"Aóóój Chlupy! Aóóój!" zařvala má roztomilá holčička na celou ulici a pokračovala v chůzi, jako kdyby se nic nestalo.

No, ono se vlastně nestalo, prostě je slušně vychovaná a plní společenské povinnosti na stodvacet procent.
To jen já přízemák to špatně rozdejchávám;)

O rybách a lidech

15. dubna 2010 v 9:27 | A. |  Tak jde čas...
"No a ještě toho lososa..."
"Kde mají sosák, kde máš ten sosák, páne? Nevíš? Směju se na tebe, páne!"

Jolanka zřejmě trpí nějakou dědkofílií - zásadně si vybírá ty nejstarší chlapíky, který potkáme. Smůla je, že takoví jsou většinou i vybavený velkou holí, poloslepí a moc toho neslyšej... Tudíž její pokusy o seznámení zhusta nekončí úspěšně - já trnu, aby ji dědek nesejmul hůlkou a ona je naštvaná, že jí neodpovídá;)

Ještě že existujou ty šproty, s těma se dá pokecat mnohem líp!

"Jibičky moje malinkatý! Máte jozbitý hlavičky!! Maminko, někdo jim jozbil hlavičky!"
jibička

...musím dodávat, že já si málem rozbila hlavu o přilehlý regál, když jsem se zcela nekontrolovaně a pubertálně smála?;)

Kainar vs. Kolouš

15. dubna 2010 v 8:55 | A. |  Báseň pro dnešní den
Josef Kainar - Šneček

Alenka, užaslá všecka
viděla prvního šnečka.

"Maminko, maminko, mámo,
co to tu ujíždí samo?

Autobus pro pány mravence?"
To jsme se nasmáli Alence!


Kolouš Koloušović - Mravenec

Maminko, maminko, mámo,
co to ujíždí?
Pjo pána Mjavence autobus?
To je leglace!

Tak kdo má větší smysl pro rytmus?
A vůbec - čí výtvor dává smysl?
Uznávám, že jsem (jakožto matka nejchytřejšího dítěte na světě;) "možná" zaujatá, ale když se Kainar nestyděl výše uvedené zveřejnit, Kolouš se taky nestydí!

Balónění

10. dubna 2010 v 9:11 | A. |  Tak jde čas...
Kolouš je zcela bez předsudků.
Bere vše, lhostejno od koho...

Balónění1


Může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak vše, co naděláme.
Ještě že nemůže volit a nevydělává.
Úplně vidím, jak sedí na schůzi pléna vedle Parouba, v každý ruce jeden hambáč (díky jejichž konzumaci se mu začíná nápadně podobat) a donekonečna s plnou pusou opakuje:
"Dej mi ještě balónek, dej mi ještě jedéééén!"

Pro jistotu jsem pod kočár dala lihovou fixu a budu na vyfasované poklady připisovat vysvětlující nápisy typu "nekonzumujeme" a "nevolíme";)

Pestrobarevná a Zmatená

10. dubna 2010 v 8:59 | A. |  Tak jde čas...
"Ten je modjý, je modjý, je modjý...!"
(ano, ano, stále trvá komunikační styl Nereaguješ-li-hned-ubiju-tě-opakováním!)
"A co je modrý?"
"Ten žlutý stjomeček!"

... a pak nemám bejt zmatená jak lesní včela!
Až zapomenu, jak se jmenuju, pošlete mi, prosím, někdo tu informaci mailem.
Snad si vzpomenu, jaký mám heslo a budu si to moct přečíst;)

Antroponomastika

9. dubna 2010 v 10:10 | A. |  Tak jde čas...
je nauka o .............., zabývá se jejich vznikem, tvořením, rozšířením a povahou. Antroponomastika je součástí onomastiky.
Antroponomastika je složenina z řeckého ἄνθρωπος (anthrópos)  a ὄνομα (onoma).

Tak.
O čem že to teda vlastně je?
Teď máte asi tak minutu se zamyslet a vymyslet to.
Hotovo?

Ne?
Dobře, tak jeden příklad ze života:

"Pšíběh o holčičce chci. Musíš mi to povídat!"
A tak tatínek povídá a povídá. Pořád dokolečka dokola, klidně desetkrát za sebou. Běda mu, když splete pořadí, nebo nedejbože malinko změní znění.

"Byla jednou jedna holčička J... Bydlela v N... na náměstí s moc hodným tatínkem H... a maminkou A.... J... měla v P.... babičku D... a taky v N.... babičku A.... a dědečka S.... Dědeček a babička měli pejsky A... a B... V P... měla J... tetu J... a strejdu T..., který měli kocoura a ten se jmenoval Č..."

Nuda, co?
Malá antroponomastička (nebo jak se to vlastně vytvoří?;) snaživě doplňuje a ani jednou se nesplete. Tatínek při osmém repete upadá do hypnotického stavu a přeje si, aby mohl vyprávět COKOLI smysluplnějšího.
Leč... každý svého štěstí strojvůdcem.
Vymyslel si to sám a teď musí pykat.

Třeba ho potěší, že jsem se díky němu naučila nový slovo.
Nebo třeba taky ne a brzy ho odvezou i se všema těma jménama;))

Zeměpisné okénko?

8. dubna 2010 v 12:28 | A. |  Tak jde čas...
Vracíme se takhle (po odpolední stráveném na sluníčku) domů.
Kolouš je nezvyklou porcí kyslíku zcela vyčerpán, tudíž se nese u tatínka na ramenou.
Tím se ovšem připraví o možnost úniku ve chvíli, kdy se otec (zřejmě taktéž postižen čerstvým vzduchem a lehčím úpalem) nakloní přes zábradlí a praví.

"Tak, Jolanko. Na řadě je zeměpisné okénko. Tenhle potok se jmenuje Mrlina."
Kolouš chvíli informaci zpracovává, načež opět nezklame:
"Jupí, zmjzlina! Mám moc jád zmjzlinu! Vanilkovou koupímééé!"

Vzhledem k tomu, že má od rána pěkný nudle, si dovolím Pupáče upozornit, že to teda nebylo moc chytrý.
"Já o žádný zmrzlině nemluvil, jestli sis nevšimla. To vona sama."

Radši jedu za dědou a zanechávám nadějného geografa s o něco méně nadějnou zmrzlinářkou na náměstí.
Domů nemůžou.
Cpou se totiž na lavičce pravou jarní vanilkovou!

Příběhy televizního šílenství

3. dubna 2010 v 13:42 | A. |  Tak jde čas...
"Čmeldo, pusť mi něco jinýho!"
"A co chceš jinýho? Pepinu?"
"Ne, pšíběh!"
"Jakej příběh?"
"O pánovi. Jak tam měl malý vousy!"

"Já chci pohádkůůů. O matce!"
"O matce!?"
"O matce!"
"Já vůbec nevím, jakou matku myslíš."
"Jak se vyklubalo. Z vajíčka housátko."

"Já chci bobééék!"
"Tak vydrž, běžím pro nočňajz."
"Néé, já chci bobek, jak jezdí na koloběžce!"
"??"
"Bobek a Bob pšece!"

No...
Jak se v tom mám, sakra, vyznat?
Vidím to tak, že mi nezbyde nic jinýho, než na ty pohádky konečně začít koukat s ní.
Jinak se prostě nechytám;)

O neasistovaném vylučování

2. dubna 2010 v 9:21 | A. |  Tak jde čas...
Děláme velkolepé pokroky.
Už si můžu dojít sama na záchod, heč!
Po téměř dvou letech je to celkem divnej pocit... Hlavně když mě Kolouší pronásledování mé osoby dostalo do stavu, kdy jsem přestala používat záchodový dveře. Několikrát mě babička s dědou pohrdlivě upozornili, že bych se snad mohla zavírat. Marně.
Když jsem se ovšem nezavřela ani na jednom ze třiceti záchodů v nákupním středisku, došlo mi, že se pohybuju na tenkým ledě.

Koloušovi jsem vysvětlila, že na onu místnost hodlám chodit sama.
"Jo."
"A taky se tam zavřu."
"Dobže, Čmeldo. Já to chápu!"
"Ty počkáš, a nebudeš nic vyvádět, jo?"
"Dobže Čmeldo," pravila chápavě a šla si po svejch.

Když jsem po minutě a půl z hajzlíku vylezla, zapochybovala jsem, jestli mi to za to stojí.
Po celý chodbě se válely kelímky od jogurtů, sešlapaný flašky, papíry, krabice od kaší, od mlík a od bot.
Kolouš přeroztřídil již roztříděný tříděný odpad.

"Jolušo?! Co to je za strašnej čurbes?!"
"Musím si vzít malý luxováček, abysem to dala do požádku," uzemnila mě poprvé.
Poté, co za pomoci příručního vysavače vyházela i třetí tříděnou tašku, jsem dostala druhou ťafku:
"Čmeldo, už je to hotovo. Mám teď bolení na jučičky!"

Chudák malej!
Jsem takovej sobec!!
Kvůli pár desítkám vteřin klidu má můj nebohý potomek zcela udřené ruce!!!;)