Leden 2010

Negataivní motivace

29. ledna 2010 v 14:13 | A. |  Tak jde čas...
Jogurtovej maniak včera snědl pět Activií!
"Aktývu chcííí, Aktývu dej Jolankovi, polívečku nepapám!"

Dneska jsem jí do toho aspoň rozhňácala banán.
Chyba ovšem byla, že jsem předtím milovanou Aktývu vylila do misky a z banánu neudělala dostatečně řídkou srajdu.

"Blééé! Nepapám todlencto!"
"A proč? To je přece výborněe jogurt s banánkem."
"Nechci todlencto, hnusný je!"
(Ha! Neváží si jídla!)
"Tak to ještě ochutnej."
"Nechci!"

No neva, říkám si. Ať si trhne klepetem, stejně mám hlad.
Kolouš mě znechuceně sleduje a předstírá, že se chystá vyvrhnout vnitřnosti.
Tak mi to nedá a říkám:
"Hmm, to je ale děsný jídlo, blééé. A já si to pěkně sním, blééé."

Než stihnu strčit lžičku do pusy, přiskočí hladovec a s výkřikem
"Hnusný taky chcííí!" mi rve misku z ruky.

Jen doufám, že doma nemáme nějakou skrytou kameru, ty nechutný výrazy, kterýma jsme sváču provázely by asi leckoho znechutily.
Jolanka takhle rychle už dlouho nic nesnědla.

Holt, účel světí prostředky;)

Diverzita

28. ledna 2010 v 13:11 | A. |  Tak jde čas...
Diverzita je základní vlastností systémů, vyjadřující rozrůzněnost jejich prvků (elementů). Zároveň je často vnímána jako míra stability systému, protože uniformní systém v případě krize většinou kolabuje celý, kdežto v systému diverzním prochází krizí jednotlivé jeho části, ale celek zůstává funkční.

Zima, nuda, nuda, zima...
Vytáhly jsme modelínu.
Koloušadlo nadšeně a zcela se zaujetím asistovalo při výrobě, neboť obdrželo "špachli".
Takovou špachtlí se daj dělat super věci - kopýtka koníkovi, nosní dírky prasátku a piercing v kachním zobáku.

Na svou první životní kachnu jsem byla patřičně hrdá.
Dítě mělo zcela jiný názor a upravilo ji k obrazu svému.
Vypadá jako tlustej fotr u televize, nebo se mi to zdá?
kachnisko


Já, jakožto prvek systému teda zřejmě procházím krizí, ale zatím nekolabuju.
Nemám důvod.
Těší mě totiž, že náš celek je tak stabilní;)

Kategorický imperativ

28. ledna 2010 v 8:22 | A. |  Tak jde čas...
"Tatínku, do práce nemus!!!"

Ačkoli odchází nerad, na jednu věc se náš tatínek ráno vždy těší.
Vycvičil svou nekontaktní dcéru tak, že mu zcela dobrovolně dá pusu, když se s ním jde "zoloučit";)
Dneska dostal čtyři, tak snad svůj odchod, i přes tu úvodní srdceryvnou prosbu, nějak zvládl.
Večer se zeptám;)

Autoritu...

28. ledna 2010 v 8:11 | A. |  Tak jde čas...
...nemám.
Jak překvapivé.

Jolanka, ač se to možná na první pohled nezdá, je ve svý podstatě vzorňačka. Nemusí se na ni křičet, většinu věcí přestane dělat, jakmile ji o to poprosím.
Za dvacet měsíců svého bohatého života zažila jediné plácnutí přes ruku. Považovala to za super zábavu a smíchy sebou třískla o zem. Já taky, takže výchovný efekt to v ní nezanechalo.
Uznávám svůj podíl viny a chápu, že ani zanechat nemohlo.

Hodný Ježíšek nám nadělil myčku. Stala se mou nejlepší kamarádkou a proto jsem na ni (narozdíl od ostatních hmotných statků, že jo, dědo;) opatrná.
Ne tak Kolouš.
Dneska usoudila, že nemá na čem sedět. Otevřela dveře a jala se na niích uvelebovat. Já ji teda nevážila, ale myslím, že hranici nosnosti otevřených dveří překročila už při narození.

"Jolanko, nesedej si tam!"
"Sedám!"
"Já jsem říkala, že si tam nemáš sedat. Mohlo by se to rozbít."
"Sedám, sedám, sedáááám!"
"Dostaneš přes ruku."
"Chichi."
"Plesk!"
"Chachachááá," směje se malej masochista a div nenastavuje ruku k dalšímu plácnutí. Tuhle hru jsme přece ještě nehrály, tak proč si to neužít.

Dochází mi, že tudy cesta nevede. Náležitě tragicky se zatvářím (téměř i slzu vymáčknu) a zkouším to jinak:
"Já se zlobim. Takhle se to rozbije, fňuk, budeme mejt nádobí v ruce, fňuk, a nebudeme mít čas na hraní, fňukfňuk"

Pokud jsem něco čekala, tak hurónský výbuch smíchu. Kolouš sebou seknul o zem a začal srdceryvně plakat:
"Maminkóó, nežíkej mi todlencto! Nežíkej to Jolankovi!!!"
"A co ti nemám říkat?"
"Todlencto," praví a zvedá se ze země.
"Blbosti, blbosti, blbosti," mumlá si naštvaně, zavírá myčku a opouští scénu.

Dobrý.
Už i moje dvecetiměsíční dítě ví, že kecám blbosti.
Smiřuju se s tím jen proto, že to zabralo a myčka zůstala celá.
Zatím.

#63 Vsadit plnej tiket ve sportce (a vyhrát;)

28. ledna 2010 v 7:57 | A. |  101 věcí za 1001 dnů
Jupí, 110 korun v kapse;)
Nicméně...
Sotva to začalo, už se mi to prodražuje.
Nevím, koho napadlo, dát si do seznamu bod č. 47 (koho asi, že;). Stovka za každej splněnej úkol je asi moc, hehe. Vzhledem ke včerejšímu zdolání bodů č. 69 a 70 to mám za dvěstě.
Zjištění, že nemám prasátko mě bude stát další dvě stovky.
A teď ta výhra, opět za kilo.
výhra!

Matika mi teda nikdy nešla, ale přece jen - vyhrát sto deset korun se mi najednou nějak přestalo jevit jako takový terno;)

Bjumíka pro všechny!

26. ledna 2010 v 14:02 | A. |  Tak jde čas...
To jsme si tak jednou naběhli.
Po velkém celotýdenním nákupu trvajícím hodinu.
Dobrák matka usoudila, že úžasný dítě, který celou dobu vzorně sedělo ve vozíku a komentovalo obsah regálů, zasluhuje odměnu.
Nenapadlo ji nic lepšího, než sebrat u pokladny Brumíka.
Koloušadlo ho nadšeně sežralo (sorry, napsat snědlo by nevystihovalo onu akci dostatečně přesně) a od tý doby v tom jedem.
Před nákupem volá už v autě, že Bjumíka koupíme, u pokladny ho důležitě ukáže, zkonfiskuje a vítězposlavně třímá v ruce.
Očividně má vybrané chutě, takže si dvakrát kousne a zahodí ho.
To mě těší, přece jen se takovým blivajzem nemusí ládovat moc často.

Proč o tom píšu?
Protože takhle sklízíme plody mé nedůslednosti:

"Pejska slyšim! Štěká, páníčka volá asi. Kdepak je? Odešel?"
"Jojo, asi odešel na nákup."
"Nakoupit musí. Pejsek má hlad. Bjumíka dostane, od páníčka! Jupí!"

Jóóó, Brumík.
Ten prostě uklidní každýho!

Ornitologická etuda

26. ledna 2010 v 9:01 | A. |  Tak jde čas...
Tak si tak vyměšujeme a prohlížíme zvířecí fotky.
"Maminko, dívej se, dívej se, holub!"
"To nejsou holubi, to jsou papušci."

Dle očekávání se reakce dostavila o pár minut později.
Klohním oběd, Kolouš zažrán do knihy zasvěceně vykládá:
"Holub. Holúúúb...Holub nejsi, maminka žíkala. Papoušcové ste!"

Nuže: Papušcové všech zemí, spojte se - ornitoložka přichází!;)

Cukrbliky z První republiky

22. ledna 2010 v 8:19 | A. |  Tak jde čas...
Vyká.
Všem.

Asi se to naučila při každodenním obcházení nákupů.
Vejde do obchodu, vzorně pozdraví Dobýden a na vybraných Kolouš-friendly místech už mezi dveřma srdceryvně volá: "Lízátko, máte? Jolankovi dáte??"
Kámen by se ustrnul.
Koho zajímá, že pak nebude chtít polívku?
Prodavačky zřejmě ne. (Abych jim nekřivdila, v řeznictví se vždycky zeptaj, jestli už může lízátka. Strategicky zcela chybně ho ovšem držej v ruce. Nelze nedat, když jednou spatřeno;)

Taky se vehementně loučí. Snaživé paní prodavačky na ní volaj PáPá.
Kolouš suše odvětí: "Nasedanou" a jdeme dál.

Vykání Kolouše prostě baví.

Natolik, že neváhá používat věty typu "Tatínku, hledejte Jolanku. Pod sušákem schovala. Podívat musíte!"
"Maminko, bouchla jsem se. Pofoukat můžete. Děkujete;)"

Nebo že by prostě jen navázala na prvorepublikovou tradici a předváděla úctu k rodičům v praxi?;)

Zvratná

21. ledna 2010 v 8:09 | A. |  Tak jde čas...
Pro slabší žaludky, který by se třeba mohli zaleknout nadpisu, upozornění:
NEHODLÁM PSÁT O ZVRATKÁCH;)

...nýbrž o zvratných zájmenech.

Jolanka pochopila a hrdě používá.
"Napapala jsem se, napila jsem se, na televizku se dívám, lekla jsem se..."

