Listopad 2009

Buáchové

30. listopadu 2009 v 12:17 | A. |  Tak jde čas...
"Buáchové! Medýdci! Jolankovi, pustit!"

Donedávna se výsostné postavení v pohádkové říši týkalo Kravičky Connie a taky Ťipíka a Ťapíka.
Ovšem kde jim je konec, když se nepotkali u Kolína?

Jolanka miluje Medýdky.
"Jeho máma v reklamě, moje máma v reklamě, jeho babička v cirkuse, moje babička v cirkuse...heleďte se, pane, že my jsme bráchové!"
Pupáč se pýří - "No vidíš, a ty jsi tvrdila, že je na to malá. Přece jí nebudem pouštět něco, co je pod její intelektuální úroveň!"
Naše intelektuálka totiž nesnáší Krtečka. Podobně jako děti, který vydávaj jen zvuky, nebo slabiky. To jí prostě nebere - buď budou mluvit, nebo na ně kašle.
Medvědi, to je prostě paráda.

Při dnešní televizní chvilce jsme se připojili.
Tak se mi to vybavilo.
Jak ten malej chudák půlku dílu probrečí, protože ho velkej utlačuje.
"Pane, ty vaše hry jsou pěkně vypečený," stěžuje si. Velkej ho vezme koupat se k rybníku. Medvídek natěšeně oblíkne nafukovací kruh, ale je zpražen "Copak, copak, pane, co se asi dělá u rybníka? Máte přece auto, ne?" Malej místo koupání celý odpoledne myje a přeparkovává auto a aniž by tlapu smočil, jedou domů...

Říkám Pupáčovi, co to je za pohádku?
Jaký že morální poučení z toho plyne?
Prej Počkej, třeba se to ještě nějak vyvrbí. Jojo, vyvrbí.
Malej jde spát, ze sna sebou divoce hází a zdá se mu o všech podrazech. který za celej den prožil.
Konec.

Podobně dopadne, když chytí rybu-princeznu. Opečovává ji, ochraňuje před zajícema
("K princeznám se nečuchá!"), pak vteřinu nekouká a Velkej mu ji sežere. "No co, pane, to nebyla žádná princezna - nejste už na pohádky trochu starej?!"

Já teda asi jo, ale co Kolouš?
Není na takový pohádky ještě trochu mladá?

A je to fakt smutný, nebo mi už definitivně změkl mozek?

Metajazyk

29. listopadu 2009 v 16:06 | A. |  Tak jde čas...
Metajazyk je jazyk používaný pro popis jiných jazyků. Formální syntaktické modely pro popis gramatik jsou jistým typem metajazyka. Obecně vzato, metajazykem může být jakákoliv terminologie, nebo jazyk použitý k popisu sebe sama - ať už jako gramatika nebo diskuse o jazyku samotném a jeho použití. Metajazyk nutně potřebuje širší spektrum jazykových prostředků pro označení všech dostupných výrazů ve zkoumaném (objektovém) jazyce.

Kolouš mluví. To víme.
Mluví hodně srozumitelně, což může někdy způsobovat prekérní situace - zejména u slov pro batole ne zcela vhodných (ty má samozřejmě z televize, jak jinak;)

Přesto se mi podařilo objevit dvě meta-slova:

Klapiky
a
Sobista

Vypsala bych veřejnou soutěž o uhodnutí jejich významu, ale obávám se, že by neměla vítěze.
Ne, že bych chtěla někoho podceňovat, ale copak si někdo z vás na nohy oblíká Klapiky a lítá za míčem po hřišti jako Sobista?
Těžko.
Jolance ovšem tyto novotvary působí radost a přestože umí vyslovit Tepláky i Fotbalista naprosto normálně, když dojde na lámání chleba, ujíždí si vesele na svém metajazyku a nejspíš čeká, kdo to kdy pochopí;)
My chápeme.

Někdy nám to teda taky trvá - teď jsem týden nechápala, kde se dozvěděla o lyžování.
Nadšeně mi totiž oznamovala "maminko, lizovam"
Taky mi to mohlo dojít dřív, když lyžovala vždycky jen s lízátkem v ruce, nebo s jazykem připláclým na zrcadlo...

