Únor 2010

Pojmy, dojmy...

25. února 2010 v 20:53 | A. |  Tak jde čas...
...se prostě pletou. I batole inteligentní se někdy utne.
Jak si tak nakupujeme, uchvátí Kolouš z vozíku uzenýho lososa.
Vypadá to asi nějak takhle:
losos

Ten obrázek je pro ilustraci následujícího fakt nutnej.
Jolanka totiž milou rybu adoptovala. Celou ji opusinkovala a pak (třímajíc balíček nad hlavou) vykřikovala na celej Kaufland:
"Jibička moje je. Kamajádka! Pohladit ji musim. Chlupatá je, heboučká!"

...nějak mě přešla chuť - chlupatej losos fakt není můj typ;)

Sirota

25. února 2010 v 12:48 | A. |  Tak jde čas...
Opět jsme si vyrazili rozšířit kulturní obzory.
Kolouš zřejmě během půl dne stráveného u prarodičů pozřel nějaký sérum neunavitelnosti. Proto tentokrát nejen že nespala, když jsme odcházeli, ale navíc předváděla hereckou etudu na téma
"Ó jak já krásně mluvím!";)

Babička, která dorazila nebožáka opatrovat, si taky musela vyslechnout svý. My jsme slyšeli jen úvodní větu, když se za námi zavíraly dveře.
"Jolanka sem. Nemám maminku. Ani tatínka!"

Chudák malej;)
Snad to nebude ventilovat před cizejma lidma, na nějaký sosustrastný babkovský pohledy nějak nejsem zvědavá!;)

No to právě!

23. února 2010 v 9:25 | A. |  Tak jde čas...
Mluvíme.
Nic novýho.
Mluvíme ve větách.
Taky nic novýho.
Mluvíme v souvětích.
Taky nic...

Ovšem!

Kolouše už nebaví pořád opakovat stejný slova. Jídlo je "dobjý'", ale taky "výtečný" nebo "vynikající."

Říkat "ano" je očividně taky nuda. Proto najela do nového módu.
"Pojedem plavat?"
"Ano."
"A jak pojedem?"
"Autíčkem. Pjávě!"
"A budeš koukat z okna?"
"No to pjávě budu!"

Si tak říkám, kde to zase vzala. Volám Pupáčovi, abych mu sdělila, že nemáme nic k obědu.
"No, to je právě blbý," konstatuje otec a jsme doma.

"Joli, ty ses počůrala?"
"No to pjávě! Do kšesílka. Tatínek Kanafáska vypnul," žaluje jakmile se vrátím domů.
"Tatínek se zlobil?"
"Pjávě!"
"A půjdeš spinkat?"
"No to pjávě ne, maminko!"

Tak. A mám to.
Jde to totiž i záporně;)

Není nad uvědomělé dítě!

23. února 2010 v 8:46 | A. |  Báseň pro dnešní den

čuně

Byl jednou jeden král
a jak to bylo dál,
všecko už popletlo se.
A tak ten jeden král
celý den v hradu spal
nebo se šťoural v nose.



"Fůůůj. Čuně je!"
Konstatuje Kolouš znechuceně a zavře knížku.

Že by další báseň, kterou se prostě nenaučíme?;)

#101 napsat dopis pro Jolušáka, který si přečte až jí bude šestnáct

21. února 2010 v 14:01 | A. |  101 věcí za 1001 dnů
No, trošku jsem to sice ošidila, ale koneckonců - nejsou vlastní webový stránky lepší, než dopis?
Možná nejsou, ale rozhodně se tam toho víc vejde...
Proto tenhle úkol považuju za splněnej, přestože obsah bude neustále narůstat a přestože nehodlám být (a ani nejsem) jediným autorem;)

Takže abych to zase zbytečně sáhodlouze neokecávala, virtuální a proměnlivý Kolouší dopis je tady!

Chytrá?

21. února 2010 v 12:28 | A. |  Tak jde čas...
No, chytrá... to vona je.
Taky vnímavá. Na můj vkus někdy až moc:

Přijdeme si tak domů, tatík přispěchá vysvobodit dítě ze stodvaceti ochranných vrstev. Z neznámých důvodů ho při této akci posadí na konferenční stolek.
Kolouš chvíli kouká, načež praví:
"Sedim tady jako blbec!"

Ehm.
Kdo mi nevěří, ať přijede a přesvědčí se na vlastní uši!
Rovněž ale na vlastní riziko.
Vím já, kolik obdobných, pro batole vhodných slov už takhle stihla vstřebat?
A kdy se s nima zase hodlá vytasit?!;)

Balakryl je king;)

19. února 2010 v 8:41 | A. |  Tak jde čas...
My se fakt vůůůbec nenudíme:
A už mi ten Balakryl někdo seberte, nebo se neznám;)
zrkadlo

Akce Zet

18. února 2010 v 19:27 | A. |  Tak jde čas...
Vysadit, tůjky, natřít lavičky, vyplet záhony.
Jakkoli jinak zvelebit okolí paneláku, abychom to měli hezčí než u sousedů.
...
To už naštěstí nemusíme.
A nebydlíme v paneláku. Taky naštěstí;)

To nám ovšem nemohlo zabránit v pečlivém naplánování Akce Zet. Většina našich kytek začala zlehka zahnívat. Jejich rozměry mnohonásobně převyšovaly rozměry květináčů, ve kterých si kdysi spokojeně lebedily. Barva se ze zelené pozvolna měnila v jakousi žlutohnědou a přestože moc nerozumím principu fotosyntézy, měla jsem divnej pocit, že začínají produkovat něco úplně jinýho než kyslík.

Výsledky jsou nevalné:

Počet přesazených kytek.................................. 5 ks
Počet rozbitých obalů na květináče.................. 1 ks
Počet usoplených dětí s hlínou mezi zubama... 1 ks
Množství hlíny v květináčích................. 1 kg
Množství hlíny na zemi, zdech,
dítěti, matce a nábytku........................ 19 kg (ano, měli jsme dvacetikilovej pytel;)
Doba strávená "zahradničením".......... 1 hod.
Doba strávená následným úklidem...... 2,5 hod.
Počet vyřčených sprostých slov........... 0,5 (co se nedořekne do konce, to se nepočítá, ne?)
Počet sprostých slov nevyřčených....... 851

Já teda nevím, jaký pocity měli soudruzi po odvedení práce, ale ty moje se slovy nedaj vyjádřit.
Snažím se totiž nemluvit sprostě;)

Kdo židli má bydlí

15. února 2010 v 8:12 | A. |  Tak jde čas...
Už nám ta zima pomalu, ale jistě leze na mozek.
Pokud brzy nepřijde obleva, hrozí puntíkatá epidemie i jiným kusům nábytku;)
židle

Modrý voko má i černej šerif!

15. února 2010 v 7:44 | A. |  Tak jde čas...
Martínek miluje Kocoura Modroočka.
Jolanka pejsky Tipa a Ťapa.
Při poslední návštěvě se u počítače strhla bitka. Moudře jsme ji vyřešily (my, matky;) a protože naše děti jsou nadprůměrně inteligentní (jak jinak;) pochopily, že se musej střídat. Jednou kocour, jednou pejsci.
Jolanka se tvářila chápavě. Ovšem jen do chvíle, kdy se za námi zavřely dveře od auta.
Celou cestu mi dotčeně vykládala, že Modjoočko nelíbilo, pejsky pustit chtěla, na kocouja dívat nechtěla!

Po měsíci jsme návštěvu zopkovali.
Kolouš si vyčkávavě stoupl k počítači a spustil litanii na téma:
"Modjý voko. Modjý voko. Kde je? Pustit musíme??"
Otec se ukázal chápavějším matky: "Ty chceš pustit Modroočko?"
"Nechci. Nechci. Nelíbí mi se!!"

Holt geny.
Nic s tím nenadělá, ani kdyby chtěla.
Její tatínek totiž taky kouká na zprávy jen proto, aby si u nich mohl pořádně zanadávat;))

Rádio Jerevan

13. února 2010 v 19:44 | A. |  Tak jde čas...
Jolanka hodně babičkuje.
Nevynechá jedinou příležitost k poskytování informací.
Bohužel, často je jejich výpovědní hodnota mnohem menší, než to na první pohled vypadá.