Jak už je jejím dobrým zvykem, nehodlá se nově nabytých vědomostí jen tak vzdát.
Co se v mládí naučíš, koukej pořádně uplatnit.
Tak uplatňuje:

"Sednu se na kšesílko. Vysypala jsem se. Řídím se autíčko. Běžím se..."
Vzhledem k tomu, že už je to jen kousek od dokonalosti, nezbývá než obdivovat - někdy se ovšem musím držet, abych při vší té adoraci zachovala důstojný výraz.

"Maminkóóó, pjdla jsem séééé! Tady, na zaďulkovi!"
Je fajn, že ví, že se prdí zadkem, to zas jo.
Musí mi to ale, kristovanoho, oznamovat zrovna v obchodě, kde všichni nakupující mlčej?;))

Vrtkavá...

21. ledna 2010 v 7:58 | A. |  Tak jde čas...
...je batolecí přízeň;)


"Blbá mašinka.
Blbá vagónek...." mele si tak dítě mantru, kterou vnímám na půl ucha.
Pak mi to dojde.
"Co to vyvádíš?"
"Blbý sou. Do myčky dám, dveže zavžu."

Ha.

Teď nevím.
Mám se stydět za to, že umí takový slova, že si neváží věcí, nebo že chodí doma v kulichu?;)

O kachním genu

18. ledna 2010 v 13:15 | A. |  Tak jde čas...
Nikdy jsem nevylezla z vody dřív, dokud jsem nebyla úplně fialová a místo prstů neměla scvrklý, vrásčitý cosi.
Udělala jsem stojku pod vodou, ve který jsem vydržela stát i minutu.
Taky deset kotrmelců popředu a osm pozadu. Bez nadechnutí.
Skákala jsem šipky z třímetrovýho skokánku a přemety z jen o málo menšího.
Ač sportovní antitalent, voda mě prostě brala.
(Bere mě dodnes, jen kotoul udělám tak jeden, stojku na pár vteřin a při pohledu ze skokánku se mi chce spíš blít, než skákat;)

Veřejný bazén v městě N. je...
No, prostě je.
Vypadá pořád stejně, jako když nás taťka uplácel padesáti žvejkačkama Bajo za padesát uplavaných metrů;)
Kachličky jak v pitevně, lehce oslizlý sprchy, omlácený skříňky, studená podlaha, vzduch i voda.
Leč, venku je zima a tma a co tak asi o víkendu dělat.

Jolanka, od rána natěšená celou cestu do zblbnutí opakovala:
"Do bazénu deme. S maminkou deme. S tatínkem deme. Plavat budeme. Těšim, supéééj!";)
Začali jsme se teda těšit taky;)

Dítě úspěšně svlečeno, sprcha z hygienických důvodů vynechána (hehe, nemělo by to být naopak?) a šlo se na věc. "Jupí jupičky, vodičkááá!" zařval Kolouš a župan-nežupan se jal skákat lomeňáka. Ještě že otec jistil z vody.

Naivně jsme si mysleli, že se utahá, půjde brzy spát a vydrží celou noc.
Jedinej, kdo byl znaven, jsme byli my. Ono vyhazovat dvacet minut dvanáct kilo do vzduchu člověka vyčerpá.
Jolanka byla ve svým živlu, nadšeně pozorovala ostatní plavce a nakonec si vyhlídla jakousi nebohou ženu.
Plavala si tak na zádech, což Kolouše zaujalo natolik, že pocítila potřebu sdělit celému bazénu:
"Paní, co dělá? Válí se, válí se! Podívej se paní, do kafíčka dělám!"
Žena to byla dobrotivá, tak chvíli dělala publikum.

Když jsme vzpínající se, fialový a zubama drkotající Koloušadlo vlekli z vody, nemohla jsem si nezavzpomínat.

Holt, má ho tam!
Ten kachní gen, přece;)

Metamorfóza

18. ledna 2010 v 13:14 | A. |  Tak jde čas...
Jolanka se mění.
Z mimina v batole, z batolete v holčičku.
Z němý placky v lezoucí jednoslabičný torpédo.
Z lezouna v mluvící tryskomyš.
To koneckonců není nic novýho.

Včera se ale změnila úplně.
"Chrocht, chrocht"
"Proč chrochtáš?"
"Pjasátko sem!"
"Ty už nejsi holčička?"
"Holčička nejsem, chrocht chrocht"
"Ty jsi prasátko Jolanka?"
"Ne! Pepička menuju!"

Howhg.
Nebo teda vlastně Chrocht;)

101 věcí za 1001 dnů

18. ledna 2010 v 13:14 | A. |  101 věcí za 1001 dnů
Očividně nemám žádnou disciplínu. Mám spoustu plánů, ale žádnou energii.
Je na čase to změnit;)
Kdesi na internetu (no dobře, tak teda tady: http://www.dayzeroproject.com/about ) jsem našla návod. Jak píšou, je třeba si dát realizovatelné cíle. Doba na jejich splnění je delší, než rok, což psychologicky líp působí (na mě teda určitě;)

Začátek: Neděle 17. ledna 2010
Konec: Neděle 14.října 2012
Hotovo: 43/101

Kupodivu to má i systém:
Tohle je v plánu
Na tomhle se pracuje
A tohle už je z krku;)

Tak jsem si to teda sepsala a s chutí do toho.
(OK, uznávám, že je to dost exhibicionistický a možná je to další známka mojí infantilnosti, ale co už. Smazat to koneckonců můžu vždycky, no ne?;)

  1. vyházet "užitečné dekorace" z komory
  2. strávit celý den v pyžamu u filmů
  3. aspoň jednou týdně si číst ve vaně s bublinama (33/143)
  4. zajít na večeři do pěti nových restaurací (2/5; Cejpovna-bléé; Mušličky)
  5. pořídit si šicí stroj
  6. ušít Koloušovi medvěda a zajíčka (2/2)
  7. zhubnout 8 kilo do léta (8/8)
  8. koupit si normální plavky místo těch na starou bábu;)
  9. přečíst 100 knížek (100/100)
  10. podívat se na 26 filmů, který jsem nikdy neviděla. Názvy musí začínat na každý písmenko abecedy (15/26) (Až tak moc tě nežere; Bokovka; Čínská čtvrť;Dým bramborové natě; Ďábel nosí Pradu; Erin Brockowich; Flipped; Harry Potter a relikvie smrti;Jednou budem dál; Muži v říji; PS Miluji tě; Nestyda;Tygr a sníh;Venkovský učitel; Ženy v pokušení
  11. zajít ke kadeřnici aspoň jednou za dva měsíce (9/16)
  12. zažít den bez počítače, televize a mobilu
  13. zajít na pedikůru a manikůru
  14. sestříhat Kolouší video
  15. naučit se, jak se vyměňuje pneumatika u auta
  16. zahájit dentální hygienu a vybělit tesáky
  17. napsat a ilustrovat pohádkovou knížku
  18. umotat košík z papíru
  19. naučit se upéct medovník, tiramisu a cheesecake (1/3)
  20. vyrobit pro někoho narozeninovej dort
  21. strávit flinkací víkend jen ve dvou
  22. vyrazit na dámskou jízdu
  23. zajít na tři koncerty (3/3; Hlučná samota, Votvírák, Lord of the Dance, Jesus Christ, Blue Effect)
  24. naplánovat a zrealizovat tři pikniky na třech různých místech (1/3)
  25. zahrát si třikrát bowling (0/3)
  26. strávit den na lyžích a přežít
  27. přihlásit se na rigo
  28. napsat rigo
  29. udělat zkoušku a stát se paní Dochtor
  30. zasadit strom
  31. vyrobit PFka (a neposílat je mailem;)
  32. koupit prasátko na pětikoruny a házet je tam, kdykoli budou v peněžence víc než dvě
  33. vyzkoušt Geocaching
  34. vytřídit ze šatníku věci, do kterých už se s největší pravděpodobností nikdy nenarvu
  35. zajít na 3D film
  36. někoho něco naučit
  37. naučit se něco od někoho
  38. postavit sněhuláka v nadživotní velikosti
  39. zajít na balet
  40. absolvovat Literární procházku
  41. vyrobit pět narozeninových dárků pro pět různých lidí (5/5 - taštička, organizér, kabelka)
  42. nechávat vyvolat fotky jednou za čtvrt roku (4/11)
  43. pořídit nový povlečení na postele
  44. uspořádat Fondue párty
  45. projít si pět různých výstav (2/5; Židé na Nymbursku; Maminko, budeš babičkou!;)
  46. sehnat funkční slánku a pepřenku
  47. dát do prasátka stovku za každý splněný úkol (výtěžek utratit za dobročinnost pro sebe;)
  48. naučit se pískat na prsty
  49. naučit se uvázat kravatu
  50. projet se na koni
  51. přežít týden bez kafe (poporodní abstinence se taky počítá, ne?;)
  52. udělat fotoreportáž z běžného víkendu
  53. naučit se uhňácat sushi a uspořádat ochutnávku pro veřejnost;)
  54. poslat vzkaz v lahvi
  55. nechat udělat novou rodinnou fotku
  56. naučit se hrát poker a šachy
  57. koupit si krém na stárnoucí ksicht a každý den se mazat
  58. koupit fotoalba a dát do nich fotky
  59. napsat moudro na popsaný záchodový dveře
  60. holit si nohy (aspoň v létě;)
  61. aspoň jednou za měsíc umýt auto (zevnitř i zvenku: 3x - zatím;)
  62. upéct chleba
  63. vsadit plnej tiket ve sportce (a vyhrát;)
  64. udělat 400 lehsedů každý den do léta (17/130...ehm, ehm;))
  65. přihlásit se na kurz kreslení, keramiky, nebo čehokoli podobnýho (ať žije učňák;)
  66. přelouskat 10 anglických knih (1/10; Lisa Gardner - The Perfect Husband)
  67. pokračovat v chození do divadla a nezapomínat názvy her;) (...a už zapomínám, tak radši píšu: K. Poláček: Muži v offsidu - Ml. Boleslav; ; Neil LaBute: Trůn milosrdenství - Ungelt; Peter Quilter: Je úchvatná - Kalich; Caveman - Jan Holík; Jára Cimrman - Vražda v salónním kupé)
  68. napsat 5 dopisů (papírovejch!) (0/5)
  69. vyházet nespárovaný ponožky (přestat je schovávat)
  70. pořídit krabici na záručáky a návody (a začít je schovávat)
  71. udělat mezinárodní zkoušku z angličtiny
  72. pořídit fotodokumentaci splněných úkolů (pokud možno)
  73. vyfotit jedno místo ze stejného úhlu ve všech čtyřech ročních obdobích
  74. přečíst knížku na jeden zátah jako zamlada;)
  75. vydržet držet dietu aspoň 60 dnů (60/60)
  76. koupit si pořádný džíny
  77. zajít si sama do kavárny
  78. napsat detektivku
  79. uplavat 100 kilometrů (10/100)
  80. postavit perníkovou chaloupku
  81. jít 100x na brusle (13/100)
  82. umístit někam povalující se knížky
  83. zažít pravej fifinkovskej wellness víkend
  84. vydělat nějaký peníze
  85. zahrát si bingo, nebo ruletu
  86. dát si snídani v posteli
  87. pořídit něco na zeď do ložnice
  88. podniknout 30 výletů (11/30 - Košík, Bučický mlýn, Peklo, Vosí rojení, Pec pod Sněžkou, Trutnov, hvězdárna Ondřejov, Náměšť nad Oslavou, Rosice, Ivančice, Knínice, Dukovany)
  89. pořídit aspoň základní vybavení domácí lékárničky
  90. sehnat světlo do koupelny
  91. zařídit špajz
  92. podívat se na jiný kontinent
  93. platit včas účet za telefon
  94. konečně vyvolat fotky ze svatby a dát do alba
  95. vyrobit adventní kalendář a věnec (2/2)
  96. vyzkoušet golf
  97. vystopovat rodinný rodokmen
  98. zajet konečně na dokument do Jihlavy
  99. podívat se do pěti různých ZOO (4/5 Chleby, Praha, Dvůr Králové, Ostrava; Brno)
  100. zaplatit si aspoň na hodinu osobního trenéra;)
  101. napsat dopis pro Jolušáka, který si přečte až jí bude šestnáct

Jiby, jád mám!

14. ledna 2010 v 20:55 | A. |  Tak jde čas...
"Olivy, jád mám!
Jiby, jád mám.
Maminku, jád mám!"

...aneb Má ráda
1. olivy
2. ryby
a 3. maminku;)

Tak si tak obědváme.
"Jiby, jád mám!"
"A jak se jmenuje ta ryba?"
"Tučňák!"
"Ne. Tučňák je ptáček. Tohle je tuňák."
"Jo."
"Tak jak se teda jmenuje?"
"Jiba tučňák, Zuzanka menuje se!"

Očividně nekecá a rybičky prostě miluje.
Důkazem budiž, že žádnou Zuzanku neznáme, a to ani z televize, ani z knížek a už vůbec ne osobně.

Tak kde to teda sakra vzala?!;)

Antická idea kalokagathie

14. ledna 2010 v 13:55 | A. |  Tak jde čas...
V paži sílu,
v mysli vlast,
v srdci smělost,
mužně vpřed,
tužme se,
nedejme se!

Tak pravil kdosi, kdo zdobil budovu Sokola. Chodíme kolem tak často a tolik let, že se to nedalo nezapamatovat.
Kolouš se loudá, já deklamuji a buduji v ní vyšší cíle.
Hehe;)
(neříkal někdo, že do dětí nemáme promítat svý nesplněný ambice?)

Sokolové jsou spolek veskrze přínosný, leč pro prťata neuzpůsobený. Cvičencům musí být minimálně dva roky. Nezbylo nám, než se poohlédnout po jiném místě zaslíbeném, na kterém by se Kolouší tělo mohlo rozvíjet a nabývat tvarů antické sochy.
Zní to dobře, co?
Ve svý podstatě mi teda spíš šlo o to, abychom netvrdly pořád doma a aby se nespavec trochu unavil, ale proč to "trošku" nepřikrášlit, že.

Cvičení mimin mi vždycky připadalo jako úchylárna, kterou vymyslel někdo dost předvídavej. Pochopil, že moderní matka zaplatí za jakoukoli kravinu, která by mohla nějak zdokonalit její (už tak dost geniální a dokonalý) dítě.
Představovala jsem si temnou místnost, kde nadšené ženy válí děti po míčích a tváří se při tom seriózně.

Nevím, jestli to tak někde funguje, ale tam, kam jsme se vydaly to naštěstí vypadalo jinak.
Jolanku jsem od rána motivačně nabuzovala. Docílila jsem toho, že cestou autem (trvající deset minut - naštěstí!) jsem byla nucena poslouchat monolog složený z vět:"Jolanka cičit budééé, cičit jedééém, cičit budééém!"
Je super, jak se nadchne i pro věc, o který nemá ani páru;)

Nevěřila bych, že to může bejt taková sranda. Jindy zcela nedisciplinovaný Kolouš nadšeně běhal po opičí dráze, drápal se po žebřinách, prolízal tunelem, skákal na trampolíně, plazil se pod tyčkou...prostě paráda.
Takhle blažený dítě jsem už dlouho neviděla.

Taky vyfasovala kolem břicha švihadlo. Já držela rukojeti a předstíraly jsme, že je koníček. Pobíhaly jsme po tělocvičně za sborového zpěvu "Já mám koně vraný koně" a kdyby se Jolanka netvářila tak strašně odvařeně, asi bych se cejtila trapně. Takhle jsem ale zvesela vyřvávala píseň a bylo mi fuk, jak to vypadá;)

Spala dvě hodiny. O koníčkách, tunelech a žebříku zaníceně vypráví od tý doby, co otevřela oči.
Je to jasný.
Příště jedem zas!


;)

Temná

14. ledna 2010 v 8:29 | A. |  Tak jde čas...
" Maženku odnese, Jeníčka odnese, Honzíčka hloupýho odnese..."
...běhá si tak zvesela batole po bytě.
V ruce třímá čerta z loutkového divadla (děkujeme, Ježíšku;) a třepe mu nohama.
"Kam je odnese, Jolanko?"
"Do pekla, do pekláááá!"

...o pár desítek minut později...

"Kde mám jakev? Kde mám jakev? Kde mám jakev?..."
(takhle se na mámu musí - pokud nereaguje ihned, nebo dostatečně rychle nepochopí požadavek, je nezbytně nutné věc opakovat do zblbnutí. Pro zvýšení účinku se doporučuje přidávat Volume doprava;)
"Jakou jakev?"
"Jakev, jakev, kde mám!"

Jak u blbejch, co?

Tak abychom to neprodlužovali - ukázalo se, že v jakvi spinká Sněhurka. Uložili ji tam trpaslíci a chodili k ní držet stráž. Tento srdceryvný výjev je zobrazen v další z našich úžasných knih.
"Jupí, jakev mám, skleněná je, spinká Sněhujka!"

No uf, ještě že jsme na to přišly!


Vzhledem k ponurému zaměření dnešního rána (a vstávání v pět) mi to nedalo. Ukázala jsem experimentálně Koloušadlu obdobně veselý a pro děti vhodný obrázek.

Jako, nečekala jsem, že se rozbrečí, ale když mi suveréně oznámila, že
"Pincezna kjásná, pán veliký, hvězdičku má, směje se;)"
usoudila jsem, že dneska je prostě Temná.

To nám ta pubertální rebelie brzy začíná;)

Tak teda nevěšim

13. ledna 2010 v 20:23 | A. |  Tak jde čas...
Jdeme spát.
Jolušák se rochní v postýlce, najednou se zarazí a s kamennou tváří praví:
"Nevěš hlavu, maminko!"
"???"
"Babička žíkala."
"Aha, a která babička ti to říkala? Aluška?"
"Nééé."
"Tak Danuška?"
"Néééééé. Babička Kjavičková, milovaná!"

Že já se ještě něčemu divim!;)


PS (pro ty, kdo snad naši Bohyni neznají):
To je ona, reprezentantka intelektuálního skotu!

O překladači

13. ledna 2010 v 17:11 | A. |  Tak jde čas...
Už dlouho mi vrtá hlavou, jak asi vypadá typický "překladatel" obrázkových knížek.
Dlouhodobým uvažováním jsem dospěla k hrubému profilu takové osoby:
  1. zřejmě umí o něco líp anglicky, než česky (ani jedno ale není žádná sláva)
  2. překladatelem být nemůže, proto se zabývá dětským brakem
  3. básnické střevo nevlastní, ze střední školy si odnesl poučku, že "verš je to, co na konci řádku vypadá stejně";)
  4. nemá moc peněz av dohledné době ani vyhlídky na změnu (kolik se asi může platit za pár přiblblejch básniček, který dohromady nevyjdou ani na jednu normostranu?)
A nebo je to všechno jinak.
Ten člověk nenávidí děti a jeho cílem je zadusit v nich jakýkoli náznak literárního a estetickýho cítění hned v zárodku.
Taky nenávidí rodiče a ďábelsky škodolibě se chechtá při představě, že je někdo nucen jeho paskvily předčítat nahlas.

A co by to bylo za moralistický povzdech bez názorné ukázky.
Držte si klobouky, jedeme z kopce:

U řezníka se stavíme,
na oběd maso koupíme:
čtyři řízky, kus pečeně
na svíčkovou na smetaně.

Dost dobrý, co?
Chabost obsahu jsem ještě ochotná tolerovat, ale ta absolutní absence rytmiky a rým založený na zmíněných shodách písmen na koncích "veršů"...?!

A bonus pro náročné - z jiného soudku.
Knížka o kočičce Micce klame tělem - obrázky jsou super, takže člověk snadno naletí. "Básně" jsme se pokusili číst jednou, od té doby si radši jenom ukazujeme obrázky.
Hned úvod tohoto veledíla totiž mluví za vše:

Je teplé ráno, slunce hřeje,
Koťátko Micka si dnes užije.
Vydalo se na výpravu podívat se, jak kdo žije.

Ehm, ehm;)

Nicméně si neskromně myslím, že jsem odhalila příčinu.
Žádnej překladatel totiž neexistuje.
Jednoduše to projedou nějakým automatický překladačem v počítači a ušetřej náklady.
Kdyby ty knihy vydávali bez textů, ušetřili by i část mých (už tak dost pocuchaných) nervů;)

Alík, menuje!

12. ledna 2010 v 13:19 | A. |  Tak jde čas...
Máme pejska, heč!

Jolanka kdesi vyštrachala sešit. Ne jen tak ledajaký, ale takový, co se dá obvázat dlouhou šňůrkou. Šňůru rozvázala, sešit položila na zem a už to jelo.
"Maminko, dívej se, pejska mám!"
Ať jsem se dívala, jak jsem chtěla, nikde jsem ho neviděla.

(Intermezzo: Na Štědrý den nás pořád nutila, ať se jdeme podívat, že nám ukáže "tjpaslíčka". Běžela do koupelny, halasně ho zdravila, ale jakmile jsme se objevili, suše konstatovala "tjpaslíček není, odešel" a bylo po expozici.
Smířili jsme se s tím, že má bujnou fantazii, a po trpaslíkovi dál nepátrali.
A nebo možná viděla Ježíška;)

S pejskem to ovšem bylo kapánek jinak. Než jsem se vzpamatovala, pobíhala po bytě, držíc sešit za šňůrku a štěkala.
Nadšeně sdělovala, že "Pejska mám, Alík menuje, Alíku pocééém"
Taky ho hladila, a to s vševědoucím "Hodná, vyčůjala";)
Psovodka jako hrom.

Nuže... Na vědomost se dává, že hračky už kupovat nebudeme a nepotřebujeme je ani dostávat!
Akorát se na ně práší a Alík by mohl žárlit;)

Upřímnost nade vše

12. ledna 2010 v 12:37 | A. |  Tak jde čas...
S kočárem se v závějích nedá, tak jezdíme na bobech.
Jsem soumar a Kolouš Ali-Paša.
Hřeje mě jen vědomí, že nejsem jediná a že podobných vlečňáků potkáme cestou pro maso několik.
Některý děti tak shnilý nejsou a vykračujou si v závějích po svých.
Kolouš to pozoruje a zjevně ho to z neznámých důvodů irituje.

V obchodě rvu do vozíku boby, pak dítě a v mezičase přichází jiný soumar. Vleče děti v počtu kusů dva, boby kus jeden.
Jolanka sedíc ve vozíku suše konstatuje:
"Neťapá todlencto."
Vzhledem k tomu, že potichu asi mluvit zapomněla, se snažím zachránit situaci.
"To není žádný Todlencto, to je holčička."
Kolouš se zatváří pochybovačně, ale souhlasí:
"Neťapá holčička."
"A proč neťapá?"
"Lenoch je!", zařve na půl obchodu.

Pokladní si zarazí do hlavy šuplík s penězma, jak se smíchy ohne, důstojná madam v klóbrcu se decentně pootočí, chlapi v montérkách na mě pomrkávaj a já upaluju pryč, rudá až kdesi pod kostrčí.

Zbabělostí jsem se sice připravila o reakci sedřené ženy-matky onoho "Lenocha", ale tak nějak tuším, že nebylo moc o co stát;)

Žlutá je dobrá

12. ledna 2010 v 12:25 | A. |  Tak jde čas...
"Jsi moje bublina milovaná?"
"Milovaná nejsem!"
"A jaká jsi?"
"Žlutá!"
"?!?"
"Žlutá od fixy sem!"

O neblahém vlivu...

10. ledna 2010 v 9:10 | A. |  Tak jde čas...
...pohádek a DVD přehrávače se chystám psát už delší dobu.

Jolušák je zcela pohlcen pohádkami a dostat ji z křesla bývá v poslední době stále náročnější.
(o tom, že křeslo považuje výhradně za svoje vlastnictví a jakmile se kdokoli pokusí posadit, dostává psotník, se rozepisovat nehodlám;)

Sledujeme teplé bratry Tipa a Ťapa, Medvědy od Kolína (taktéž bratry) a Connie, moudrou a štastnou to krávu.
Taky Kouzelnou školku. Obdivuhodní jsou všici, ale Michal prostě vede na celý čáře.

Kolouš je divák pozorný a někdy se ze samýho soustředění počůrá do křesla;) Směje se, výská a podivným tvorům odpovídá na dotazy. Mně ne, protože jakmile se zapne "Televizka", vytěsní moji existenci na samou hranici vnímatelnosti.

