Uspávači hada

13. března 2009 v 8:31 | A. |  Tak jde čas...
A vypadalo to tak nadějně!
Jolanka po příchodu z porodnice byla schopná prospat celou noc, klidně od desíti do pěti. Vyspávala jsem si jako za mlada.

Spaní nám šlo výborně. Usínání vůbec ne.
Nejdřív jsme uspávali na míči. Teda, Pupáč na míči, já v noci nosila, houpala a zpívala (haha), neboť skákat na míči vážně nebylo technicky proveditelné.
Postupně jsme to nacvičili a uspávací rituál dovedli k dokonalosti + ke Kolouší spokojenosti. Večer po koupání a jídle se dítě zabalilo do zavinovačky a táta skákal. Deset minut, dvacet, ale někdy i čtyřicet. Nezainteresovaní pozorovatelé odolávali pokušení zavolat na nás sociálku. S miminem bylo třeba třást opravdu důkladně a zprudka;)

Když byly Jolance tři měsíce, rozhodl drsňák tata, že je načase se skákáním přestat. A ejhle, ono to šlo. Dokonce to bylo snazší, než jsme čekali. Kolouš řval v postýlce, já v obýváku. Exekutor ležel vedle na posteli a kontroloval, jestli během vřeštění stíhá dýchat. Stíhala. Netrvalo to ani týden a od té doby byla večer absolutní vzorňačka, kterou jsme položili do postýlky, ona si tam chvíli broukala a vytuhla.
V noci už bylo hůř. Probudila se, já ji nacpala mlíkem, položila do postýlky, načež následoval tréning. Kolouš procvičoval hlasivky a zkoušel, co vydržej naše ušní bubínky. Několik druhů špuntů do uší, do kterých jsme vkládali velké naděje, byly jen vyhozený peníze. V noci jsem ji prostě musela houpat a houpat, dokud se neuhoupala. Já jsem se pak začala taky houpat, a to i přes den. Se zkroucenou páteří a zádama napadrť si člověk zrovna moc rovně nevykračuje.

Na Nový rok jsme ji odstěhovali do vlastního. Má tak lehký spaní, že jsme se na lože plížili po špičkách a báli se i nadechnout...o smrkání a kašlání nemohla být vůbec řeč. Byla schopná začít vřeštět jak pavián i kvůli otočení stránky v knížce.
Zároveň jsem se usnesla, že s nočním houpáním na míči je konec-šmytec-šlus. Přece jen bych se ráda dočkala aspoň třicítky bez endoprotézy;)
Večer usínala pořád v pohodě, někdy sama, někdy jsme houpali (no, spíš škubali,drncali a jinak hrkali) postýlkou. Naštěstí to drncání fungovalo i v noci a moje křivý záda si konečně trochu oddychly.

Minulý týden se zdokonalila ve stoupání si. Usíná pořád sama, ale trvá jí to i půl hodiny. Skáče v postýlce jako makak, drží se šprušlí a špulí pusu, udílí nám rady do života typu "BabaNánaBlebleble", oslintává usínáčka a padá hlavou na matraci. Nakonec vždycky padne a už se nezvedne. Nepotřebuje žádnou asistenci, pouze publikum.

Teď po večerech sedíme u postýlky a sledujeme Kolouší usínací herecké etudy.
Rozhodně lepší, než televize. A bez poplatků;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama