Březen 2010

Žena mnoha tváří

30. března 2010 v 9:01 | A. |  Tak jde čas...
Jolanka zřejmě usoudila, že potřebuju trochu vzrůša, aby mi ta nuda na dovolený (mateřský;) náhodou nepřerostla přes hlavu.

Začala tím, že po změně času dva dny vstávala jako normální člověk, tj. v sedm.
Moje nadšení po předchozích zkušenostech (loni asi tak nějak) nestihlo dostoupit vrcholu (ba ani došplhat do půlky), a už mám po srandě.
Dnes budíček v klasických 5:30 (blééé).

Aby nám ráno rychleji uteklo, pozvala si na mě kámošky.
Rovnou čtyři:

1. Přechytralou
"Co to má kjteček?"
"Ty to nevíš?"
Vím to, vím to! Má todlencto. Něco!"

2. Hluchou
"To je lvíček."
"Né, není to víček!'"
"Malý lev. Jmenuje se lvíček."
"Néé, nemenuje se Mlíček!!"

3. Brutální
"Já chci nůžky."
"Na co potřebuješ nůžky?"
"Asi na sčíhání. Na pejska a na kočičku!"

a 4. Zodpovědnou
"Co potřebuješ?"
"Dát jibičku do školky. Až vyjoste."

Teď jsem jim všem pustila Kouzelnou školku (ať žije!) a čekám, co vymyslej až to skončí.
Pět dětí holt není žádná sranda.
A nuda už vůbec ne;)

Všichni naši blízcí

26. března 2010 v 9:07 | A. |  Tak jde čas...
"Tak pojď Pučmeloude, já tě zhoupnu."
"Nééé, nejsem Pučmeloud, babička je Pučmeloud!!"
Jednou Exponát, vždycky Exponát, no;)

S ohledem na výše uvedené to mám relativně dobrý.
Sice jsem jediná matka v našem City, na kterou její dítě volá "Kde jsi můj Čmeldo?" ale aspoň to zní celkem láskyplně;)

Jolanka je Bráška.
Musím ji tak oslovovat a musím být důsledná.
Jakmile se spletu, buď dělá, že neslyší (lepší možnost), nebo řve a je nakrklá.
Působí mi tím ale trošku zmatek v hlavě.

"Joli, kde máš brášku?"
"Já nemám bjášku! Já jsem bjáška!"
Ty názvy příbuzných mi nikdy moc nešly, ale není ta předchozí věta náhodou "trošku" nelogická?;)

Dětský koutek

26. března 2010 v 8:29 | A. |  Tak jde čas...
Místo, kde se může spraťouch zvesela hrabošit v cizích (tudíž zajímavých) hračkách, zatímco vyhladovělý rodič rychle zhltne nějakej ten oběd.
Místo, který vzniká v hodně restauracích a kavárnách.
Místo, který je rozhodující při výběru občerstvovací stanice.
...

Maj ho i v luxusní hospodě hned vedle bazénu. Kromě toho tam taky maj polední menu a proto tam někdy jdeme na jídlo.
Ostatním hostům je to fuk, klidně si sedí u stolu s látkovými ubrousky, nablýskanými skleničkami (tři na osobu) a větším než malým množství příborů. To vše nachystáno na opulentní hodokvas v hodnotě poloviny mého rodičovského příspěvku.

Rozhodně oceňuju, že myslej i na děti. Když už tam ale dají mezi hračky helmu, nemůžou se divit, že...
policajt
...Kolouš po celou dobu oběda obíhá rádobyelegantní pány a dámy v oblecích a vyřvává:
"Dívejte se paní, dívejte se pane! Já sem policajt, já sem policááááájt!"

Já jsem policejní matka, která si odmítá připustit, že by žila v policejním státě.
Tak jsem ji nechala.
Byla jsem tímpádem jediná, kdo se v klidu naobědval;)

Proto: dětským koutkům (a zejména helmám) zdar!

Věta vedlejší příslovečná účelová

22. března 2010 v 21:06 | A. |  Tak jde čas...
Uvozuje se spojkou "aby" a vyjadřuje, kam směřuje určité jednání, neboli jeho účel.
Účel by měl logicky navazovat na větu hlavní, což se nám téměř vždy daří.
No, fakt jenom téměř;)

Příklady z praxe:

"Tatínku, dám ti list, abys neměl mokjou hlavu!"

"Já chytám jiby, aby nebyly špinavý."

"Musím si vzít medicínku, abych nebyla zdravá."

"Teď se umyju hlínou, abysem byla čistá!"

bahňák
Takže asi tak nějak.
A já si jdu umýt ruce, abych neměla mastný vlasy;)

Chirurgická

19. března 2010 v 8:29 | A. |  Tak jde čas...
"Kjučí mi v bžíškůůůů.
Něco mi tady kjučí!
Musím se na to podívat, co to je?"

No?
Co to vlastně v tom břichu kručí?
Musím to zjistit dřív, než se Kolouš rozhodne podívat dovnitř.

Vzhledem k tomu, že si od dědy půjčovala šroubovák, protože "jsem jozbitá, musím se opjavit!" bych sebou měla hodit a pro jistotu schovat ostré předměty na ještě méně dostupná místa než jsou dosud;)

Konverzační umění...

19. března 2010 v 8:25 | A. |  Tak jde čas...
...ovládáme.
Někdy to, pravda, poněkud drhne.

Jolanka sleduje krtka a zaníceně vykřikuje:
"Kamajádi, nemůžete sežjat kjtečkovi jahůdky!"
Snažím se projevit účast:
"To jsou teda dobráci..."
Kolouš s očima nalepenýma na televizi odvětí:
"Do pjáce nemusíš, už jsi byla!"

Žijem si jako v pohádce.
V tý o perníkový chaloupce přece.
Neviděla jste tu děti? Co? Kde že ptáci letí?;)

O zbytečnosti epidurálu

16. března 2010 v 13:24 | A. |  Tak jde čas...
Opět jsem objevila Ameriku.
Jolušák miluje Krtka. Na tom není nic divnýho, děti ho žerou a jednou mu na chuť přijít musela.
Krtek má výhodu, že toho moc nenakecá a tudíž mě neruší;)
Jolanku sice vrhá na nějaký nižší vývojový stadium, kdy několik minut po skončení pohádky omezuje slovník na Jejda, Áchjó a Jůůů, ale většinou jí to stejně moc dlouho nevydrží.

Náhodně jsem ovšem zbystřila pozornost u jednoho z dílů a nestačila jsem zírat.
Slovy naší babičky: "To teda za nás nebylo!";)
Buď je ten díl novější, nebo ho zcenzurovali. Po pravdivém vysvětlení jsem zatím nepátrala, takže pokud mi to někdo objasní, bude mít můj neskonalý vděk.

Zajíc se nám zamiluje. Zaječice má krásnou ofinu, kterou si neustále češe a je prostě k sežrání (na česneku by fakt nebyla špatná, hehe). Jak se tak objímaj, najednou si zaječice nadšeně ukáže na břicho, který se jí začíná povážlivě nafukovat. Zajíc zajásá a hned upaluje pro flašku, dudlík a kočárek.
Nabobtnalá zaječice následně vzorně ulehne na záda a roztáhne své tlusté nožky. Při celé akci decentně pofňukává...
Kolouš zaníceně celý proces sleduje a nedbaje mých "výchovně-vzdělávacích" poznámek o tom, kterak má v bříšku malinkýho zajíčka, praví:

"Neplakej, vemzi si dudlíka!"

No jasně.
Na co epidurál, když je to tak snadný?;)

A pokud by někoho zajímalo, kolik zajíců se nakonec z milé zaječice vynoří (za pečlivé asistence MUDr. Krtka), má možnost.
Moje mezera ve vzdělání je totiž ke shlédnutí tady.

DýDžejka

15. března 2010 v 12:34 | A. |  Tak jde čas...
Omezuje mě.
Nemůžu spát tak dlouho jak chci, nemůžu jíst kdy chci, nemůžu koukat na co chci, chodit tam, kam chci já a už vůbec ne tak rychle, jak by mi vyhovovalo.
No co už.
Na to na všechno jsem si zvykla.

Teď se ovšem z neznámých pohnutek rozhodla, že bude rozhodovat i o tom, co se bude poslouchat v rádiu cestou autem.
"Pane, nežíkej mi todlencto, písničku nějakou pustíme!" sekýruje moderátory pečlivě předříkavající zprávy.
"Blbá je písnička tadlencta. Nelíbí se Jolance!" sekýruje mě, když se jí snažím vyhovět (no, ve skutečnosti mě zprávy vůbec nezajímaj, ale proč nepředstírat obětavost, že;)

"A co teda chceš pustit??"
"Zelená vlna. Víte kudy kam. Chci!"

He??;))

Voprsk

12. března 2010 v 8:39 | A. |  Tak jde čas...
"Dobjý den, máte lízátko pjo Jolanku? Děkuji za lízátko, paní!"
Práskaná.
Dost rychle pochopila, jak z prodavaček vymámit to, co potřebuje.
Gen od tety Jíti se projevuje tak, že tento požadavek vznáší zásadně na místech, kde kýženou pochutinu dostane jako pozornost podniku. Oceňuju tedy veřejně Kolouší přínos rodinnému rozpočtu;)

Jakmile ovšem dosáhne svého a narve si lízátko do papule, je po roztomilosti.
"Nekoukej se na mě, paní. Nežíkej mi todlencto!"
Pupáč se opět snažil výchovně angažovat a vyhlásil svou soukromou válku proti drzosti vlastní dcery. Já se nepřipojila, protože jsem měla (a mám) pocit, že je prostě ještě moc malá na to, aby chápala, co vlastně říká. Holt jí to víc mluví, než myslí. Aspoň zatím.

Když jsem se tuhle zaslechla, jak se snažím vést sáhodlouhé kázání na téma: "Mlíko se nelije ani na hlavu, ani na stůl a už vůbec ne na maminku" (a trochu ve mě zatrnulo, neboť jsem se téměř dokonale převtělila v Jolančinu babičku;), došlo i na mě.
"Jolanko, tak slyšíš mě?"
"Neslyším!!" znechuceně odfrknul Kolouš a odešel.

Jestli je tohle příprava na pubertu, tak s tím teda začíná dost brzo.
A zvažuju, že rozšířím Pupáčův šik na jeho straně bojové linie.
Okolnosti si to holt žádají;)

Oslovujeme, voláme!

11. března 2010 v 13:36 | A. |  Tak jde čas...
Zdravotní sestřička Jolanka celé dopoledne pomáhala babičce ošetřovat nemocné slepičky (takový ty umělohmotný stojánky na vajíčka;)
Měřily jim teplotu, vázaly kolem krku obklady z hajzlpapíru a podávaly léky.
Přestože slepice už dávno spaly zapomenuty na dně šuplíku i se svými chorobami, Jolušák babičku až do večera oslovoval "Pane doktoje" a důsledně jí vykal.

Druhá babička na tom není o moc líp. Ovšem naběhla si sama:
"Včelí medýdek sem. Já sem Čmelda a ty si Bjumda!"
"Ne, já jsem Pučmeloud."
"Pučmeloude, podívej se, zeleninku mám, papat budeš."
Nakonec Pučmeloud daroval včelímu medvídkovi lízátko (jinak by se jí holt nezbavil;)
"Děkuji ti moc za lízátko, exponáte!" zareagovala vděčná vnučka.

Hm.
Jedna babička Pan doktor, druhá Exponát Pučmeloud...tak proč si Pupáč stěžuje, že jemu říká Taťko Šmoulo??
Je na tom z nich přece nejlíp. Aspoň půlka identity se mu zachovala;)

Dabérka

11. března 2010 v 13:15 | A. |  Tak jde čas...
Začíná být samostatná (ťukťuk). Vyhraje si sama, ale předstírá, že jich je víc.
Minimálně dvě, někdy i tři.
Dabuje totiž zvířata. Pozná se to snadno - začne mluvit šíleným pisklavým hláskem a oslovovat sama sebe:
"Já jsem Kjteček, kdo jsi ty?" ptá se přiškrcený krtek visící na Kolouší paži.
Kolouše jeho proslov pobaví a praví: "Jolanka sem Aóój kjtečku!"

Dneska pokročila.
O Nanynkách kamarádech jsem už kdysi psala. Konkrétně tady.
Je vidět, že čas letí. Staly se totiž babičkou a dědečkem. Rozlišení není náhodné, ale zcela striktní - dědeček je ten černej.
Dneska si vykračovali po konferenčním stolku, načež dědeček zapištěl:
"Babičko, musím si umýt vlasy. Mastný mám je. Na maškajní deme!"
Co na jeho zkrášlovací plán odpověděla babička netuším.
Musela jsem běžet na onu místnost, abych si z ní nečůrla do gatí;)

Komunikační techniky v praxi

9. března 2010 v 8:35 | A. |  Tak jde čas...
Vždycky jsem obdivovala lidi, co maj rychlý reakce.
Často se mi totiž stávalo, že mě adekvátně stírací odpověď napadla až hodně ex post a pak jsem se před usnutím užírala tím, co jsem mohla a měla odpovědět na debilní narážky.
Postupem doby jsem se dopracovala na uspokojivý level. Tím myslím reakce rychlé, neopožděné a patřičně uzemňující.

("Tak co? Kdypak si pořídíte druhý miminko?" - jasně, je přece normální, když se cizí paní ptá někoho, ko má pytle pod očima z permanentního nevyspání a v kočáru vláčí řvoucího tříměsíčníka.
"A co vy? Už jste v přechodu?"
Jo, uznávám - oprsklé, leč efektivní. A účel prostě někdy musí světit prostředky.)

Trvalo mi to ale několik let.
Naše dítě je mnohem rychlejší a práskanější:

"Pojď na nočník."
"Nechci!"
"Přece nebudeš mít plínu jako nějaký malý mimino."
"Budu. Mimino jsem, eště dudlík počebuju!"

Co na tom, že dudlík neměla v puse za celý svůj život víc než pětkrát a dudat nikdy neuměla.

Je to prostě expert na uzemňování matčiných nevhodných poznámek.

Už se těšim na pubertu!

Materialistka

8. března 2010 v 20:13 | A. |  Tak jde čas...
"Hele, nový pyžamko. S medvídkem Pú, dobrý ne?"
"Dobjý není, papat ho nemůžu!"

Já mám teda jídlo taky ráda, ale že bych byla až tak přízemní?
Nebo že by nebyla celá já?;)

Ptáčkologové

8. března 2010 v 13:01 | A. |  Tak jde čas...
Ááááchjo! Tak pravil náš nový idol Krtek a měl recht.
Jaro trvalo tři dny a už je zase kosa z nosa.
Nevím, koho to ještě baví, ale mě teda rozhodně ne! Kolouše taktéž nikoli. Nedá se být venku, anebo když už, je nabalená v kombinéze, ve který se blbě chodí. Já to chápu, ale nosit ji, to zase nebaví mě.
Prostě pruda a už ať je teplo!

Ještě že je k řece relativně blízko a že je tam spousta hladové havěti.
Chodíme aspoň těch pár desítek metrů krmit kačenky.
Já krmím a snažím se při tom nedívat na ty nutrie, který se zima-nezima nějak podezřele namnožily a vykrmily.
Tatík to bere vědečtěji, jak jsem včera pochopila.

"Jolanko, řekni mamince, jaký tam byli ptáčkové?"
"Kačenky, labutě, lysky!" vybalí bez mrknutí oka dítě.
"A který ptáčci tam lítali?"
"Jackové!" nezaváhá Kolouš.
"Hele, a jak se jmenoval ten pták, co měl v zobáku rybu?" nepřestává Pupáč s křížovým výslechem.
"???"
"Ko...Ko...," napovídá ji.
(Už už jsem chtěla pochybovat o jeho zdravém rozumu - já se teda v ptácích fakt nevyznám, o lyskách jsem poprvé slyšela až od Kolouše, ale že máme na Labi slepice, to ať si vykládá někomu jinýmu)
Vzorná dceruška ale tatínka na poslední chvíli zachrání:
"Kojmoján!" zařve a jde si po svejch.

Já jdu hledat Atlas ptáků, ať nejsem za úplnýho blbce.
Aspoň teda před tím dítětem;)

Reklamám zdar!

4. března 2010 v 14:08 | A. |  Tak jde čas...
Napínavé chvíle u této detektivky? Jedině s balíkem našich chipsů!
Užijte si svou dávku romantiky a napatlejte se při sledování naším úžasným krémem!
Olympiáda bez našeho piva? Nelze!

Atd.
Atp.

Reklamy mě teda nijak zvlášť neberou, ale dneska jsem se výborně pobavila.

Kolouš si lebedí v křesle, pití v jedný ruce, televizní jabko v druhý, přikrytá peřinou a celá natěšená na Kouzelnou školku.
Já si tak vařím a těším se na půl hodiny klidu.
Jen tak napůl ucha zaslechnu:
"Pro pohodlné sledování vašeho oblíbeného pořadu..."
Nejdřív jsem myslela, že si nějak spletli vysílací čas. Copak je nějaká reklama přímo zaměřená na spraťouchy, který žerou Školku??
A fakt že je.
"...Bepanthen, mast proti opruzeninám!"

Málem jsem sebou sekla smíchy. Představa tisíců dětí, který Školka-neškolka vyběhnou od televize pro Bepanthen a zuřivě si mažou zadky, aby se jim pohodlně sedělo mě odbourala na půl dopoledne.
A pak že jsou ty dětský pořady nuda;)

Udřená, ale upřímná

1. března 2010 v 13:30 | A. |  Tak jde čas...
Tak se nám KONEČNĚ trochu oteplilo. Špinavej sníh mizí a odkrývá možnosti zatím netušené.
Parádní blátíčko a kaluže!
Nejspokojenější dítě na světě se do takový kaluže zaboří po kolena, do každý ruky uchopí kilo bahna, půl kila do pusy a vyskakuje půl metru vysoko.
Půl hodiny.

"Jolanko, pojď už domů," snaží se asi po třicátý osmý otec, již poněkud zpruzen (kdyby si taky trochu zabahnil, hned by měl lepší náladu - ale to on ne, on je čistotnej;))
"Nemůžu, tatínku, mám moc pjáce!"
"A co děláš?"
"Myju si juce."
"Kde, prosímtě?"
"V kaluži, pšece!"

Já nevim, že my se furt tak blbě ptáme...
Je to přece jasný jak facka!;)