Květen 2009

Táááák!

31. května 2009 v 10:01 | A. |  Tak jde čas...
Trošku jsem se bála, jestli nemáme doma neurotika;)
Jolanka má v poslední době nové hobby.
Každý svůj pohyb a počin komentuje. Vypadá to zhruba takhle:

Otevře knížku a konstatuje "Tááák". Otočí stránku, "Tááák". Ukáže na pár zvířátek, knížku zavře, odhodí, stoupne si, pravíc "Tááák" a kamsi odejde.

Stejný postup se opakuje:
- při jídle (po každém druhém až třetím soustu)
- na procházce (ukazuje na kačenky, udělá jim pápá, pak mi sdělí, že "Tááák" a že teda můžeme jet dál, aby stihla ještě zamávat stromům, domům a autům)
- ve vaně (pije z kelímku "Tááák", polívá si "Tááák" hlavu a lomcuje se sprchou "NeNeNe";)
- v postýlce (nakrmí usínáčka a pejska "Ňamňam", odhodí láhev "Tááák" a jde sebou mlátit o šprušle)
- a vlastně i kdekoli jinde a kdykoli jindy.

No a tak jsem se trošku začala pozorovat.
Přišly jsme domů. Odemykám a říkám: "Tááák, už jsme doma. Teď ti svlíknu bundu - jedna ruka "Tááák", druhá ruka "Tááák".
Vaříme, loupu mrkev "Tááák, tady ji máš, tu mrkvičku."
Leju vodu do hrnečku "Tááák a teď tu flašku zavřeme."
...

Aha, haha.
Neurotik jsem teda zřejmě já a to nebohý dítě to ode mě okoukalo!
To abych si radši začala dávat bacha na sprostý slova - co kdyby říkala třicetkrát denně ho*no??

(Tááák, a je to napsaný;)

Pomocnice v domácnosti

28. května 2009 v 15:29 | A. |  Tak jde čas...
Přečetla jsem Vlastní životopis Agathy Christie (mimochodem fakt úžasná kniha) a mimo jiné jsem se dozvěděla, jak probíhala mateřská "dovolená" v Anglii někdy ve dvacátých letech minulého století.
Všichni měli chůvu. Přestože neměli moc peněz, ani je nenapadlo přemýšlet, že by se dalo ušetřit, kdyby nemuseli platit paní na hlídání. Chůva se starala o dítě, krmila ho, přebalovala, hrála si s ním, chodili na procházky a uklízela pokojíček.
Taky měli pomocnici v domácnosti. Ta vařila a uklízela ostatní místnosti.
Kdo na to měl, pořídil si ještě guvernantku. Neuklízela a nevařila, zato si s dítětem povídala svým rodným jazykem - obvykle francouzsky.
No, tak jo. Pak to teda asi fakt byla mateřská dovolená.

My nikoho takovýho sice nepotřebujeme, ale už delší dobu JE VŠECHNY máme.
Proč někoho platit,když Kolouš vše s přehledem zastane a navíc zadara;)

Jako pomocnice v domácnosti se osvědčila zejména při utírání prachu:


Dostane se nejen na místa přízemní a očím omezených dospělých skrytá, ale i netušená - tím chci říct, že dosud jsem netušila, jak nezbytné je utírat prach na tátových lýtkách a na jídle.



Taky obstojně pere.
Umyla jsem si ruce. Když jsem si je chtěla utřít, zjistila jsem, že ručníky nejspíš visely v prostoru černé díry. Asi blbnu víc, než jsem si ochotná připustit, ale celkem v klidu jsem se s tím smířila. Konec konců - proč by ručníky nemohly jen tak zmizet?
Nakonec mi to nedalo a jala jsem se je hledat. Po perné půlhodince byly objeveny.
Jasně, v pračce.
S nimi i několik mrkví, pár kolíčků a lopatka.
Vyprat se holt musí, jinak to nejde.