"Vaši maj doma novýho papouška?"
"Jak jsi na to přišla?"
"No, Jolanka mi to říkala."
"A co ti proboha říkala?"
"Že Papušek Polly menuje se, u dědečka, u babičky bydlí."

Nebo dokonce:

"Jak může vědět, co dělá děda?"
"Ale ona to neví."
"A proč mi říkala, že děda djáhu dělá, koleje staví??"

Jelikož jsem už mnohahodinovou konverzací s našim Rozoumkem poučena, tušila jsem, že věci nebudou tak, jak se jeví:
Papušek Polly sice existuje, leč jeho hrdými vlastníky jsou babička a dědeček od Prasátka Pepiny.
No a ta dráha?
Prostě s dědou stavěli dřevěný koleje pro dřevěný vláčky.

Poučení?

Bacha na jazyk!
Vykecá všechno. Co zaslechne, to zkomolí.
A co nezaslechne, to si holt vymyslí;)

Konzumem z donucení?

12. února 2010 v 8:14 | A. |  Tak jde čas...
Kde se může dát těhotnej člověk kafe, aniž by pak dva dny smrděl kouřem z cigár? Kde je záchod, když se vyměšování stane otázkou vteřin a opakuje se zhruba v desetiminutových intervalech? Kde se dá přebalit mimino? Jaká jiná restaurace je skoro v každým nákupním centru?

A kam jsem dřív chodila výhradně pro cheeseburgera s sebou a nechápala, proč tam někdo dobrovolně vysedává?

Jojo...
Přesně tady:
mekáč

Že to ale maj chytře vymyšlený.

Kolouš jednou dostal balónek a už je jejich!
Jakmile jen okem zahlédne McDonaldovskýho šaška, nedá se zastavit.
U pultu nadskakuje, aby si jí obsluha všimla a důrazně se dožaduje svých práv:

"Pane, pane! Balónek máte? Jolance dáte? Počebuju balónek, děkujíííí!"

Ještě jsem nezkoušela jen nafasovat balón a nic si nekoupit.

Jsem chudák ovládanej batoletem. Prostě ty hambáče jíst musím - koneckonců není nad to, když má člověk výmluvu pro své poklesky;))

Společné spaní...

8. února 2010 v 13:02 | A. |  Tak jde čas...
...jsme vzhledem k tolikrát zmiňované Kolouší nekontaktnosti nikdy neprovozovali.
Valná většina lidí tvrdí, že děti a psi (či jiná domácí havěť;) patří zásadně do své postýlky, případně pelechu.
Proč teda existujou manželský postele? Aby se ušetřilo místo, nebo aby se (nedejbože) mohli v noci tulit? A proč už se teda rovnou nepřitulit i s miminem?

Nicméně k věci.
Kolouš do postele nechtěl. Nikdy, za žádnou cenu.
My bychom si ji rádi vzali, ale ty hysterický záchvaty nám za to nestály.
Zdálo se, že když v noci otevře oko a zahlédne některého ze svých zploditelů, musí nutně začít řvát jak na lesy. Nesměli jsme kašlat, smrkat, otáčet listy v knížce, chodit na záchod a ideálně ani dýchat.
Tak jsme ji (před třinácti měsíci, ty bláho - to to letí;) holt odstěhovali do pokojíčku a stal se zázrak. Vyspali jsme se všichni, frekvence nočních buzení se zminimalizovala a Jolanka byla v pohodě.
Já teda taky (kdo by se rád nevyspal, že), ale stejně jsem nepochopila, proč ji tak strašně rozzuřujeme;)

Suma sumárum s námi spala třikrát.
Dvakrát na takovou děsnou aktivitu přistoupila zřejmě ze zoufalství. Rostly zuby a bolestí asi nebyla tak úplně při smyslech;)

Potřetí dneska.
O půlnoci mě vzbudil obligátní bojový pokřik: "Mamííí, mlíííčko Jolankovi ohžéééj!"
Za normálních okolností by dopila, odmrštila flašku a chrněla dál. Dneska si stoupla do pozoru a pravila (dost direktivním tónem): "Duch. Kde je? V kuchyni? Hledat musíme ducha!"
V polospánku jsem zablekotala cosi o tom, že duchové přece neexistujou. Kolouš se na chvilku odmlčel, pak rozbrečel a nakonec přikázal: "Do ložnice vezmi, spinkat budeme."
A nekecala. Rozplácla se mi přes celej polštář a do minuty vytuhla.