No ale na druhou stranu - pochopila jsem.
A tejden není zas tak dlouhá doba, ne?;)

Kolben

27. listopadu 2009 v 5:57 | A. |  Tak jde čas...
Tatík vstává v půl šesté.
Přestože je jako myška, vrzne postel.
Nevadí, říká si, když se po špičkách plíží z ložnice.
Na prahu zaslechne pohyb v pokojíčku.
No, třeba se jen ze spaní mele, doufá a dál pokračuje (stále baletní chůzí) směr chodba.
Pohyb v postýlce se zintenzivňuje.
Jakmile se vplíží do Koloušího zorného pole, shledává, že veškerá dosud vynaložená snaha byla zcela naivní a marná.
Dítě stojí, zahaleno do nebes, zcela probráno a v pozoru.
Když to rozespalý otec nejméně čeká, Kolouš teatrálním gestem profesionálního exhibicionisty rozhrne závěs a zvolá:
"Aóóój tatínkůůů! Do pjáce!"

Tak teda do práce, no!
A kupředu levá;)

Dosť bolo Hrubína

26. listopadu 2009 v 6:10 | A. |  Báseň pro dnešní den
Hurá, hurá,
pejsek čůjá.
Kočička p.dí,
fuj to to sm.dí!
;)

Lhát se nemá (pokud možno;)

25. listopadu 2009 v 16:45 | A. |  Tak jde čas...
Je to za námi.
Další preventivní prohlídka, samozřejmě.

Zcela naivní a nepoučitelná matka, razíc heslo Lhát se nemá, oznámila dítěti, kam že se to chystáme.
Jolanka, ač není stonavý typ a u doktora byla všehovšudy asi šestkrát v životě (a to včetně porodnice;), pochopila, která bije až moc rychle.
"Necííí doktojovi, pjocházku cíííí!" oznamovala nám, s námi celé ulici, potažmo i celému městu.
Zrovna u nás byla na návštěvě teta Tereza, která ji nejen nezachránila, ale jakýmsi omylem byla celou čekárnou považována za mou lesbickou přítelkyni. No co, aspoň trochu těch vln do jinak stojatých vod maloměstského pediatra jsme (kromě řevu) vnesly;)

Kolouš se v čekárně rozptyloval kondičním během Pšipjavit, pozóóój ode dveří k lavici a zpět. Čekání bylo dlouhé a přímo úměrné počtu naběhaných kilometrů.
Jen co jsme vešli do ordinace, nastal armagedon. Jolanka zřejmě v životě neslyšela slovo spolupráce a podle toho se i chovala. Ač jsme celou dobu do zblbnutí opakovala, že jí pan doktor nebude nic dělat, očekávaný efekt ztichnutí se nedostavil.
Asi mě neslyšela.
Kupodivu;)

Z váhy se snažila vyskočit, u metru se zhroutila k zemi a když se jí ubohá sestřička pokusila změřit obvod hlavy, zrudla, zfialověla a předstírala počínající epileptický záchvat.
Výsledek měření byl tudíž tristní - Koloušova hlava se (dle metru) od poslední prohlídky, jež proběhla před půl rokem, o několik centimetrů smrskla.
Doktor je naštěstí soudný a tak tento pa-údaj nepovažoval za do průkazky zaznamenáníhodný.

Pak ovšem nastala ta pravá sranda.
Lékař mně, zcela nepřipravené, oznámil, že jí ale lžu, když tvrdím, že jí nebude nic dělat. Hodlá ji totiž naočkovat.
Co mi zbývalo?
Za mohutného řevu požárních sirén převlečených za holčičku (mou dceru, hehe) jsem zcela nedobrovolně začala tvrdit, že Kolouš má děsnou rýmu.
On jí z toho řevu i sem tam nějakej ten sopl z nosu vyletěl, tak aspoň v tom mě podpořila a působily jsme důvěryhodně. Natolik, že očkování jsme o týden odložili.

Jo, lhát se nemá, ale když už jsem si musela vybrat, holt radši Doktorovi, než Koloušovi, no;)

12,12!

25. listopadu 2009 v 7:09 | A. |  Tak jde čas...
Není to číselná šifra, číslo tramvaje, ani čas světového rekordu běhu na sto metrů.
Co je to?

Chachá.
.
.
.
.
..
...
....
.....no dobře, už to není vtipný (pokud kdy bylo;)
....
...
..
.
.
.

přesně tolik kilogramů totiž váží naše křehká a něžná, osmnáctiměsíční holčička.
A já furt proč mě dopr...tak STRAŠNĚ bolej záda?!;)

Lady Karneval

24. listopadu 2009 v 15:43 | A. |  Tak jde čas...
Jo, jo jo!
Vyrazili jsme do víru maloměsta (vlastně spíš vesnice), abychom si taky užili nějakou tu kultůru.
Jolanka poučeně oznamovala, že bude "Pavouček, očičkama, nožičkama, dětičkama tancovat" a my se těšili, že bude změna.



Nakonec jsme ty dvě hodiny, vyplněné ryčnou produkcí polohomosexuálního moderátora přežili ve zdraví všichni tři a nezbývá, než stručné shrnutí:

pavoučadlo



1) dítě, které za dvě hodiny vcucne dvě plnotučná (tj. hroznovým cukrem či jinou náhražkou nedotčená) lízátka, potřebuje spát ještě méně, než obvykle, tj. vůbec;)

2) tento bod souvisí s výše uvedeným - není radno odkládat sladkosti na dobu "až bude móóóc chtít" - nedáme-li my, dá kdokoli jiný a o to víc je třeba nasyslit a sežrat pro případ, že zase dlouho nic nebude.

3) lízátka se z vlasů špatně odstraňují (nelze ani šampónem) - papírek od bonbónu se přece jen utrhne snáz;)

4) nápad, vyrábět z balónků zvířátka je sice fajn, ale počet balónků by měl být rozhodně přímo úměrný počtu dětí - nemůže pak totiž nastat situace, kdy ubrečený Kolouš volá pod pódiem "Olankovi, balónek, takýýý chcíííí!" tak hlasitě, že zvukař musí přidat na decibelech, aby byla aspoň trochu slyšet už tak dost hlasitá hudební vložka

5) kdo nechce vyhrát v tombole obrázek Pocahontas, zčernalé náušnice a vypsanou tužku, neměl by utrácet za lístky

PS: Protože o mnou pracně vyšité (!) pavučině Pupáč prohlásil, že vypadá jako kormidlo a že Kolouš nevyhrál soutěž o nejlepší masku proto, že si porota nebyla jistá, jestli je pavoukem, nebo námořníkem, je modelka na největší fotce ještě ve stádiu masky bez "okrasných" prvků.

PS2: děkujeme jedné hodné tetě za návod a inspiraci (ona už bude vědět!;)

Monoložka

22. listopadu 2009 v 18:15 | A. |  Báseň pro dnešní den
...to je ženský rod od monologu - kdyby to náááhodou nebylo pochopitelný;)

Takže, abychom se drželi rubriky:
Monoložka Jolanka sedící, korálky přebírající a ústa nezavírající zaníceně vykládá:

Maminkovi,
tatínkovi,
dědečkovi,
Amájkovi
melu, melu bábu!

Hned mám větší pohodu, když nemusím přemýšlet, co že si dáme k večeři;))

Přátelé hnědého údolí

16. listopadu 2009 v 8:28 | A. |  Tak jde čas...
"Ovínka, Ovínka, ovínkáááá..."prozpěvuje si zvesela dítě, zcela osvěženo osmi hodinami nočního spánku.
"Jaký hovínka?"
"Ovínka - kamavádi!"

?! ;)

Kuře - závodník

13. listopadu 2009 v 8:58 | A. |  Tak jde čas...
"Maminkóóó, zmizel!"
"Co ti zmizelo, Jolanko?"
"Kužátko! De si??"
"No já nevim, kde je. Kde je to kuřátko?"
"Záchodě!"
"A co dělá v záchodě?!"
"Žídí! Brmbrrrrm, zatáčka, dolevááá!"