Věšení prádla naše Paní na úklid sice ještě sama nezastane, ale nic jí nemůže zabránit ve vydatné asistenci. Poněkud se nám to tím prodlužuje. Přece jen, prosit o každou fusekli, pak za její podání několikrát poděkovat a následně loudit kolíček je trošku časově náročnější, ale většinou se dobereme k plnému sušáku a jsme spokojený obě.

Máme i chůvu. Bere děti na procházku. Povzbuzuje je mohutným "Ťap ťap" a když nejdou tak rychle, jak by si představovala, omlátí jim hlavu o zeď, případně o podlahu.
Takhle se na ně musí, na zmeťoury, mám se ještě co učit:)
Když jim pohybem dost vytráví, nakrmí je. Méďovi cpe láhev do nosu, pejskovi do zadku. Lev je na tom nejlíp, tomu se většinou trefí do pusy. Ovečka nepochopila, že má otevřít pusu a tu bezvadnou mrkvičku sežrat, tak jí trošinku zlomila vaz...
I krmící akci komentuje - jak jinak než "Ňam ňam".

No a ta guvernantka? Původně jsem myslela, že až takový buržousti nejsme, ale před chvílí se z pokojíčku ozývalo: "Bibi ťaťaťa hehehe ňuňůůů, bába?"
Gertruda zřejmě byla nucena absolvovat svoji první hodinu marťanštiny pod vedením zkušené učitelky Jolanky.

Aha.
Na co si můžu stěžovat? Jsem na tom jako ta Agatha
- mám dovolenou!

Mistryně zkratky

26. května 2009 v 10:58 | A. |  Tak jde čas...
Nač se vysilovat dlouhými proslovy.
Jolušák je úsporné miminko a jako takové si vytvořila vlastní kód.

Plácá mě po ksichtu a vykřikuje "Bá".
Když se ohradím, že mamince se přece Bác nedělá, hned to napraví a udělá mi "Má".
"Má" dělá i panenkám, krávě, samozřejmě ovečce a nezapomíná ani na hrnce, piáno a ledničku.
Taky se naučila ťukat. No, ťukat - zabuší na dveře a zvolá "Dá!" (To jako Dále, kdyby to náhodou někomu neblo jasný;)
Na písečku uchopí lopatku, střídavě omlacuje všechny dostupné bábovičky, klacky a šutráky a komentuje to vlastnoručně vytvořenou básní "BáBáBá". Docela se mi to zamlouvá, rozhodně je to kratší, než celý Bábovičko poveď se mi, a o tom příšerným závěru nemluvě... kdo vymyslel verš "budeš bita jako žita", měl by dostat nějakou literární anticenu. Taková blbost. Riskuju, že z ní bude černá ovce, která nezná základy pískového jazyka a důsledně ji učím, že "jestli se mi nepovedeš, tak do Prahy nepojedeš". Stejně jednou to přiblblý Žito od někoho uslyší, ale prozatím mi "BáBáBá" úplně vyhovuje;)

Jo, a husa dělá DáDá, zatímco prasátko v Kolouším podání vydává zvuky,jako by se právě chystalo si od plic odflusnout.

Takže u nás dobrý;)

Není snadné překladatelem býti

23. května 2009 v 15:04 | A. |  Báseň pro dnešní den
Není to sice úplně poezie, ale poetický je to dost.

V učebnici Bulharštiny pro samouky, na straně 183 se nachází cvičení č. 7.

Přeložte:
1. Minulá pokolení, bojujíce za pokrok, vytvořila dějiny. 2. Pochopiv, co se děje, začal jsem se smát. 3. Vážíme si vašich činů. 4. Bulharsko vychází z politiky porozumění, míru a spolupráce. 5. Vážíme si kulturních a duchovních hodnot, vytvořených jinými národy. 6. Důsledná politika bratrské spolupráce se Sovětským svazem a ostatními socialistickými zeměmi. 7. Bulharský národ vždy rozvíjel své kulurní dědictví. 8. Rozvíjíme všestranou spolupráci. 9. Socialistické země bojují za svobodu, nezávislost a pokrok všech národů. 10. Koupila jsem si šaty pro doma.

