Prosinec 2009

Že prej děda!

30. prosince 2009 v 21:03 | A. |  Tak jde čas...


Kdysi, v minulém životě, když bylo ještě teplo (ano, ano, dávno již tomu), odletěli si děda s babičkou prohřát kosti kamsi do teplých krajin.






Děda
se nadšeně potopil do mořských hlubin a jako správný cestovatel se při této památné akci nezapomněl nechat zvěčnit.


Babička
přičinlivě onen Corpus Delicti zarámovala a vystavila na dobře viditelné místo u postele.

Jolanka
z dědovy postele sleduje pohádky a tudíž podmořská fotografie nemohla uniknout její pozornosti.

No, pointa je už asi jasná, ale pro méně chápavé;)
Jak si tak vesele podvečerně čteme a ukazujeme v knihách, Kolouš zcela bez mrknutí oka identifikoval svého předka.

Na její obranu nutno podotknout, že děda je zachycen v brejlích, se šnorchlem, ve stejné pozici, dokonce natočen na stejnou stranu jako zde zobrazený bobr.
Jen ryb tam má malinko víc.
Jasně že děda;)

PF 2010

26. prosince 2009 v 20:50 | A. |  Tak jde čas...

Nomen Omen

15. prosince 2009 v 16:44 | A. |  Tak jde čas...
U babičky a u dědy byla spousta lidí.
Taky spousta zvěře.

Jolanka poslední dobou trpí vyjmenovávací mánií.
Projevuje se to zejména večer v postýlce, kdy od ní očekáváme zcela jiné úkony, než vykecávání. Tím samozřejmě myslím, že by mohla třeba spát;) Kolouš ovšem náš názor nesdílí a pusu nezavře: "Pána potkali, paní potkali, pejska potkali, lidičky potkali, kočájky taky, autíčka taky...." a to celé libovolně dlouho, až do úplného ochraptění, nebo (ještě lépe) usnutí.

Ale zpět k věci.
Jedeme od babičky. Jolanka se dostává do varu:
"Teta - Jíťa menovala. Kočička - Čestík menovala. Stejda - Tomáš menovala. Dědeček - dědeček menovala!"

Tak zbejvá tomu dědovi neco jinýho, než bejt dědou?
Očividně prostě ne;)

První báseň

15. prosince 2009 v 16:25 | A. |  Báseň pro dnešní den
Jak si tak vesele blbnu, zjišťuju, že si všechno musím říkat nahlas.
Co neřeknu, na to se Kolouš stejně zeptá, tak aspoň zabíjím dvě mouchy jednou ranou - já nezapomínám a dítě je stále informováno.

Vařím oběd. Počítám brambory, aby nebylo ani moc, ani málo.
Jedna, dvě, tři, čtyři, pět...
Byla bych počítala dál, aspoň do těch finálních devíti kusů, ale Jolanka se bez váhání zapojila:
"Cos to Janku,
cos to jed!"

Asi nemusím dodávat, že mě úplně rozhodila a musela jsem začít počítat znova.
Nebo musím?;)

O trychtýři

10. prosince 2009 v 17:40 | A. |  Tak jde čas...
Sláva, sláva, sláva!
Nebo mám bejt spíš smutná?

Naše miminko totiž přestává být miminkem. Do plínek teda neséře už půl roku, ale teď do nich už týden ani nečůrá!
Chodila by na záchod, ale nevyleze si tam, takže musí na nočník. Je s tím smířená a mně záchod toleruje. No, někdy mě sice přemlouvá, ať jdu na nočníček a když zbaběle zdrhnu na onu místnost, ještě mi ho pro jistotu donese k nohám (asi kdybych si chtěla vybrat;)

Když se blíží chvíle CH. Jolanka zvolá "vyčůjááát" a řítíme se jako o život na nočník. Cestou ještě nabereme některého z ochotných plyšáků. Ten potom plní funkci naslouchajícího šmíráka. Sedí na zemi a říká: "Hmmm, kdopak nám to čůrá? Že by Jolanka? Neslyšim..." Kolouš sde zaposlouchá, zasoustředí a... pak nadšeně zavřeští "Hotovo, vyčujala, oblíkat" a jde si po svých.

Večer vaříme kaši. Holčička (která už není miminkem) ji pije z flašky. Přelívám kaši z misky a protože jsem střevo, máme pro jistotu trychtýř, neb ztráty drahocenného pokrmu byly velké. Jolanka soustředěně akci pozoruje, načež konstatuje: "počůjal, tjychtýř!"

Takže je doufám vidět, že to vyměšování na lehkou váhu rozhodně nebereme;)

Anglicky! Mluvíme!

9. prosince 2009 v 13:48 | A. |  Tak jde čas...
Objevila jsem jednu (nechci psát jedinou, aby to nevypadalo, že koukám darovanému koni na zuby;) vlastnost Tomáša:
Když se z něj vyndá to šílený cédéčko, jen tak si jezdí, občas zahouká a nehraje!
Jen na rozjezd vždy zkonstatuje: Here we go!
Jolanka je z toho nadšená: "Jupí, povídá Tomáš! Co to je?"
Vysvětluju, že to je anglicky, protože Tomáš je děsně chytrá mašina.

Kolouš je očividně taky děsně chytrá mašina.
Chodí si po bytě a do kroku si recituje Hývýgóóóu!

Nedalo mi to a ukázala jsem jí, jak se řekne pápá.
Chlubilka pochopila bleskurychle.
Pak si došla pro mobil a instruovala mě:
"Tatínkovi zavolám. Anglicky mluvíme. BájBáj!"

Se picnu, oukej?!;))

Zápory...

9. prosince 2009 v 13:32 Tak jde čas...
... nám ještě úplně nejdou, nicméně Koloušadlo si ví rady i v situaci, kdy se předpon nedostává.
Jak si tak měníme plínu, koušu ji do špeků a "vtipně" vyřvávám: "Hmmm, dobrý bůček, chramst, chramst."
"Maminko, chjamstovat Jolanku nebudeš!" uzemní mě Kolouš, zrovna když se nejlíp bavím.

O tom, jak kdykoli zapěju, dostanu sprda, že "Zpívat nebudeš" psát nehodlám.
Nemusí přece každej vědět, jak libozučným tenorem vládnu;)

Hrůůůza

7. prosince 2009 v 16:37 | A. |  Tak jde čas...
Pupáč vaří.
"Jdi s tou Jolankou vedle, já tady vyvětrám."
Poslušně vyklízíme vymezený prostor.
"Maminka tatínka zavžela! Hjačky taky! Hjůůůůza!

No fakt, chudáci hračky;)

A máme Tomáša!

7. prosince 2009 v 16:28 | A. |  Tak jde čas...
Přišel k nám Mikuláš.
Přinesl Tomáša.
To vám bylo radosti!


Dokud milovaná mašinka s milovaným vagónkem jezdily v baráku plným překřikujících se lidí, bylo to v pohodě. Hlavně teda asi proto, že asistovali téměř výhradně milovaná babička s milovaným dědečkem.
Bohužel, někdy jsme taky museli přijít domů.
Nikdo tam nehuláká a nikdo neasistuje.
Kromě mě...

Aby bylo jasno: Drahý Tomáš není jen tak ledajaká mašinka, je to mašinka hrací! Hraje osm písní, na čtyřech pseudoCD nosičích a za hudebního doprovodu vesele sviští kvartýrem.
Jolanka se rychle naučila cédéčka vyměňovat a zdálo se, že ji to vážně baví.

To jsem ještě netušila, že má tak vyhraněný hudební vkus.
Oblíbila si totiž jednu jedinou píseň (nemusím snad dodávat, že tu největší odrhovačku, kterou daný repertoár nabízel) a tu sjíždíme i několik hodin v kuse.
Kolouš nadšeně pokřikuje : "Tomáša, mám! Za Jolankou, honééém! Ostjov Sodoj, Tomáš pajkuje, vagónek taky!"
Já lezu po zdi.

Tisíckrát jsem se ji snažila přemluvit, aby pustila i jiný kolečko než zelený, leč má snaha byla zcela bojkotována.
Ještě že někdy spí a je ticho.

Ještě že mě napadlo to zelený kolečko schovat.
Moje nadšení nad vlastní genialitou ale rychle vyprchalo.

A co z toho plyne?
(že by aforismus pro dnešní den?)
No dobře:
Když něco hraje stokrát dokolečka dokola, je vlastně úplně jedno, jakou to má barvu;)

Vánoční ropuchy a jiná havěť

1. prosince 2009 v 17:49 | A. |  Tak jde čas...
Opět vstáváme před pátou hodinou.
S posunem na zimní čas došlo i k posunu Kolouše - jak jinak, než o hodinu špatným směrem.

Měla jsem rok a půl na to, abych si zvykla, že moje dítě se chová, jako by ani nebylo moje.
Tím (ne)spaním, samozřejmě.
Nezvykla jsem si, ale chodím spát v devět;)

Přestože ranní procedůry typu čištění zubů, přebalování, nočníkování nebo snídaně patřičně protahuju, nejpozději v šest máme hotovo.
Normální lidi spěj.
Obchody zavřený, venku tma jak v pytli, doma nuda...

Nedalo se jinak. Vánoce na krku, řekly jsme si s Nespavcem a pustily se do výroby cukroví.
Obě poprvé v životě.

Kdo někdy zkoušel s dítětem vařit, tuší.
Kdo zkusil péct, ví.

Příprava těsta trvá i dvě hodiny. Je třeba několikrát zamést rozsypanou mouku a cukr, omést dítě, nábytek i sebe.
Posbírat po celé kuchyni ořechy.
Svádět nekonečné bitvy o jakýkoli kuchařský nástroj, který člověk potřebuje, neboť stejnou nutkavou potřebou trpí i batole a kýženou pomůcku zarytě odmítá vydat.

Jakmile je plech konečně v troubě, ještě není vyhráno.
Hromada nádobí narůstá geometrickou řadou do monstrózních rozměrů.
Koloušadlo zuřivě obíhá troubu s výkřiky "Zvížátka, pečeme, chutná moc, pálí moc!";)

Je prvního prosince a my máme čtyři druhy.
Jestli to takhle půjde dál, nebudeme to cukroví mít kam dávat (nehledě na to, že nevím, kdo ho sní...i když, kachen a labutí je na řece dost, tak co;)

Upekly jsme perníčky. Protože povrch připomínal měsíční krajinu, nastoupila poleva.
No, poleva... spíš takový řídký cosi. Žlutá byla průsvitná, tak jsme na hvězdičky nasypaly tunu zlatých kuliček. Z růžových prasátek máme rudý svině a jelínci svou barvou připomínají obsah Koloušího nočníku.

Normální člověk by pochopil, že na něco tak sofistikovaného, jako je vánoční cukroví prostě nemá buňky.
Já nejsem normální. Já jsem matka, která vstává v půl pátý.

Proto jsem upekla žabičky.
Vše se zdálo fajn, ale nějaká vyšší moc usoudila, že je třeba mi dát ještě jedno znamení.
Žabičky po vytažení z trouby vypadaj jako ropuchy. Za tak ukázkově popraskaný puchejře by se nemuseli stydět ani vítězové výstavy Zrůda roku.

Jelikož jsem nenapravitelný optimista a pořád věřím, že žádnej učenej z nebe nespad, stvořily jsme s Jolankou ještě

Kokosový pusinky ve tvaru flusanců
a
Kávové šištičky, které měly být kolečky, ale na vzhledu holt nezáleží.

Pokud byste teda chtěli v tomto adventním čase navštívit nějakou výstavu s Vánoční tematikou, zveme vás na kafe.
Nedílnou součástí bude i přehlídka našich esteticky nedokonalých, leč vcelku chutných výtvorů;)