Spali jsme až do rána, chvílema mě budila funěním a mrskáním se. Pupáč ráno konstatoval, že kdyby mu každou hodinu neskákala na hrudník, vyspal by se celkem normálně, ale i tak že to bylo příjemný;)
Na mně neskákala, tak nemůžu srovnávat...

Co se v noci dělo, nevíme. Úplněk asi ještě nebyl a na dotaz "Co se ti to v noci zdálo?" Jolanka pronesla, že "Ježek Pichláč byl, hledat musela!"
Nejspíš teda ještě nemůže chápat, že se jí v noci zdaj sny. Taky asi ještě není schopná ty sny převyprávět...

Jak si ale, sakrblé, vzpomněla na přiblblíka Pichláče hned poránu?
A neměla bych tu Kravičku Connie i s celým Pichláčem radši vyhodit??;)

Psychoterapeutická

4. února 2010 v 14:52 | A. |  Tak jde čas...
Hledám telefon.
Stokrát denně.
"To jsem blázen, čoveče..." ulevuju si jen tak mimochodem.

Kolouš se chápavě zatváří (chce se mi napsat: přehodí nohu přes nohu a ležérně si zapálí doutník, který jí až doteď visel v koutku bezzubých úst;)
a uklidňujícím hlasem praví:

"Blázen nejsi, čoveče. Maminka seš!"

Aha!
Hned je mi líp na duchu;)

O chvále a socializaci

4. února 2010 v 13:10 | A. |  Tak jde čas...

Tak se socializuju.

Ne že by mě to doma nebavilo. Mě to i baví, hlavně teď když Koloušadlo pokročilo na vývojový stupeň "mluvící chodec".
Přesto jsem tak nějak měla pocit, že nočník, vaření, nočník, procházka, nočník, padnout na hubu, není přesně to, co můj, už tak dost zakrnělý, mozek potřebuje.
Na psaní riga nemám dost síly. Večer jsem tak akorát schopná čumět na Simpsonovi a nad jakýmkoli zákonem usnu dřív, než dočtu první paragraf.
Tož, rigo bude, ale teď ne;)

Takže opět učím. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží, ale zatím je to pohoda.
Kupodivu jsem to nezapomněla, lidi jsou taky relativně dobrý a dopoledne bez nočníku....ááách;)

Jen se musím nějak líp přeprogramovávat z módu: Chválíme batole na verzi: Chválíme dospělého.
Včerejší pokus, podpořit studenta Lubora v jeho pětiminutovém úsilí o vytvoření holé věty, málem skončil velice neslavně.
"Nooo, supééér, vy jste .....dobrej!"
He?
To bylo jako co?

No, to bylo na poslední chvíli zadržené pochvalné zvolání "Vy jste ale šikulínek!"
Těsně a ne moc podařeně, ale lepší to nebude.
Sice jsem se musela smát ještě v tramvaji, když jsem si představila, jak by se asi nebohý Lubor po takový chvále cejtil, ale co už.

Příště snad holt nebudu tu chválící mánii tak prožívat;)

Do nosu!

3. února 2010 v 13:06 | A. |  Tak jde čas...
Původně jsem chtěla psát o tom, že to dítě nemá žádnou představivost.
"Celá ty," oznámila jsem tatíkovi nevrátivšímu se z rachoty.

