Tak trochu retro

9. března 2009 v 16:09 | A. |  Jolanka - technické parametry;)
Původně jsem si to napsala jen tak pro sebe, když jsem zjistila, v jak katastrofálním stavu se nachází můj mozek. Těhotenská demence se plynule přetavila v demenci laktační a ta pokračuje vyšším stadiem mateřského tupounství...Nic si nepamatuju, všechno zapomínám a zrovna tohle bych zapomněla nerada. Tak proto.

Vzhledem k tomu, že Kolouš už je na světě o měsíc dýl, než byla v břiše, řekla jsem si, že je třeba to oslavit a zavzpomínat. Takže tady to je:

Porodní elaborát aneb Jak nám čáp nedonesl miminko;)

Jolanka v břichu byla vzorné a bezproblémové miminko. Všechno probíhalo podle plánu a bez komplikací osm měsíců. Maminka si vesela žrala a kynula, až nakynula do rozměrů menšího ledoborce. To by samo o sobě ničemu nevadilo, ale netrénované tělo si řeklo, že tohle nebude snášet, a aby bylo nějaký vzrůšo, vyšvihlo krevní tlak proklatě vysoko. Dva dny jsme si pobyly v porodnici, ale naštěstí nešlo o nic závažného a mohly jsme se jít válet domů. Paní doktorka ještě zrobila ultrazvuk, potvrdila, že až to přijde, vyleze ven holčička a vyslovila odhad váhy miminka. Tři kila osmdesát. Málem mě vezli. Vzhledem k tomu, že jsem měla před sebou ještě skoro pět týdnů a k tomu, že ke konci těhotenství mimina tloustnou nejvíc, jsem div netelefonovala do TV Nova, ať se chystaj na senzační zrození šetikilového dítěte. Ještě štěstí, že odhady nejsou přesné a teď už vím, že tenhle nebyl ani přibližný.

Předpokládaný den D měl nastat 5.5. Takový pěkný datum. Přesto jsem byla už na Čarodějnice připravená porodit. Místo toho jsem se dál valila jak lunochod, lítala stokrát za noc na záchod, ládovala se zmrzlinkou, koláčkama, čokoládičkama a okurkama a nic se nedělo. Teda kromě toho, že mi "trošku" otekly nohy:

Pan doktor byl v klidu. Každou kontrolu mi sebejistě tvrdil, jak se nám to všechno pěkně připravuje k porodu a já mu pomalu přestávala věřit, až jsem nabyla jistoty, že ze mě nikdy žádný dítě nedostanou a že to vlastně bude jedině dobře, protože se aspoň vyhnu bolesti.

Když to tak vezmu, tak jsem se ani nebála, že to bude bolet, s tím jsem počítala a bylo jasný, že to neovlivním. Bála jsem se toho mimina. Že ji nebudu umět přebalit, nakrmit, uspat, převlíknout, vykoupat. Že se nevyspím. Že už tady s náma bude pořád, minimálně osmnáct let, ale vlastně až do smrti. Že jsem moc sobecká na to, abych se starala jenom o dítě, nikam nechodila, s nikým se nevídala a nic jinýho nedělala. Že jsem chodila padesát let do školy kvlůli tomu, abych se zabejvala pokaděnýma plínama a opruzeným zadkem...

Zároveň jsem se děsně těsila až ji uvidim. Chodila jsem na monitor, poslouchala jak mi v břiše bouchá srdíčko a přestože celý to těhotenství trvalo dost dlouho, pořád jsem nevěřila tomu, že vevnitř je malinkatej člověk. Spakovala jsem tašku do porodnice, vyprala oblečky a peřinky a vlastně všechno, co se vyprat dalo. Bylo pátýho května a nic. Šestýho jsem se začala pozorovat, Sedmýho jsem v každým kopanci viděla porodní bolesti. Osmýho jsem propadla depresi a devátýho jsem rezignovala. No co, tak prostě neporodim a budu do smrti smrťoucí tahat po světě svůj megapupek. Taky dobrý. Doktor si to nemyslel. Usoudil, že v pondělí dvanáctýho ráno mám přijít do nemocnice a že když se nic neděje, porod mi vyvolaj. Přestala jsem na to myslet. Abych pravdu řekla, myslela jsem hlavně na to, abych udržela moč a aby byl záchod kamkoli se hnu;)

V sobotu jsme se vypravili na procházku. Pupáč mě statečně valil před sebou jako nějakou vobrovskou hopsakouli. Já funěla jak sentinel a s každým krokem jsem měla pocit, že mi praskne podvozek;) Dva kilometry jsme šli dvě hodiny. Večer jsme našich grilovali. Zbouchala jsem Pepu na grilu, několik flákot masa, naložený papriky a asi tunu česneku. Možná dvě. Všechno jsem to zalila to pivem a odkulila se domů.

