Pobřežní hlídka

31. března 2009 v 16:23 | A. |  Tak jde čas...
Byly jsme plavat. Nadšení veliké, a to na všech frontách.
Všechny děti zkoušeli, jaká je vodička, valily očička a decentně se usmívaly.
Kachna zvolila jinou strategii a to i přesto, že na sobě neměla své báječné plavečky, nýbrž obyčejnou (pod)vodní plínku. Ačkoli jí věříme, přece jen bych nerada, aby v bazénu skončilo něco z námi pracně vytvořeného oběda, který si z předchozího dne razí cestu na světlo boží právě v inkriminovaných ranních hodinách;))


Proto plavečky na modelce aspoň na suchu, aby bylo vidět, že má prostě svůj styl a že se narodila s plovacími blánami nejen na nožičkách...tak mě napadá, že se jí musím kouknout i za uši, určitě tam taky nějkou (aspoň pidi) blanku objevíme!


Ale k věci.


Ač se asi tak čtvrt hodiny před vstupem do bazénu probudila, rozhodně se netvářila zaskočeně, vyděšeně, ani nervózně. Proč taky, když tam s námi byl i Dede, na kterého se dalo pořvávat, nebo aspoň koukat.

Po pěti minutách se rozhodla, že pohupování, poskakování a točení ve vodě nemá ty správný grády a jala se předvádět vlastní choreografii. Okolí to ocenilo, já se pěkně zapotila. Kdo někdy zkusil držet jednou rukou po zadkem sedící devítikilové děťátko, kterému trčí nohy v pravém úhlu nad hladinou a do toho s vyplazeným jazykem mlátí vší silou do vody, ví přesně, o čem mluvím. To, že jí nadnáší voda, bylo v danou chvíli zcela zanedbatelným fyzikálním jevem, jehož existencí jsem si navíc nebyla až tak jistá. Hlavně že paní instruktorka zdůrazňovala, že děti nemáme chytat za krk, ale jen lehce přidržovat za temýnko.

Nejsem snad blbá, aby mi někdo musel takovou věc říkat, myslela jsem si. Bohužel jen chvilku, neboť v ten moment Kolouš radostně zavřískl, plácnul rukama do vody a zvesela se předklonil...Lup, chytla jsem ji pod krkem ani jsem nevěděla jak a ještě jsem byla pyšná, jaký mám super reflexy. Hned mi to sice došlo a snažila jsem se nevhodný chvat zamaskovat, leč nedalo se jinak, pokud jsem ji teda nechtěla nechat, ať si narve pod vodu celou hlavu. A to jsem, abych pravdu řekla, zrovna dvakrát nechtěla;) No, snad si mého pochybení nikdo nevšiml. Vzhledem k vodotrysku, který kolem nás Kachna vytrvale vytvářela, jsem celkem klidná.

Do příště jsme dostali domácí úkol. Postupně se děti budou učit potápět (už aby to bylo!;) a je potřeba, naučit je zadržet dech na signál. Ten se má skládat ze tří částí:

1. oslovení dítěte podobou jeho jména, kterou normálně nepoužíváme
2. přípravného výkřiku Ááááááááá
a
3. slova signalizujícího brzké potopení se, prý například "žbluňk" nebo něco podobně duchaplného.

Celý den si lámu hlavu, jak tekový intelektuálně náročný úkol uchopit. Problém nemám pouze u části č.2. Zbytek mi dal zabrat už vzhledem k tomu, že žádná varianta Koloušího jména, kterou bychom nepoužívali prostě neexistuje (no, vlastně je tady ještě ta zapovězená Jolča, ale to je mi natolik proti gustu, že ani pro dobrou věc a basta). Nakonec jsem to vymyslela. Náš signál bude velice převelice prostý:
"Franto, ááááááá, voda!"

Příště jde ovšem plavat tatínek, tudíž si nejsem zcela jistá, jestli by se s takovou geniální myšlenkou chtěl prezentovat na veřejnosti.

No, vyzkoušíme, uvidíme a budeme informovat;)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama