Duben 2009

Krize identity

29. dubna 2009 v 9:43 | A. |  Tak jde čas...
Na všechny si umí pěkně zavolat.
Táta!
Děde!
Baba!
Tete!
Pepe! (pes, pes;)

Haha,
taky se vám zdá, že tam něco chybí?

Hezky se vyspala, po probuzení neřvala jak prokopnutá, ale zvesela si něco broukala, válejíc se po plyšovým hrochovi. Bezva, říkám si, ještě tak dvě minuty klidu, než ji budu muset jít vyndat z pelechu. Žvatlání neustává, vejdu do místnosti, Kolouší očička se rozzáří a nadšeně praví:

"Táta".
A kdybych to náhodou nepochopila, ještě mi to dvakrát se sladkým úsměvem zopakuje.

Dělá si ze mě to dítě srandu?

Snad mi řekne "Máma" dřív, než půjde do školky. Už se vidím, jak učitelkám vysvětluju, že Jolanka opravdu NEMÁ doma dva tatínky!

Hovory H

29. dubna 2009 v 9:36 | A. |  Tak jde čas...
Vedeme duchaplné rozhovory, plné hlubokých filozofických myšlenek.
Někdy i beze slov (na jedné straně):

Kolouš rabující špajz.
"Jolanko, víš, že nesmíš sahat na nic, kromě konzervy s ančovičkama!"
...na chvíli se zarazí, načež vytáhne inkriminovanou konzervu, rozvážně otevře odpaďák, mrskne ji tam, zase ho zavře a jde se zabývat knihou.

Obědváme.
Kolouš matlá jídlo po stole.
"Tak ty mě budeš takhle zlobit?"
"Da, da."
Asi je načase, proštudovat rodokmen...že by nějaký utajený ukrajinský prapředek??

Kolouš je zcela hodný. Pozoruje obsah skříňky s hrncema.Při pohledu na pánev se skleněnou poklicí se celá zatetelí nadšením.
Preventivně se naivně ptám:
"Jolanko, to se může, ta pánev?"
"Ne, ne, ne," vyřvává, zatímco ji pomalu vytahuje ven.

Tak rozumí mi, nebo ne???;)

Hledačka pokladů

28. dubna 2009 v 9:49 | A. |  Tak jde čas...
Máme nové boty.
Celá rodina.

Kolouší jsou předčasným narozeninovým dárkem. Hnědorůžové s kočičkou.
Při prvním obouvání se sice tvářila, že sebou každou chvíli sekne a já sebou taky málem sekla, protože se mi nedařilo na ní milé botky narvat. Nedovedu si to vysvětlit, ale zřejmě silou vůle přinutila svou nohu k tomu, aby jí nabobtnala do dvojnásobného rozměru. Na mě si nepřijde a nekonec jsem zvítězila.
Tvářila se divně.
Nezbylo mi, než sehrát hereckou etudu na téma: "Z tak báječných bot asi omdlím" a byla ruka v rukávě. Za hodinku už všem pyšně ukazovala, jak má "krásné nové boty s kočičkou" a usmívala se u toho skoro stejně sladce, jako když do sebe narve půlku papriky.

My s Pupáčem máme novou zdravotní obuv, neb už nejsme nejmladší a naše hnáty to prostě potřebovaly. Na našich botách jsou ovšem nejpodstatnější krabice. Joluš se na ně vrhla, jako kdyby nikdy nic zajímavějšího neviděla a asi na deset minut (!) byl klid. Jezdila s krabicí po bytě, pořvávala to svoje heenheeen a když byla dostatečně znavena, jala se milou krabici plnit pokladama. Když ji to přestalo bavit, nestačila jsem se divit. Z krabice jsem vyndala krtka, balón s krtkem a knížku (hádejte o kom - začíná i konční to na "k";).
Jako zlatý hřeb, na samém dně (asi aby to krtky netlačilo do zadků) trůnily Pupáčovy smrdutý fusekle.
Prostě poklad, no!