Asi v deset se mi divně vyvalil břuch. Do strany, jako by si drahé dítě řeklo, že tudy vede cesta ke svobodě. Pak mě začalo chvílema píchat. Aha, říkala jsem si, tady to máš. Kdyby ses nepřežrala jako velkej černej pes, co snědl pejskovi s kočičkou dort, nemusela jsi teď funět. Za půl hodiny mě píchlo znovu, tentokrát trochu víc a trvalo to dýl. Šli jsme si lehnout. Břuch začal bolet po patnácti minutách. V tu chvíli jsem zapomněla všechny chytré poučky, který jsem si pocvtivě naštudovala a začala jsem bejt nervózní. Že by to teda bylo vono? Jako správně nepoužitelný intelektuálové jsme vytáhli veškerou porodní literatru a jali se hledat popis porodních bolestí. Tak jsme se do toho zažrali, že jsem si ani nevšimla, že se intervaly mezi bolestma zkracujou.

O půlnoci jsme začali zapisovat časy kontrakcí, aby jsme zjistili, jestli je tam nějaká pravidelnost a ejhle - každých osm mint. Pořád jsem to nechápala. Ve filmech ženská zařve "Ó-ó-ó, praskla mi voda!", načež se začne svíjet, hekat a za deset minut vyprdne s úsměvem dítě oblečené v dupačkách. Žádná voda nepraskla, dokonce jsem ani nehekala. O svíjení už vůbec nemohla být řeč. Zalezla jsem teda do vany. Nejčastěji opakující se poučka pravila, že horká voda ukáže - buď se všechno zesílí a zrychlí, nebo to přejde. Vydržela jsem asi půl hodiny, posledních deset minut se Pupáč holil (aby se miminko neleklo) a zmateně přihazoval do tašky poslední nesbalené věci (asi čtyři pětiny všech děsně důležitých potřeb jsem ani nevyndala). Kontrakce byly po pěti minutách, ale žádná velká síla. Říkala jsem si, že jsou ty ženský nějak hysterický, když u porodu řvou a vykládaj o bolesti...Naivka jak vyšitá;)

Do porodnice jsme dorazili za pár minut a kupodivu si nás tam nechali. Byly dvě hodiny. Porodní asistentka byla milá, převlíkla mě do apartní erární košilky, prohlídla, natočila monitor...Přišel i pan doktor, asi šedesátiletej Slovák, moc toho nenamluvil, ale tvářil se normálně. Pak začal psát na počítači - tempo tři písmenka za minutu, každý další krok mu sestřičky vysvětlovaly - Pupáč z něj měl fakt zážitek, říkal, že když si představil, že je v rození zběhlej obdobně jako v práci s počítačem, pokoušely se o něj mrákoty. Noc se pomalu vlekla, občas mě připojili na monitor, srdíčko bouchalo a všechno bylo v pohodě. Takovej adrenalin, že se mi ani nechtělo spát. Pupáč měl oči jak angorskej králík, ale když jsem ho nabádala, ať si schrupne, hrdinně odmítl s tím, že by to bylo trapný. Tak jsme čekali spolu.

Nad ránem porodní asistentka řekla, že mi píchne kapačku s antibiotikama a taky něco na urychlení. Nejdřív mi ale napustila velikánskou vanu. Já nemít ty vany, tak snad neporodím. Ptala se, jakou směs bylinek chci do vany nalít. Vyhrál skořicový olejíček. Voněl jako svařák, mňam mňam;) Jakmile jsem ovšem viděla, že mi zapíchla do žíly jehlu od který vedla tlustá hadice k obrsklenici, ze který mi cosi kapalo přímo od ruky, humor mě přešel. Tady je asi na místě podotknout, že toto byl můj první životní pobyt v nemocnici a kapačku jsem do té doby znala jen z Nemocnice na kraji města. Udělalo se mi z toho slabo, ale vzmužila jsem se a nesekla sebou;) To, co do mě pumpovali začalo celkem rychle účinkovat. Kontrakce se zintenzivnily a zrychlily, už jsem toho moc nenakecala, jen jsem si pravdelně a dost nahlas ulevovala stereotypním "ku.va, ku.va"...no prostě něžná maminečka. Podle budoucího otce jsem spíš byla jak Cartman ze Southparku (takovej ten tlustej chlapeček, co mluví jak kanál). Bylo mi to fuk.

Když přišli s tím, že až vylezu z vany,přijde mi pan doktor píchnout vodu, začalo jít do tuhho. Úplně jsem zapomněla, že nějakou vodu mám. Pak jsem si představila, jak a čím to asi hodla porvést. Pak se mi udělalo blbě. No a nakonec jsem se rozhodla, že se tomu vyhnu zcela jednoduše - z tý vody nevylezu a basta!

Dál už si to moc podrobně nepamatuju (což je možná dobře, jinak by to mělo dvacet stránek;)). Přišel doktor, píchl vodu - překvapilo mě, že byla teplá - nevím, co jsem čekala, jestli chlazenou Mattonku, ale snad mě omlouvá to, že písemky z biologie za mě celej gympl psala Miluška;) Bylo půl devátý. Teprve teď začala ta pravá sranda. Už jsem ani neku.vovala, neb jsem sotva mluvila. Vzorné miminko se rozhodlo, že mi to zadarmo nedá a zašprajclo se nakřivo. Asistentka usoudila, že musí dorotovat a správně se natočit, takže jsem "zkušebně" tlačila asi půl hodiny. V mezičase jsem se odplazila (s věrnou kámoškou kapačkou na stojanu) na záchod, protože jsem v pomatení smyslů usoudila, že cévkování by mě bolelo - hahaha. Během dvouminutového výšlapu jsem měla asi tři kontrakce a říkala jsem si, že už teda asi fakt rodím;)

Nakonec jsme se dopracovali k tomu, že teda můžu vylézt na kozu a vyprdnout dítě. Vyskočila jsem ty dva metry jak čamrda, jelikož jsem si naivně myslela, že už to za chvilku skončí. Ta chvilka trvala ještě dvacet minut. Tlačila jsem jak vzteklá, v mezičase mi porodní asistentka skákala na břicho ze židle. U mojí hlavy měla kapsu a v ní zvonící mobil. Fakt příjemný, aspoň že to nezvedla - to bych se asi zvedla já a šla domů, porod-neporod. Do toho vtipkovali s Pupáčem. Jaká je to děsná sranda, že viděj vlásky, který jsou úplně černý. "To by byl průšvih, tatínku, co?" Neumírat v bolestech, všechny je nakopu někam;) Doktor se omezil na povzbuzování jak z hororu: "Áno, áno, tláčte kvalítně..." Poslouchala jsem jak hodinky a tlačila a tlačila, přestože říkali, že už nemusim, že už je miminko venku.
Nevěřila jsem jim ani slovo.

Když jsem se odvážila otevřít oči (šlo to blbě, dvě hodiny jsem je měla v křeči zavřený, abych náhodou neviděla ani kousíček jakýhokoli porodnickýho nástroje), zjistila jsem, že nekecaj...
Fakt ze mě vylezlo miminko. Samozřejmě nejkrásnější na světě. Čekala jsem fialovýho králíčka upatlanýho od krve, pomačkanýho a řvoucího jak na lesy. Jolanka byla skoro úplně čisťoučká, růžovoučká, ani trochu oteklá a decentně si kníkala. Zmohla jsem se na inteligentní konstatování "Jéé, ta je malinká", na což sestřička suše konstatovala že "no to teda neni";) Měla 3,56 kilo a 52 centimetrů...
Poté, co doktor zašil vše, co předtím rozstříhal a společně s Koloušem roztrhal, odnesli Jolušáka ohřát a zůstali jsme sami. Poprvé jako máma s tátou. Ani jsme nic neříkali, jen jsme vyvaleně čuměli a posílali vítězoslavné sms. Volala jsem mamce. Ta mi nejdřív zmateně vykládala, že užuž chtěla poslat taťku, ať tam na ně vlítne, protože se jí zdálo, že všechno trvá nějak moc dlouho. Pak jí teprve došlo,proč volám. Jítě jsem řekla, že "máme miminko" (jak nečekané!), načež začala bulet a já taky. Vůbec jsem to nechápala. Že je venku a že je to za náma.

Když mě přetransportovali na pokoj a přivezli Jolanku, umytou, zabalenou a spící, bylo to jako rána palicí. Najednou jsem věděla, že je jenom naše, že jí nikdy nikomu nedám a jestli na ní někdo někdy bude hnusnej, vlastnoručně ho uškrtím, rozčtvrtím a zahrabu:) Prostě jsem v tu chvíli byla nejšťastnější - možná ne na světě, ale rozhodně nejvíc za celý svůj dosavadní život. Ty čtyři dny v porodnici jsem si připadala jak na drogách - skoro jsem nespala, pořád jsem se na ni koukala, chovala, vykládala jí hovadiny a přiblble se usmívala. Vždycky se mi zdálo patetický, když někdo říkal, že ta bolest stála za to, ale teď vím, že to tak prostě je.

Tak.

A jestli někdy přijde a řekne, že se od nás chce odstěhovat, přivážu ji za nohu ke stolu a tady bude! S náma až do smrti, protože mi to dluží;)




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jíťa Jíťa | 14. března 2009 v 17:59 | Reagovat

:-)

Ze začátku jsem se chechtala jako magor, pak už se jen usmívala a na konci dojímala :-)) Super!

2 A. A. | 18. března 2009 v 8:45 | Reagovat

tak to jsme měly stejnej průběh;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama