Září 2009

Ztráta druha z nejvěrnějších

30. září 2009 v 13:47 | A. |  Tak jde čas...
...aneb:
Jak jsme (málem!) ztratili Kitka;)

Tatíček a Mamička

29. září 2009 v 13:16 | A. |  Tak jde čas...
Kdysi dávno, když byl Kolouš ještě v břuchu, jsme sedovali jakýsi dokument, jehož název si nepamatuju. Bylo to prostě něco jako "Sám si dělám vnoučky".
Čilí staříci vykládali, jak je bezva si na starý kolena pořídit miminko a že to jejich život obohatilo, nezměnilo a vylepšilo.

Jedním z účinkujících byl i Arnošt Goldflam, ročník 1946.
Zaníceně hovořil o tom, kterak dětičkám čte pohádky a o ostatní přízemní věci se stará Mamička.
Úchyl, řikali jsme si.
Je vidět, že pamatuje první republiku a libuje si v archaismech.


To jsme ovšem netušili, že se jedná o slovo zcela běžné a používané malými dětmi.
Teda spíš tím naším.
Kolouš skloňuje vlastní jména zásadně dle vzoru Babička, tudíž máme Dadýčka a došlo i na onu vysmívanou Mamičku.
Budiž, když chce bejt originální, říkali jsme si.

Ráno se Pupáč zavřel na záchodě. To neměl dělat. Nebohý sirotek si stoupl za dveře a procítěně skandoval:
"Tati! Tatííí! Tatííí!?"
Protože se nic neozývalo, zkusila to jinak:
"Tatíčkůůůů!"

Málem jsme se z ní po... oba.
Tatíček měl ovšem strategičtější pozici;)

Klobás, lebík a folbal!

29. září 2009 v 12:53 | A. |  Tak jde čas...
Derby místních supertýmů jsme si prostě nemohli nechat ujít.
Bylo krásně, tak jsme v předtuše sportovních radovánek vyrazili.
Kolouš poučeně celou cestu na hřiště vyřvával "Folbal, folbal", ale naštěstí jsme moc lidí nepotkali, tak se to ztratilo;)

Hřiště ji zajímalo třicet vteřin, folbal asi dvacetpět.
Ještě že většina lokálních hooligans jezdí na fotbal na kole - hned bylo o zábavu postaráno.
Jolanka osahala všechny řetězy, šlapky a pneumatiky zaparkovaných bicyklů, napresovala se do stojanu a snažila se protáhnout mezi rámem a kolem jedné obzvlášť nechutné ukrajiny...
První poločas nám tudíž utekl ani nevíme jak;)

O přestávce jsme si všimli stánku s grilovanou klobásou a rozhodli se, že hladovcovi koupíme chleba, ať z toho fotbalu taky něco má.
Netušíc, co nás čeká, jsme se ke stánku vypravili, milý pán prodávající nám chléb věnoval zcela zdarma a Kolouš si spokojeně debužíroval...
Jakmile chleba došel, zavelela, že chce "piniženku" a vydala se ke stánku.
Celou cestu všem sdělovala, že jde "Pánu platit, osum ko-un, lebík, klobás ŇamiŇam", vyfasovala další krajíc a šlo se zpátky.

No a takhle ještě pětkrát;)
Chleba byl čerstvej, ale naštěstí má kachní žaludek a na kvalitu nočního spánku fotbalové orgie neměly vliv.

Návštěvu tudíž hodnotíme kladně.
Při fandění některých obzvlášť zarputilých dědků jsem sice trochu trnula, jestli se nehodlá naučit některý šťavnatější slova, ale dopadlo to dobře.
Z fandění "Stando, ty č..., jak to k... do p... kopeš?!" si vybrala jen první část a neb se stejně jmenuje náš děda, skandovala "Stanu, Stanu, Dadýýý!" a spokojený jsme byli všichni.

A že se naučila říkat Klobás je oproti jiným hrozícím výrazům úplná pohoda;)

Volné asociace

28. září 2009 v 19:59 | A. |  Tak jde čas...
Jolanka má řetízek.
S býkem.
Je na něj náležitě pyšná, každýmu se chlubí a taky je hrozně opatrná a dává pozor, abych jí ho (znovu;) neroztrhla.
Ví, že jsme jí ho koupili a často nám to připomíná.

Taky neustále vzpomíná na kolotoče.
Nemůžeme přejet přes náměstí, aniž by nevykřikovala "labu, labu!"
Na pouti jí děda koupil balónek ve tvaru kočičky, kterej máme ještě pořád doma, i když ve vyfouklém stavu už kočičku zrovna moc nepřipomíná;)

Jak se tak přebalujeme, Kolouš zkoumá, zda je řetízek stále na svém místě a když ho najde v neporušeném stavu, uklidněně mumlá:

Býka!
- kúpili
- dadý
- míči
- míčky
- kúpí... -
- balóny!

Kam se hrabe Virginia W.
Naše Jolanka se zabaví sama - asi z ní bude psychoanalytik;)

Humusáci

23. září 2009 v 14:36 | A. |  Tak jde čas...
Prožily (a přežily) jsme tragédii;)
Z části Jolančiných dětí se staly nechutný humusáci.

Taková věc se může stát každýmu - bere je poctivě jednoho po druhým ven, ukazuje jim zblízka prach, hlínu, písek, nebo třeba psí hovínka.
Vzorně je krmí kaší, ovocem a bahýnkem.
Učí je psát fixama a to se nejlíp trénuje přímo na těle.
Taky je koupe, sedá si na ně i v nejšpinavějších teplákách a nakonec je pořádně opusinkuje...
...prostě chuťovka;)

Nebylo zbytí, zlá matka holt musela zakročit.
Narvala jsem je v nestřežené chvíli do pračky a zatočila s nima.
Bohužel, usušit jsem je musela.


Nemyslela jsem si, že opuštěný Kolouš odhalí můj zrádný čin tak rychle.
Půl odpoledne strávila v koupelně a přemlouvala zvěř, mě i všechny svatý k tomu, aby se nad ní někdo smiloval a sundal je dolů:


"Míšu!
Kitka!
Chrochro, Bééé!
Dolů!
Suší? Ne!
Mami, dolů,
Míšůůůů!"

Vysvětlovala jsem a vysvětlovala, že byly jak prasata, že jsem je musela vyprat, že se sušej a až se usušej, bude si s nima zase hrát.
Vždycky se zatvářila chápavě, ale za chvíli opět stála v koupelně a s hlavou vyvrácenou ke svým ratolestem pokračovala v žalozpěvu.

Dnešní setkání se suchýma humusákama proto radostí skoro obrečela a já málem taky-
na přivítanou je strčila do květináče.

A můžem prát znova;)

90-60-90?!

23. září 2009 v 8:16 | A. |  Tak jde čas...
Měřily jsme se, abychom viděly, jak jsme tlusté;)
Výsledky přeměřování mě dost překvapily:
Jolanka D.: 47-47-57 (s plínkou)
Taťána K.: 90-60-90 (bez plínky)

Jsem divná já, když se mi zdá úchylný, aby dospělá ženská měla v pase o 13 centimetrů víc, než batole?
Nebo je něco shnilého ve státě dánském??;)

Skoro dospělá

22. září 2009 v 20:36 | A. |  Tak jde čas...
Každý ráno v pekařství už od dveří tak dlouho vykřikovala, že chce "Ohlík, platit, díky, čáááu", až se nemusím namáhat cokoli říkat a jen vytahuju peněženku.
Ony si to s paní prodavačkou už nějak vyříděj i beze mě:)

Nevím kde, kdy, ani jak, ale objevila "kouzlo" šťourání se v nose.
(Technická pauza: slabší povahy (a hlavně žaludky) ať dál radši nečtou, byly bychom rádi, kdyby nám zbyli aspoň nějaký kamarádi;)
Až do dnešního dne si lidí na ulici všímala jen natolik, že na ně volala Pán, popř. Paní.
Maximálně přidala nějaký to Čáááu, nebo Aóóój, když už jí byl někdo hodně sympatický.
Všechno je jinak.
Vesele si jedeme a já si říkám, co asi ten Kolouš v tom kočárku vyvádí, že je tak potichu...
Brzy jsem měla možnost to zjistit.
Naše roztomilá, růžová blondýnka vytáhla prst z rypáku, namířila ho na nic netušícího postaršího gentlemana a na celou ulici zavřeštěla:

"Pán? Holub, pučim!!"

Někdy je skoro škoda, že jí je tak dobře rozumět;)

Kolouš von Bahnhof

22. září 2009 v 12:37 | A. |  Tak jde čas...
Přijela babička.
Vlakem.
Jolanka miluje nádraží, železniční přejezdy, železniční most nad řekou a obzvlášť výpravčího.
Na nádraží jsou mašiny "ššššš", přejezd "cinká", na mostě jezdí "vlak" a taky lidi na kolech, na který je třeba hodně nahlas volat "Aóóój". No a výpravčí? Ten má plácačku a tou dělá "plák, plák"!

Kdykoli vidíme vlak, Jolušák zaníceně volá "Babička, babička" (fakt už se to naučila říkat úplně bezchybně;) a většinou je celkem problém vysvětlit, že babička ve vlaku není.
V neděli tam ale byla a Jolanka ji jako vzorná vnučnka došla doprovodit i při odjezdu.
Od té doby usíná i probouzí se s výkřikem "Vlaky!"

Ještěže máme záchod.
Tam si totiž její podobně postižený otec neustále dokola "čte" Encyklopedii lokomotiv.

Je očividný, že se v klidu ani nevytento...
Malá nádražačka sedí na zemi, horlivě listuje a vysvětluje mi, že "Vlak, taky vlak, taky vlak, taky vlak... babička, pápá!";)

Mateřský povzdech;)

16. září 2009 v 13:04 | A. |  Tak jde čas...
Jde to se mnou z kopce.
Matně si vzpomínám (a není to tak dávno), že jsem chodila do školy, učila se na zkoušky a pracovala někdy i do devíti večer.
Srazy s kamarády tudíž logicky nikdy neprobíhaly před osmou večerní.

Byla u nás Ťita s Dabíkem.
Očekávaná doba návštěvy byla stanovena v souladu se začátkem Kouzelný školky.
(pro ty z vás, kdo jste na tom jako náš tatínek a žijete normálním životem = práce, škola, zábava;) - Kouzelná školka začíná v 8:30!)

A závěr? Jsem fakt ráda, že v tom nejsem sama!;)
(díky,Marti;))

Poučená babička

15. září 2009 v 20:12 | A. |  Tak jde čas...
Jolanka svačí u babičky.
Nejdřív vzorně navlíkají korálky, načež registruju výbuchy smíchu.
Korále lítaj na zem za mohutného babiččiného povzbuzování:
"Nááá, pipipipi, nááá...";)
Kolouš se řehtá jako blázen a vrhá na zem korálek za korálkem.
"Pipipipi!"
Babička vypadá spokojeně a zcela proti svému přesvědčení se nastálou spouští absolutně nevzrušuje.
Když zbývá jen posledních pár kusů munice, zeptá se:
"No, tak jak se volá na slepičky?"
Na takovou otázku je Kolouš připraven a nevzrušeně odpoví:
"Ko-ko-ko!"

Ještě že nemáme kurník, to by u nás asi pošly hlady;)

Pach učůůů!

10. září 2009 v 12:53 | A. |  Tak jde čas...
Naše relativně klidné dítě se dnes rozhodlo, ukázat matce, zač je toho loket.
Jak si tak vesele gruntujeme, rozhodla se, že nutně musí utřít prach na botách.
Normální prachovku neuznává, chtěla tu, kterou jsem zrovna měla já - takový košťátko.
Zpočátku byl nátlak koverzační.
Asertivně mi do zblbnutí sdělovala "Mamí, pach uču!" (prach utřu,ale tady snad překladu netřeba;)

Vysvětlovala jsem, že teď nemůže, ale jakmile skončím, může si milou prachovku nechat třeba zarámovat.
Když zjistila, že se nic neděje, zvýšila decibely.
Bylo sedm ráno.
Ano, ano, opravdu jsem se dopracovala do stadia, kdy v tuto nekřesťanskou hodinu nejen že nespím, ale navíc vyvíjím bohulibou aktivitu. Jednak je Koloušadlo vyspané a proto dobře naladěné a druhak večer prostě nemám sílu, a vlastně ani chuť.

Ale k věci.
Řev sílil, artikulace dostávala zabrat (Pach! Učůůů! Učupááá! ůůůůůůůů!!!).
Já i nadále předstírala hluchotu kombinovanou se slepotou.
Kolouš se nadechnul, rozhlédl kolem a zmlknul.
Pak sebou práskla o zem.
Vzteky.
To jsme tu ještě neměli;)

A jak nám to drámo dopadlo?
Mlátily jsme sebou obě. Ona na podlaze, já smíchy.
To ji naštěstí vzpamatovalo, pár minut vydržela a dočkala se!
Vesele utřela všechny škrpály mojí (nebo svojí?!) prachovkou.
Tou na tyčce;)

Kolotočářka

7. září 2009 v 13:52 | A. |  Tak jde čas...
Labutě jsou fajn.
Jolanka je nadšeně obdivovala ještě než se rozjely a když ta očekávaná chvíle konečně nastala, mohutnými výkřiky "Labu, labu, hačí!" nás donutila, abychom s ní absolvovali každý jednu jízdu.
Poté, co jsme prozkoumali vizáž obsluhujícího komedianta, jsme radši lítali jen dole.
Tatík se sice zpočátku odvážil až nahoru, ale při představě labutě, letící přes celé náměstí s Koloušem a jeho maličkostí ve svých útrobách, se radši taky snížil k přízemnímu letu:)

Mercedesová královna ovšem nakonec neodolala kolotoči - opravdickej, s autama, koněm , motorkou...málem i mořskou pannu uprostřed měl!

Trošku jsme se báli, že nám ze sedátka vyskočí, ale vyřešila to za nás - sjela na zem a pěkně zapadlá jako hříbeček absolvovala čtyři (!) jízdy.

Jako správná hvězda mávala všem kolem, mohutně auto povzbuzovala zvučným Brmbrrrrrm a nezapomínala ani troubit!

Kolouších dvanáct minut slávy nás přišlo bratru na 120 korun, ale co už...
V neděli pustila žilou i dědově peněžence ("Dadý, míči kupí!"), aby mu to nebylo líto. A nebylo;)

No, povedlo se nám, to posvícení;)

Max Factor by zíral!

4. září 2009 v 15:12 | A. |  Tak jde čas...
Pamatujete na tu reklamu?
Báječná rtěnka s kolagenem pro větší objem vašich rtů!
Rty jemně brní, kolagen se aktivuje...
Zvětšení objemu až o 50%!

No, tak to potěš!
Pokud by se nám Kolouš zvětšil o padesát procent, neměl by co na sebe.
Rtěnka byla i v uchu, takže by navíc vypadala jako slůně Bimbo.

To jsem prostě nemohla riskovat.
Nedalo se jinak - musel nastoupit rejžák;)

Do zblbnutí...

4. září 2009 v 9:28 | A. |  Tak jde čas...
...opakujeme vše, co je zrovna v kurzu.
Teď frčí písně, zejména:

Jede, jede, poštovský panáček,
jede, jede, poštovský... paní!

Jolanka ji má namalovanou v pidiknížce, kterou mi nosí i na záchod, volá na mě Kůň, Kůň, Paní! a já musím skřehotat, chca nechca;)
Prosbu neváhala zopakovat i tatínkovi, který se o pěvecký výkon hrdinně pokusil, leč selhal hned v prvním verši.
Vysvětloval jí, že to zazpívat prostě neumí, ale byla tak zoufalá, že nemohl jinak.
No co, poštovský panáček může klidně frčet do Rokycan i na melodii Holka modrooká.
Jemu je to fuk a Kolouše to neuráží;)

Kecálistka

3. září 2009 v 14:27 | A. |  Tak jde čas...
...tak jsem to študovala.
Šestnáctiměsíční dítě by mělo umět používat asi 5-20 slov.

Vzhledem k tomu, že od rána nezavře pusu, nedalo mi to a každý slovo jsem si pečlivě zapsala.
Zatím jsem na 107 a to ještě zdaleka není večer.

Aby nedošlo k mýlce - ne vždy se jedná o "právoplatná" slova;)
V soukromém pediatrickém výzkumu proto rozlišuji několik kategorií:
  1. Citoslovce a pazvuky - huhu (opice), béé, čiči, hafhaf, grrr (kartáček na zuby - ano, ano, může za to babička, jež dítěti ukázala kartáček elektrický, který sice nevlastníme, ale zvuk se nám zalíbil;), š-š-š (mašinka, ale umí říct i "vlak", ovšem jen na opravdickej na nádraží, v knížce zásadně šššáme), gagaga, atd.
  2. Jména vlastní- babiš, popř. babiška, dadiš, tatiš, mamiš, Nána, Míša (medvěd), Kubí, Kluk a hlavně Muf. Taky vzorně odpovídá na stupidní otázku "Co jsi maminčina?" "Bubi" (= Bubli, zkrácenina od Bubliny, tvaru nejnápadněji připomínajícímu Kolouší hlavu;)
  3. Jména cizí - sem patří zkomoleniny mnou náhodně vyslovených slov, typu uníš (sluníčko), nápi (nápad), čuí (čuně), káko (záchod)...
  4. Slova téměř;) dokonalá - kamínka (nikoli kamna, alébrž Kamínek), Ami (Víla Amállka), Ťapík (Ťip a Ťap), Páju (Jája a Pája), klak (klacek), míko (mlíko), bábovič, sčíká, papuš (papoušek)... těch je samozřejmě nejvíc.
  5. Slova dokonalá - píšu, míč, hačí, pití, houká, cinká, bliká, cáká, kop, biják;), bacha, poď, nic, dík, dům, malá, boty, sama, čáp, kůň, šaty, dolů, autí, mimi, oko, uši, nos, pán, paní, čůr...
...vypisovat se mi všechno nechce a zapisovat vlastně už taky ne;)
To bych totiž nedělala nic jinýho.

Mám to za to, že za celej den hubu nezavřu a nebožátko se holt chce taky prosadit. Nezbývá jí, než mě překecat.
Zatím se dobře bavim, i když místy si připadám jako v pomocný škole, případně v dětství, kdy největší zábavou a nejspolehlivějším prostředkem k tomu, jak někoho naštvat, bylo opakovat každý jeho slovo.
Uvidíme, jak mě to bude bavit za pár týdnů. Mít v patách neustále něco, co pečlivě zaznamenává každou větu a každý (samozřejmě zcela náhodně a omylem) vypuštěný sprostý slovo, aby to při nejbližší příležitosti bylo použito proti vám, to zní dost hrůzostrašně;)

PS: Nejoblíbenějším slovem posledních dnů jsou Chlupy!

Slušně vychovaná, politicky uvědomělá...

2. září 2009 v 8:55 | A. |  Tak jde čas...
Jolanka zbožňuje ukazování a pojmenovávání obrázků.
Knížek máme asi tak dvacetdevěttisíctřistačtyřicetsedm a než je všechny přečteme, je půl dne v háji.
Vedou zvířátka všech tvarů, barev a chutí. Taky Méďa Míša, co nechce spát, Brouci na pouti a mašinky.
Když zrovna nejsou po ruce, čteme to, co po ruce je.


"Jolanko, kdo je tady?"
"Pán."
"A co tenhle druhej? To je kdo?"
"Šáša!"

...má v tom prostě jasno, aniž by sledovala zprávy;)


Podobně jsme dopadly v posteli. jelikož Jolančina matka je infantilní, máme povlečení s Rákosníčkem (no jo, no;))


Jolušák dnes nadšeně konstatoval, že na obrázku je
"Pán
a
Paní."

Takže je to fajn - a nemusíme se bát, že bude na cizí lidi volat mami, tati, nebo teto;))