Čtvernožka

24. dubna 2009 v 15:25 | A. |  Tak jde čas...
První dva roky jeho života učíte své dítě chodit a mluvit. Pak strávíte dalších šestnáct let tím, že mu říkáte ať si sedne a mlčí;)

Chodit ji neučíme - až se jí bude chtít, naučí se to sama a nic jí v tom stejně nezabrání. Zatím se tváří, že by děsně ráda, ale vždycky jí do toho vleze něco mnohem důležitějšího.
Když je potřeba se někam rychle dostat, nastartuje motóry a za mohutných výkřiků "Hen-héééén" vystřelí jak raketa po čtyřech. Povrch neřeší, řítí se bez ohledu na to, zda je na parketách, dlaždicích, trávě nebo dlažebních kostkách. Kolínka zatím držej:)
Pokud náhodou stojí u stolu a na opačné straně ji něco zaujme, je ochotná k tomu dojít. Jasně že se přidržuje. To ale trvá, takže se v klidu posadí, obsprintuje stůl po čtyřech a zase si stoupne. Jindy je úplně vidět, jak zvažuje, jsetli jí ta námaha za to stojí. Třikrát měří a pak radši vůbec neřeže.
Já začala chodit ve čtrnácti měsících, tak tajně doufám, že taky nehodlá nikam spěchat.
Kdo má ty padající spraťouchy furt sbírat, no ne?

Opičí starosti

22. dubna 2009 v 7:52 | A. |  Báseň pro dnešní den
Jedna tlustá gorila,
kolem stolu chodila.
Když nemohla,
sedla si,
zvedla nohu,
prdla si!

Kolektivní vylučování

21. dubna 2009 v 14:41 | A. |  Tak jde čas...
Je to s podivem, ale chodím na záchod;) V nebezpečně těsné blízkosti jsou schody. Sice jsme ostražití a přidělali jsme k nim báječný vrátka, ale bylo nám to na nic. Kolouš zjistil, že když se do nich přiměřenou silou drcne, vyskočí háček a vrátka jsou v čudu, tudíž pole působnosti volné.

(jo, jo, přidělali jsem na to očko od háčku provázek, ale jsem líná ho zavazovat;)

Zatím funguje metoda ignorace - o schodech se nezmiňuju, nezakazuju je a tímpádem nejsou pro náruživého explorera zajímavé.
Zatím.

Přesto se radši na tom záchodě nezavírám, abych měla přehled. Jen co zasednu, slyším dusot jako by se blížilo stádo tlustších hrochů a během několika vteřin se vyřítí můj věrný stín. Dveře mi zavře a číhá. Já musím prstíčkem škrábat a škemrat: "pomóóóc, pomóóóc, bojim, bojim", což je signál, na který Kolouš briskně zareaguje a dveře milostivě otevře. Křičí při tom "BA" (čti baf) a já kvičím "Díky, díky, óóó statečný zachránče". To ji uspokojí a opět mě zabouchne. Scénku opakujeme v libovolném počtu, v závislosti na tom, jak dlouho na tom hajzlíku potřebuju zrovna vysedávat.

Dneska jsme to obměnily - bodyguard usoudil, že si zaslouží větší odměnu, než pouhé díky a musela jsem ji vzít na klín.
Ehm.
Ehm.

Jestli to takhle půjde dál, bude mi brzy chtít i utírat zadek;)

Na vzhledu nezáleží

19. dubna 2009 v 11:23 | A. |  Tak jde čas...
Miminko Jolanka vypadalo jako svůj tatínek, když ještě kadil do plínek.

V poslední době jí trochu narostly vlásky a tak konečně vypadá častěji jako holčička, než jako chlapeček.

Papá cherry rajčátka. Mají tu výhodu, že se dají nacpat celé do huby. Jedno má v puse, rozkousne ho a skrz zuby cedí šťávičku spolu se semínky. Další dvě drží v rukou a připomíná drtič na odpadky. Když rajče praskne, pokusí se, narvat si ho do pusy. Zapomíná ale, že už je tam obsazeno, takže se jí to nepodaří. Nevadí, hodí ho na zem. V mezičase se jí podaří nějak zpracovat to, co má v chřtánu, slupky plive kolem sebe a láduje se dalším. Sní asi tři, sedm se jich válí rozdrcených na protlak pod židličkou. Aby zužitkovala i tento vlastnoručně vytvořený biologický odpad, sedne si do něj a pořádně zavrtí zadkem. To vše dřív, než stihneme zasáhnout.

Vypadá jako prase.
No, ale na vzhledu přece nezáleží, ne?

Malá teleshoppingová

19. dubna 2009 v 7:37 | A. |  Tak jde čas...
Jsou lidé, kteří v noci nechají dítě řvát tak dlouho, dokud se nezačne dusit.

Pak jsou lidé, kteří v noci houpou dítě na míči tak dlouho, dokud jim nehrkne cosi v zádech a nezačnou se dusit sami.

A jsou lidé, kteří používají Cosmodisk. Ty se maj nakonec ze všech nejlíp, přestože vypadaj jako úchyláci;)

Člověk člověku ovcí

18. dubna 2009 v 21:40 | A. |  Tak jde čas...
Nedá mi to a musím všem ukázat, že nejsme jediná rodina, kde jsou ovce dítěti přednější, něž matka, neřkuli otec;) Zároveň vyhlašuji soutěž o nejzarputilejšího ovcofila - podmínkou účasti je aspoň malinkatá fotodokumentace. Věcné ceny reprezentuje půl kila jehněčího krku (blééé, to zní pěkně hnusně), ze kterého se dá podomácku vyrobit asi tak dvacet obědových skleniček, což jsme v potu tváře vyzkoušeli minulý víkend.
O vítězi nechť rozhodne los, anebo já;))


A zde je první účastnice soutěže! Vzhledem k tomu, že vlastní hned několik kopytníků, bude zřejmě těžké jí konkurovat, ale věřím, že se nikdo nevzdá bez boje!




Adélka v usínací akci před "pár" měsíci;)


Kdo se nemůže zúčastnit, ať už z nedostatku plyšáků, nebo nepřítomnosti tulivých "živáků" (rozuměj dětí), rozhodně nesmí být nikterak diskriminován

- a proto aspoň toto:

PS: Až se pomátnu definitivně, doufám, že si toho někdo všimne;))

Kdo neviděl, neuvěří

16. dubna 2009 v 21:01 | A. |  Tak jde čas...
Takže, trocha nezbytné teorie na úvod:



Chorý otec, taky otec

15. dubna 2009 v 16:55 | A. |  Tak jde čas...
Jaro je tady, choroba s ním v závěsu.
Já naštěstí ťukťukťuk funguju, Pupáč nikolivěk. Sklátilo ho dokonce cosi horšího, než smrtelná mužská nemoc na sedm.
Asi mu není do skoku, ale ani to ho neomlouvá. Snažil se mi totiž namluvit, že příčinou jeho stavu je mnou vlastnoručně vytvořený oběd. Prej nějakej divnej. A že ho z toho bolí žaludek.
Může se mi někdo divit, že jsem ani nedutala, když si posléze narval do pusy Koloušův rektální teploměr?
To má za to.
A koneckonců je to taky jeho dítě;)

Ovečkofil

15. dubna 2009 v 15:54 | A. |  Tak jde čas...
Máme rádi zvířata, a to i ta nechlupatá.

Nejradši máme samozřejmě Kolouše. A taky rybu, tu umí ukazovat už pěkně dlouho. Nemyslím na obrázku, ale pusou. Lape po vzduchu jako profesionální bělice.

Kráva je taky oblíbená, zejména proto, že dělá Hůůů. Dřív jsem si myslela, že Bůůů, ale byla jsem potomkem poučena a několikrát denně jsem opravována. Takže pokud jste na tom někdo jako já, měli byste se nad sebou zamyslet a doplnit si vzdělání.

A had? Had je hitem posledních dnů. Kobry, zmije užovky, o tom to není. Náš had je maskovanej za zahradní hadici a když se s ním klepe, parádně se rozvlní.

To nejlepší na konec.
Ovce.
Lhostejno, jestli v knížce, na tričku, nebo plyšová, ovečka prostě vede. Jolanka nadšeně vřeští Bééé, Bééé i při pouhém vyslovení tohoto magického slova.

Byly Velikonoce. Přijel Kubíček a přivezl nám ukázat, co si vykoledoval. Jasně, bezvadnou plyšovou ovečku s kytkou v hubě. To ještě netušil, jak osudovou chybu dělá. Jen co na nebohou ovci padl kolouší zrak, mohl se s ní právoplatný majitel rozloučit.
Jolušák v rauši zavřeštěl Bééé, popadl ovečku pod krkem a nepustil. Pokusy o odebrání pokladu odbývala rázným NE a tulila se k ní jako o život.
Večer jsme zjistili, že ovečka je schovaná pod gaučem...
Že by náhoda?
Vzhledem k tomu, že při jejím spatření Kolouš konstatoval "Bééé, Hehehe" a netvářil se překvapeně... ;))

Nicméně slibuju, že se o ní postaráme jako by byla naše vlastní a poctivě vrátíme!

No a možná přidáme jako bonus i pár deci nefalšovaných a ničím chemickým nedořeďovaných Kolouších slin:)




Bác

9. dubna 2009 v 15:10 | A. |  Tak jde čas...
Jsem na solárku.
Oblíkám se a upadne mi řetízek.
Nahlas pronesu: "Bác!"

Jsme na koncertě.
Všichni tleskaj, já dělám Paci Paci.

Jsem blázen, nebo matka?!
Nebo že by oboje??

Opět chvilka poezie

3. dubna 2009 v 13:46 | A. |  Báseň pro dnešní den
Opravuji svůj názor na dětské knížky: Ne vždycky je to jen slaboduché bečení, bučení a mňoukání. Kdo hledá, najde literární skvosty i tam, kde by je nečekal.
A nemusela jsem hledat ani moc důkladně.


Pokud ještě nemáte, vřele doporučujeme, zejména
str. 116:

Šla by tetka k muzice,
nemá kouska zubu,
ráda by se řehtala,
musí držet hubu.

Jsem zvědavá, co by na to řekly paní učitelky ve školce.

Taky by mě zajímal názor J.V.Sládka či Fr. Hrubína.

A úplně nejvíc bych ráda věděla,
co na to Rejžek s Justem?!;)

PS: Co na to Kolouš, to už víme..........
.....zatím nic.

No. jednou se to třeba všechno dozvím;)





Základní instinkt

3. dubna 2009 v 9:14 | A. |  Tak jde čas...
Skoro vždycky se vyspí do růžova, ale někdy je protivná jak pr*el. Vzhledem k tomu, že se jedná o malé, téměř bezbranné miminko, říkám si, že ode mě není moc košer tomu tak říkat. A vůbec, co kdyby to někdy zopakovala? Takže ode dneška si dávám pozor na ústa:
Jolanka se totiž vyspala do tmavě-růžova.
Znamená to totéž jako s tou sedací částí těla, ale líp to zní.
K takové sebereflexi mi sice musela dopomoci skoro celá Studentská pečeť, ale v téhle válce jsou všechny prostředky povoleny;)

Minulý týden stály noci za prd. Večer několikrát pobrekávala a zoufale si sedala, v noci se budila dvakrát na mlíko a vstávala v pět.
V pondělí děda konstatoval, že se mu zdá, že má nahoře nějak víc zubů. Jsem snad matka a poznám to, ne? Nesahá si do pusy, neslintá, je celkem v pohodě...kde by se vzal další zub?
V úterý se strašně smála a protože při tom ležela na zádech, zespoda jsem se jí tam koukla. No fakt, nekecal. Byl tam. Dvojka vpravo nahoře. Zajásali jsme a oznámili dedemu, že si může koupit nové šaty.
Včera přijela babička. Kolouš se přebaloval a babička řkouc: "Tak mi ukaž ty tvoje zuby" na nic nečekala a vykasala jí horní ret až po nos. Jsem snad matka, nebudu jí vyrolovávat pusu, zuby poznám, neslintá, nesahá si tam... A helemese. Kde se vzal, tu se vzal, byl tam. Dvojka vlevo nahoře. Nutno dodat, že řádně vykukující, takže nejspíš od úterka fakt nevyrostl. Už tam prostě byl, a to delší dobu. Babička si koupila mikinu.

Pupáč konstatoval, že se aspoň konečně vyspíme. Jako by k ní v noci vstával:)

Já konstatuji, že moje mateřské instinkty jsou nějak nefunkční a že zuby teda prostě nepoznám.
No co, no, hlavně že vyrostly:)

1.dubna

1. dubna 2009 v 7:14 | A. |  Báseň pro dnešní den
Měla babka v kapse brabce,
brabec babce v kapce píp.
Zmáčkla babka brabce v kapse,
brabec babce v kapse chcíp.

Tento skvost české poezie není bohužel mým výtvorem, nicméně jsem na něj náhodou narazila v Koloušově Velké knize českých říkadel. Mezi Princezničkama na bále a Myškama vařícíma kašičku nemá konkurenci.
Hned jak začne mluvit, naučí se to nazpaměť, i kdybych to do ní měla nacpat násilím;))