Jak nám tak napadl sníh, měla jsem možnost ověřit si, že na pohádky nezírá tupě.
Jdeme si tak do řeznictví a Jolanka nadšeně vykládá, že "Padá sníh, na saních, medýdci žíkali!"
Nadšeně chválím a v duchu se příšerám omlouvám za vyřčené i nevyřčené křivdy.

Brzy mi ovšem začne odumírat cit v ruce, protože nosit naší řepičku je čím dál tím náročnější.
Dovoluji si velkou drzost:
"Jolanko, budeš ťapat?"
"Nechci!"
"A proč nechceš?"
"Sníh studí do tlapiček. Kjavička Koný žíkala!"

A mám to. Když to říkala Kravička, tak přes to holt vlak nejede, i kdyby mi měla ruka upadnout.
Tak nevím.
Jestli já jí ty pohádky nezakážu. Začíná bejt nějaká přechytralá!;)

Odřenec

8. ledna 2010 v 13:30 | A. |  Tak jde čas...
Zima je FAKT pruda.
Stále vstáváme v pět, takže cokoli zábavnýho se dá provádět doma, máme už v osm ráno odbyto. A to myslím doslova, včetně uklízení a vaření.

Nudící se dítě je FAKT pruda.
Kňourá, zpruzeně se plíží kvartýrem a nejradši by se furt nosila, nebo vysedávala u pohádek.
Pokud vymyslí zábavu, tak s plným nasazením vlastního zdraví.
Jak si tak klohním oběd (v sedm ráno, ehm, ehm), za zády se ozve:
"Maminko, nezlob, opatjná budu! Skáč, skáč udělám!"

Je známkou mý demence, že místo zachraňování nebohého Mazochova imitátora, popadám foťák?
Zřejmě jo;)

Každopádně jsme se nenudily celých deset minut.
Pak si žába-skokanka narazila bradu o opěradlo a bylo.
Je to tvrďák, chvilku se tulila, ale je co jí otrnulo, dostala jsem sprda, že "Jolanku nepohladíš, pusu nedáš, skákat budu!"

Tak ať si teda skáče, jen ať tu sedřenou půlku hlavy neukazuje prarodičům, nebo na mě zavolaj sociálku a bude po zábavě;)

Bonzačka

8. ledna 2010 v 8:56 | A. |  Tak jde čas...
Vzhledem k opatlanosti všech nezakrytých částí těla, odebírám lízátko.
"Maminko, lízátko nebeješ!"
"Ale beru, dám ti ho potom."
"Tatínkovi žeknu!"
"Neřekneš, je v práci"
"Pjáci není! Čeká doma na Jolanku!";)

Že by se už od dědy naučila, důležitou poučku o tom, že práskat se nemá, ale hlásit se to musí?

No, to brzy;)

Jubilejní

5. ledna 2010 v 8:56 | A. |  Tak jde čas...
To nám to uteklo.
Právě jsem s hrůzou zjistila, že si tady vylejvám srdce už rok.
Biliancovat asi nemá cenu, ale jedna věc mi zmínění-hodná připadá.

Je to moje slovní zásoba.
Hyne a ztenčuje se.
Zvládám letáky, Méďu Pusíka, leporela, noviny, Reflex a Respekt tak napůl. Po letech naivně nostalgicky zakoupené Literárky si, téměř netknuty, vesele lebedí v kontejneru.
Nedávno jsem se pokoušela číst jakýsi zákon a po pár paragrafech jsem to vzdala.
Do smrti budu jen rodit děti a až začnou číst oni, budou mi vypracovávat rešerše, hehe.

Ale abych jen nefňukala.
Tuhle spřátelené děti onemocněly laryngitidou. Pro mě slovo do té doby neznámé.
Tak jsem si tak přemýšlela a zjistila, že mateřská slovní zásoba je vcelku zajímavej úkaz.
Slova, označující věci, o jejichž existenci jsem zhusta neměla žádnou, popř. jen velmi mlhavou představu, mě začala pronásledovat už v těhotenství:
Tripple testy.
Děložní čípek.
Masáž hráze.
Hamiltonův hmat.
Poslíčci.
Lněný semínko.

V porodnici další dávka:
Zašlá branka.
Smolka.
Mlezivo.
Fontanela.
Kojící kloboučky.
Jednorázový spoďáry.
Rektální rourka?!

No a pak doma, to by bylo na román. Jen tak namátkou mě napadá
mantinel do postýlky,
slzný kanálek,
mléčná kaše,
nemléčná kaše,
vložky do podprdy,
jednodruhový příkrm
...atd...
(vypisovat to tady, asi zešílím a upadnou mi ruce;)

No, a teď vůbec nevím, co jsem tím vlastně chtěla říct...
Asi jen to, že ten rok strašně utekl a že mám aspoň nějakou naději, že úplně nezdegeneruju a budu psát dál.
A doufám, že nejen o těch nových slovech;)