No? To snad ani není překladatelský oříšek. To je přímo ořech!
Ač jsem druhdy anglicky uměla relativně slušně, absolutně bych si taková velkolepá prohlášení netroufla přeložit ani do angličtiny - proto: kdo by si troufal, má u mě čokoládu;)
PS: Tu poslední větu jsem si fakt nevymyslela! Že by se v autorech hnulo svědomí a pokusili se ty slátaniny na závěr trošku odlehčit?;)

Asi málo křičíme

19. května 2009 v 20:57 | A. |  Tak jde čas...
Byly jsme plavat. Opět.
Baví nás to velice. Hlavně cákat ostatním dětem do ksichtů. A taky vypít půl bazénu.
(snad je jasný, která z nás se v těchto bohulibých činnostech vyžívá;)
Po plavání přichází sprcha, ve které se Jolanka patřičně vyžívá. Vědět, že ji to bude tak brát, mohli jsme ušteřit za bazén - provádí cosi na způsob skotských střiků a to nejen na sebe, ale i na okolní děti. Ty jsou všechny mladší, takže leží ve sprše na matracích na zemi a tudíž se nemohou bránit. Mám pocit, že o to víc ji to baví, ale ještě se jí zeptám, abych jí nekřivdila. Holt lázeňský typ, no.

Sportovní výkon je třeba oslavit jídlem. Následuje neméně oblíbený dětský koutek. Klouzačka bezkonkurenčně vede. Jelikož si na ni Kolouš ještě (naštěstí!) nevyleze, vymyslela novou zábavu. Klouzačka je malá a plastová, což jsou ideální parametry pro to, aby ji mohla tlačit před sebou. Je dost rychlá, takže často narazí i do nicnetušících maminek, které si v poklidu u stolečků popíjejí zasloužené kafe.

Jistý chlapeček v pondělí vynalezl bezvadnou zábavu. Na dřevěnou tyčku navlíkl dřevěný kroužek a vzniklou zbraní se jal mlátit do všeho, co zrovna bylo po ruce. Bohužel ho to přestalo brzy bavit, čímž otevřel volné pole působnosti Jolušákovi. Obula se do toho s plným nasazením. Holčička, kterou rány zaujaly netušila, že Kolouš právě prožívá svou první mlátící chvilku v životě a že se nehodlá omezit pouze na nehybné předměty.
Ač nejsem moc bystrá, podařilo se mi kyj zastavit asi dva centimetry nad okem šmírující děvuchy. Její maminka si (naštěstí!) ničeho nevšimla. Já se lekla a houkla jsem na Kolouše, že "to se teda nedělá". Nijak jsem neřvala, spíš jsem tak decentně zvýšila hlas.
Naše citlivka vyvalila oči, otevřela pusu, nakrabatila čelo a ...začala vřískat jako kdybych jí tou palicí přinejmenším praštila po palici:)

Jsem zvědavá, co udělá, až na ni jednou fakt zařvu.
Doufám, že to nepovede k srdeční zástavě, ale pro jistotu si jdu do mobilu uložit číslo na záchranku;)

Pravá autorská

19. května 2009 v 10:03 | A. |  Báseň pro dnešní den
Jolanka měla narozeniny a proto dostala od tety Gabči s Ondoru parádní dárky.
Hlavně ale osobní báseň, kteru sem prostě nemůžu nedat!

Kraula, prsa, potom znak,
kdo je to? Náš Jolušák!
Hravě zvládá všechny chvaty,
dětem hračky rychle ztratí,
pak je ale zase vrátí;)
Máme rádi její líčka,
vždyť je naše princeznička!

Líp bysme to nevymysleli!
Děkujeme a jenom doufám, že nějak neporušuju autorský zákon - přece jen už jsem toho dost zapomněla;)

Rok a den

13. května 2009 v 16:05 | A. |  Tak jde čas...
Byli jsme na roční prohlídce.
Kolouš pokořil desetikilovou hranici (sice jen o deset gramů, ale co je doma, to se počítá;).