Tak nevím.
Kam na to chodí?
Každopádně nebohé kuřátko fakt zmizelo. Buď ho ještě někde najdu, nebo holt vybralo tu levotočivou zatáčku do odpadu a teď si hraje s krysičkama kdesi v kanále;)

Domarodka vejcorodá

12. listopadu 2009 v 20:06 | A. |  Tak jde čas...
aneb Jak (se) rodí Pipky:

Lékař nebyl přivolán, ale pravděpodobně by stejně nestihl dorazit včas...tak aspoň kusá laická (tzn. nelékařská) zpráva:

Porod začal v 19:02:04.
Rodička se tvářila spokojeně a bolesti statečně zvládala za mohutného recitování básně
"Máma bobra vydrbá,
aby nebyl obluda"

Fáze vypuzování miminka proběhla v absolutním klidu a s úsměvem.

Čas narození potomka: 19:02:08

Dítě zcela vitální a pohybuschopné.

Plodová voda neporušena, vak plodových blan rovněž nikoli.

Pyšná matka konstatovala "Žjůůva, kachňátko, v bžichu!", načež bylo dítě vrženo vší silou do velikého světa obýváku a jeho životní dráha tak započala pod křeslem.
kachnorodka


A tak to má bejt;)

PS: Pokud ještě doma nemáte "kachnu v kouli s vodou", vřele doporučujeme - je s ní víc zábavy, než by člověk čekal;)

Mankote!

9. listopadu 2009 v 12:49 | A. |  Tak jde čas...
Jolančina slovní zásoba se povážlivě rozrůstá a (proč to nepřiznat) dělá nám velkou radost.
Taky zábavu.

"Tatínkůůů, de si??"
"Asi se šel vyčůrat, tak ho najdi."
"Najít! Tatínka slyšim! Záchod, chááápu!";)

"Jolanko, co to vyvádíš?!"
"Zlobim. Papám tuhu. Pastelky zobitý, ožezááát!"

Taky je věčně nadšená, udivená a rozrušená.
Za tím účelem si osvojila několik trefných citoslovcí, která náruživě používá.
Nejčastější je "žjůůůva" - to bude mít asi teda ode mě, přuznávám a rdím se nad svou primitivností;)
Byli jsme na večerní výpravě za strašidly.
Jolanka se vůbec nebála, ani když k ní přiskočila náležitě vyparáděná a zmalovaná Ježibaba.
"Copak to tady máme za holčičku, bububu! Byla jsi hodná??"
"Maminko, Žibaba, velikááá! Mankote!" pravilo naše dítě a zaujatě si příšeru prohlíželo.
Kde vzala Mankote je mi fakt záhadou;)

Byly jsme plavat.
Jolanka dvakrát nadšeně zvolala cosi, co znělo jako "Tyvoe".
Sakra, sakra.
Snad to nehodlá přidat do repertoáru;)

Trocha evoluční teorie

9. listopadu 2009 v 7:45 | A. |  Tak jde čas...
Z našeho dítěte roste vzorový exemplář Homo sapiens.
Jeho matka se naopak dostává do nižšího vývojového stadia Člověka-Sběrače.
Asi tak nějak:
Dneska už jsem se ohnula Třicetšestkrát.

Jo, vážně jsem už tak vymletá, že jsem si to spočítala.
Pořád něco sbírám.

Hračky, pastelky, lopatku, koště, fusekle, plasový lahve, česneky, vařečku, naběračku, kelímky, knížky, kartáčky, CDčka, kapesníky, peníze, polštáře, krabičky...

Když nesbírám, pořád o něco zakopávám a to mě baví ještě míň, než ohýbat se.

Je půl osmý.
Do večera daleko a zajisté mě nemine ještě aspoň trojnásobný počet předklonů.

Asi se dám na jógu a budu předstírat, že cvičím Pozdrav slunci - třeba pak budu duchovně obohacená a přestane mě to tak neskutečně štvát;)