Když teď o tom přemýšlím, dochází mi, že je to vlastně úplně naopak.
(že by celá já?;)

Babička dovezla dorta, tak jsem se chystala porušit dietu. Abych v tom nebyla sama, volám na Kolouše:
"Hele, jakej tady mám výbornej dortík. To si dáme do nosu."
Jolanka opět zcela nabourala mé očekávání. Místo nadšení zkrabatila bradu a začala brečet:
"Néé, maminko, dojtík do nosu nechcííí! Do pusinky dej Jolankovi!"

Holt je načase objevovat nová a dosud skrytá úskalí rodného jazyka.

PS: Beru zpět. Představivost totiž má, a to sakra velkou;)

Němý Bobeš alias Pur

2. února 2010 v 13:27 | A. |  Tak jde čas...
Už mě nepotřebuje, fňuk.
Nechce si se mnou povídat, fňuk.
kamajád



"Aóóój, panáčku!
Panáček jsi? Čepici máš, jukavice máš, sněhule máš...Ven jdeš?
Tjičko máš, napsáno něco!
Očička taky máš.
Vydloubnout musím!!"

Buď jí vadí, že na dotazy odpovídám, nebo nevím.
Ale vzhledem k zakončení týhle tajně vyslechnutý konverzace mi to snad ani není líto;)

Blbej kajneval!

2. února 2010 v 13:06 | A. |  Tak jde čas...
Nepoučitelný.
To jsme prostě my.

No jo, ale když už se člověk jednou vybičuje a ušije kostým, nemůže se ovládnout a ten karneval vynechat.
Tentokrát ještě lepší, než posledně:

Ves-městečko podobně velké, leč sociálnější.
Sál jakbysmet, jen přetopenější.
Děti mraky, ale nějak usoplenějších nebo co.
Moderátor starší, s větším knírem a uřvanější.
Hudba rovněž, ač bez kníru.

Přítomnost babičky a dědečka Koloušovi alespoň částečně vynahrazovala tu trapnost.
Jít podruhý ve stejný masce!
Tsss.
Tentokrát ani netančila, jen se nechala nalákat na pozorování ostatních nebohých vyšňořenců.
Princezny jí byly buřt.
Nejvíc obdivovala včely a čmeláky všech tvarů a velikostí.
Přátelsky se na ně vrhala s pozdravem "Pučmeloud seš? Co děláš?"
Většinou jí ani neodpověděli.
Buď neuměli mluvit, nebo ji v tom kraválu neslyšeli.
(druhá možnost se mi zdá pravděpodobnější)

Kulturní vložka:
To je on, Koloušem milovaný ecponát;)

Vydrželi jsme hodinu a vydali se k domovu.
Že by bylo dítě zdrceno se říct nedá. Soudím tak podle několikrát zopakovaného tiskového prohlášení:
"Maminko, kajneval blbost byl, domů jedeme, za hjačkama, jupí!"

Sama jsem zvědavá, jestli konečně prozřeme.
V opačném případě se sejdeme za měsíc zde, i tentokrát s pavoučí ženou na obrázku;)

Sebeznalkyně

2. února 2010 v 7:22 | A. |  Tak jde čas...
Tatínek usoudil, že je třeba Kolouše potrénovat pro případ, že by se někde ztratila (samozřejmě mně, ne jemu;)
Já si myslím, že se neztratí, tak jsem se neúčastnila.

Jolanka sebestudium pojala zodpovědně (jako kde co), leč brzy se jí začalo zajídat (rovněž jako kde co).
Z dítěte zpočátku nadšeně vyřvávajícího na celou ulici, že "Jolanka D-ová menuju, v N. bydlím!" začaly k otcově překvapení padat navečer moudra zcela jiná.

"Tak jak se jmenuješ?"
"D-ová nejsem! D-ová nemenuju!"
"A co jsi?"
"Holčička sem, Jolanka."
"A kde bydlíš, holčičko Jolanko?"
(jak vidno, tatík se nevzdává, zcela zaujat svými vyučovacími metodami a povzbuzen alespoň částečným, přestože chabým, počátečním úspěchem)

"Doma bydlím, tatínku Honzíčku!"

Ehm...ehm.
Jsem upřímně zvědavá, jak dlouho tomu Honzíčkovi ten výukovej elán vydrží;)