Pan doktor je hodný, rázný, má břitký smysl pro humor a mně naprosto vyhovuje. Ne tak drahému dítěti, které si zřejmě ještě stále pamatuje poslední návštěvu. Ani se nedivím, taky bych nezapomněla, že na mně tři dospělí leželi a jeden z nich mi dělal do ucha díru, kterou se snažil prorvat náušnici..
Tak nějak si totiž vykládám její antipatii.

Od okamžiku, kdy jsme ji sundali z bezpečí váhy a položili na stůl, dostala nefalšovaný hysterický záchvat. Nic moc jsem neslyšela, takže na dotazy nebylo příliš prostoru. Ve chvíli, kdy doktor řekl, ať ji zkusím postavit, svíjela se jak břišní tanečnice a vypadala, že ještě v životě ani neseděla, natož aby si stoupla. Pan doktor zkušeným okem zhodnotil její postoj a pravil, že nemá ještě dost pevný kotníčky a ať ji teda nestavíme, nevodíme, ani nedáváme do chodítka. Nic z toho neděláme a dělat nehodláme, takže jsme mu to odkývali a za mohutného koloušího vřískání jsme ordinaci opustili.
Jolanka škytala a vzlykala ještě asi dvacet minut, načež odpadla.

Po probuzení si zřejmě vzpomněla, co se nám ten nenáviděný nedouk snažil namluvit. Jak by nám mohla ukázat, že jako doktor selhal, stojí za prd a nemáme ji k němu už nikdy vodit??
Rozhlídla se kolem, pustila se táty a udělala pět kroků k piánu.
Bez držení.
Bez opory.
Sama.
Chachá. A celý nedovyvinuý kotníčky si může strčit za klobouk, řekla si nejspíš v duchu.

Že děti jsou práskaný víme.
Netušili jsme ale, že až tak!

Otcovská pýcha

12. května 2009 v 20:02 | A. |  Tak jde čas...
Večeříme.
Sedíme u stolu, my na židlích, Jolanka v židličce.
Při jídle se nemluví. Ne že bychom nechtěli, ale nedostává se nám sluchu. Kolouš veškerou konverzaci obstarává sám. Pokud zrovna nemá sysláky narvaný rajčatama, pořvává na nás "MamMamMam" (čti: HamHamHam) a dožaduje se přísunu další potravy.

Taky má na stole pejska a noviny.
Soustavně vytahuje z pytlíku kousky polystyrenových chlebíčků a drobí je po stole.
Drobky jeden po druhým sbírá a spravedlivě dělí - jeden sobě, jeden pejskovi a jeden jakýmusi sportovci, co je na fotce v novinách s medailí.
Když ji to přestane bavit, drobečky odebere všem zúčastněným od huby a dává je zpátky do pytlíku.
Zbytek smete pod stůl.
"Hele, ten Kolouš fakt neni vůbec blbej", pronese Pupáč, který celou krmící etudu sleduje.

A tak to prostě je, s tou otcovskou láskou;)

Óda na zdravotnictví

12. května 2009 v 9:26 | A. |  Tak jde čas...
V úterý mě řezali.
Ve středu vyměnili drén.
Ve čtvrtek drén vyndali a poslali mě na sobotní kontrolu na pohotovost, neb oni jsou ambulance a o víkendu nepremávaj.
V sobotu jsem odhalila řez, pohotovostní pan doktor se od stolu mrknul, pravil, že se nám to hojí a bylo. (Sestřička mi navíc ruku zalepila tak bezvadnu náplastí, že jsem si ji pak sundala i s kůží, ale to je jen vedlejší produkt).
V pondělí jsem celá nadšená naklusala na ambulanci, že teda jsem zdravá a tatík může do rachoty. Pan doktor se mrknul. Vzhledem k tomu, že tak neučinil jen od stolu, viděl lépe a zkonstatoval, že zahojený to teda není a znova mi zaživa cosi narval do podpaží.
Ptala jsem se, jestli to nemohli udělat už v tu sobotu. Ujistil mě, že mohli, ale museli by mi na tu ruku šáhnout, aby zjistili, že to není zahojený. Ha, to by mě nenapadlo!

Fakt mi nevaděj poplatky ve zdravotnictví.
Je mi to celkem jedno. Vzhledem k tomu, jak často chodíme k doktorovi, mě třicet korun fakt nezruinuje.
Kdyby se mě někdo ptal, tak si myslím, že je to dobrá věc a platit by se měly.

Za co jsem ale, sakra, v sobotu na tý pohotovosti vyplázla devadesát korun, to mi teda vážně hlava nebere!

Lazaret

5. května 2009 v 20:43 | A. |  Tak jde čas...
Asi někdo usoudil, že jsme se nudili a potřebujeme trochu vzrůša.
Pro velký úspěch se mi OPĚT udělala v podpaží má oblíbená boule a tak jsem si ji ráno nechala vyříznout. Po devátý a dle všeho zdaleka ne naposled.
Už jsem si pomalu zvykla, že chodím na chirurgii častějc, než leckdo k zubaři, ale naivně jsem si myslela, že když se nic nedělo během těhotenství a kojení, budu mít konečně klid. Jestli tohle je známka toho, že se hormony zklidnily a já zas normálně funguju, tak to teda děkuju pěkně.

Blbý na tom je, že se nezvládám postarat o Kolouše, jehož hlavní náplní dne je viset mi na ruce.
Ještě že máme tatínka.
Zařídit si papír na ošetřování člena rodiny se zdálo být banalitou.
Haha.

Chirurg řekl, že mi milý papír napíše pediatr.
Pediatr (logicky) sdělil, že on (logicky) vydá neschopenku, pokud je nemocný dítě a ať si zajdu za obvoďákem.
Obvodní lékařka nechápala, co po ní chci. Když mě chirurg vykuchal, ať si to taky vyřídí.
Po hodinové anabázi obíhání doktorů (ještěže máme toho dědu-taxikáře;) jsem volala na chirurgii, kde bez větších keců slíbili, že to do zítřka připravěj. Proč to nešlo hned mi ale nevysvětlili. Asi abych měla co dělat.
Kocourkov hadr, fakt.

Pupáč jako náhradní matka funguje bez technických či jiných závad.
Choděj ven a hrajou si
Já pozoruju a přicmrndávám.
A taky se dobře bavim:

Kolouš si vyžádal svou oblíbenou činnost - nasazování kroužků na tyčku. (Dělá to už asi měsíc a protože to umí fakt rychle, většinu ji to moc dlouho nezabaví).
Pupáč hledí do blba a laxně přidržuje tyčku.
Kibicuju: "Musíš jí tu tyčku držet pořádně!"
Pup: "Ale když vona mi do toho kope!"
Já: "Vona je ještě malá. A nežaluj!"

Takže když to tak vezmu kolem a kolem, máme se vlastně dobře;)

Politicky nekorektní klasik

5. května 2009 v 19:51 | A. |  Báseň pro dnešní den

Zdroj: Čítanka pro ZŠ z roku 1958.

Jaroslav Seifert
Ukolébavka

Cikán mívá černé oči,
chodí nocí zlou,
a kde nespí hodné dítě,
vezme si je ve své sítě,
houpy hou.

Pak je veze ve svém voze
v dálku nocí zlou,
špatně se mu v noci spinká
bez maminky, bez tatínka,
houpy hou.

Na kozlíku starý cikán,
koně letí tmou
přes bláto a přes kamení,
v povětří se čerti žení,
houpy hou.

Žáby spustí na močálu,
smutnou píseň svou,
netopýři sametoví
probudí na věži sovy,
houpy hou.

Když v postýlce hodné dítě
sí až do rána,
na řasách zavřených víček,
tancuje mu andělíček,
tanynynky, tananá.

Je teda fakt, že jsem dlouho žádnou čítanku neviděla, ale i tak pochybuju, že by zrovna tuhle báseň chtěl někdo někde (natož v učebnici) otisknout - Kocáb s Džamilou by mu to nejspíš spočítali Seifert-NeSeifert;)