Březen 2009

Pobřežní hlídka

31. března 2009 v 16:23 | A. |  Tak jde čas...
Byly jsme plavat. Nadšení veliké, a to na všech frontách.
Všechny děti zkoušeli, jaká je vodička, valily očička a decentně se usmívaly.
Kachna zvolila jinou strategii a to i přesto, že na sobě neměla své báječné plavečky, nýbrž obyčejnou (pod)vodní plínku. Ačkoli jí věříme, přece jen bych nerada, aby v bazénu skončilo něco z námi pracně vytvořeného oběda, který si z předchozího dne razí cestu na světlo boží právě v inkriminovaných ranních hodinách;))


Proto plavečky na modelce aspoň na suchu, aby bylo vidět, že má prostě svůj styl a že se narodila s plovacími blánami nejen na nožičkách...tak mě napadá, že se jí musím kouknout i za uši, určitě tam taky nějkou (aspoň pidi) blanku objevíme!


Ale k věci.


Ač se asi tak čtvrt hodiny před vstupem do bazénu probudila, rozhodně se netvářila zaskočeně, vyděšeně, ani nervózně. Proč taky, když tam s námi byl i Dede, na kterého se dalo pořvávat, nebo aspoň koukat.

Po pěti minutách se rozhodla, že pohupování, poskakování a točení ve vodě nemá ty správný grády a jala se předvádět vlastní choreografii. Okolí to ocenilo, já se pěkně zapotila. Kdo někdy zkusil držet jednou rukou po zadkem sedící devítikilové děťátko, kterému trčí nohy v pravém úhlu nad hladinou a do toho s vyplazeným jazykem mlátí vší silou do vody, ví přesně, o čem mluvím. To, že jí nadnáší voda, bylo v danou chvíli zcela zanedbatelným fyzikálním jevem, jehož existencí jsem si navíc nebyla až tak jistá. Hlavně že paní instruktorka zdůrazňovala, že děti nemáme chytat za krk, ale jen lehce přidržovat za temýnko.

Nejsem snad blbá, aby mi někdo musel takovou věc říkat, myslela jsem si. Bohužel jen chvilku, neboť v ten moment Kolouš radostně zavřískl, plácnul rukama do vody a zvesela se předklonil...Lup, chytla jsem ji pod krkem ani jsem nevěděla jak a ještě jsem byla pyšná, jaký mám super reflexy. Hned mi to sice došlo a snažila jsem se nevhodný chvat zamaskovat, leč nedalo se jinak, pokud jsem ji teda nechtěla nechat, ať si narve pod vodu celou hlavu. A to jsem, abych pravdu řekla, zrovna dvakrát nechtěla;) No, snad si mého pochybení nikdo nevšiml. Vzhledem k vodotrysku, který kolem nás Kachna vytrvale vytvářela, jsem celkem klidná.

Do příště jsme dostali domácí úkol. Postupně se děti budou učit potápět (už aby to bylo!;) a je potřeba, naučit je zadržet dech na signál. Ten se má skládat ze tří částí:

1. oslovení dítěte podobou jeho jména, kterou normálně nepoužíváme
2. přípravného výkřiku Ááááááááá
a
3. slova signalizujícího brzké potopení se, prý například "žbluňk" nebo něco podobně duchaplného.

Celý den si lámu hlavu, jak tekový intelektuálně náročný úkol uchopit. Problém nemám pouze u části č.2. Zbytek mi dal zabrat už vzhledem k tomu, že žádná varianta Koloušího jména, kterou bychom nepoužívali prostě neexistuje (no, vlastně je tady ještě ta zapovězená Jolča, ale to je mi natolik proti gustu, že ani pro dobrou věc a basta). Nakonec jsem to vymyslela. Náš signál bude velice převelice prostý:
"Franto, ááááááá, voda!"

Příště jde ovšem plavat tatínek, tudíž si nejsem zcela jistá, jestli by se s takovou geniální myšlenkou chtěl prezentovat na veřejnosti.

No, vyzkoušíme, uvidíme a budeme informovat;)


A je to tady!

31. března 2009 v 10:02 | A. |  Tak jde čas...
Konečně jsem se dočkala toho Velkého dne, na který jsem se těšila už od prosince!
Změnil se nám čas a já si opět naivně a nepoučitelně začala malovat, jak se vyspíme.
Kolouš v posledních dnech vstával v půl šestý. Pěkně jsem si to přepočítala a nemohla se dočkat pohledu na budík. Jak se ráno ozve houkání z postýlky, já otevřu oko a bude půl sedmý.
Večerka se nám patřičně posunula. No co, říkala jsem si, ať si jde spát v osm. Klidně v deset, jen ať mě ráno nechá žít.
A dočkala jsem se.
Jolanka se vzorně o hodinu posunula.
Probudila se v půl páty!


Emile, mluvidla!

23. března 2009 v 5:57 | A. |  Tak jde čas...
Nějak se nám rozkecala.

Říká "bába", "dede" a "táta", vše docela často i sama od sebe, aniž bychom ji to museli předříkávat.

Opakuje "nána", "tete" (jasně že teta) a "báá" (bác, popř. baf, záleží na kontextu;)

Umí ukázat, kde je Muf a taky mu udělá Pápá. To je podstatná informace,protože kromě Supermufa je ochotná zamávat už jenom ráno tátovi a kdykoli dědovi. Ostatním dle nálady, ale třeba mně asi tak dvanáctkrát méně často, než prodavačkám v řeznictví.

Mezi třistadvacetiosmi hračkami najde šššš-hůůů (mašinku) a taky HalóHaló (překlad doufám netřeba). Obstojně telefonuje a to jak ze svého mobilu, tak z ovladače (televizního).

V knížce ukáže krávu, která dělá "Hůůů" a ovečku "Bééé". Bééé je vůbec oblíbené slovo, kerým se dají označit všechny hračky i věci ke hraní veskrze uzpůsobené, jako je například záchodová mísa nebo rychlovarná konvice. (Pozn.: to, že dané objeky nejsou na hraní si myslí jen jedna z nás a Kolouš to není;)

O tom, jak umí používat "Ne" jsem se už rozepisovala někdy dřív, tak snad jen pro připomenutí - umí to fakt dobře a trefně:
"Jolanko, dej mi pusu" ... "Ne";)

Umí udělat "tytyty", když vidí na obrázku rybu,otvírá pusu jako profesionální kapřík. Zajíček krčí nosem a funí, pejskové u babičky jsou "pe".

Hitem je ovšem "Mam" (musím to napsat s velkým písmenem, jinak by dostatečně nevynikla významnost tohoto slova). "Mam" křičí v řeznictví, v pekařství i v drogerii u regálů s přesnídávkama. U babičky v práci taky. V kočárku, v nosítku, na zemi i na ruce. Doma v kuchyni i kdekoli jinde, kde vidí, ale i nevidí něco k jídlu...
Ano, ano, už o tak bude - "Mam" totiž znamená "Ham" alias "Mňam".

"Máma" neřekne a neřekne, ani kdybych se na hlavu stavěla.
No neva, já si počkám.
Odpouštím jí to jen proto, že mi taky konečně dala pusu;)


Schody..dy..dy..dy...

20. března 2009 v 15:53 | A. |  Tak jde čas...
...máme doma čtyři.
Preventivně jsme k nim asi před čtrnácti dny namontovali dvířka (no, spíš takovou desku, ale proč se nepochválit, že jo). Schody jsou totiž dlaždičkový a mají parádně ostrý hrany, pro jistotu ještě pobitý jakýmsi kovem. Akorát by pasoval na čelíčko a to se mi teda nechtělo riskovat.
Kolouš si schodů dlouho nevšímal.
Včera, když byla dvířka zcela nebezpečnostně otevřena, se k nim pozvolna připlížila a zadumaně je pozorovala. Říkala jsem si - no co, ať se koukne, maximálně se u nich postaví a zase půjde - hehe.
Zase jsem se netrefila.
Nebo vlastně jo, ale trochu jinak, než jsem si představovala.
Jolanka se u milých schodů postavila a...šla.
Nahoru.
Úplně profesionálně si vyhopsala všechny čtyři schody a ještě si do rytmu skandovala, že to teda "Ne-ne-ne".
Jdu překontrolovat zástrčku na dvířkách. Nebo že bych na ně rovnou koupila pořádnou fabku?

Síla zvyku

18. března 2009 v 8:44 | A. |  Tak jde čas...
Konečně jsem se rozhoupala.
Třikrát hurá - budeme chodit plavat! Malá kachna už se nemůže dočkat, zakoupila si k tomuto účelu dvoje slušivé plavečky (jedny jsou dokonce dvojdílné s pidipodprdečkou) a každý den trénuje ve vaně.
Já se těším, že budeme mít změnu.

Rozhodně mi to neuškodí. Opět se ukázalo, že vypínám mozek častěji, než by bylo zdrávo. Na dotaz paní Bazénové, jestli chceme chodit na kurz od 9:00, nebo 12:45 jsem bez váhání odvětila, že jasně že po poledni a pomyslela si něco o bláznech, který se dobrovolně koupou v devět (!) ráno. Myšlenkové temno bylo naštěstí jen chvilkové. Snažila jsem se svou (mo)mentální indispozici nějak zamluvit a začala jsem blekotat něco o "spletení se"a že bych přece jen radši v devět...To, že splést si devítku s dvanáctkou může jen osoba hodně mdlého ducha, si paní na druhém konci drátu naštěstí zřejmě jen myslela a taktně ponechala bez komentáře.

Proč to všechno píšu - je zajímavý, jak hluboko v hlavě má člověk zanesený svoje přání a potřeby.
Už deset měsíců jsem nevstávala po sedmé, ale kupodivu jsem ochotná na to ve chvíli nesoustředění zapomenout a bleskurychle se přepnu do módu "na oběd mě nebuďte":)

Jen mě napadlo, že kdyby bylo plavání od 6:30, kliďánko bychom s Koloušem chodily, nás jen tak nějaká brzká ranní hodina nerozhází...
...tak nevím.
Mám se tomu smát, nebo brečet?;))


Uspávači hada

13. března 2009 v 8:31 | A. |  Tak jde čas...
A vypadalo to tak nadějně!
Jolanka po příchodu z porodnice byla schopná prospat celou noc, klidně od desíti do pěti. Vyspávala jsem si jako za mlada.

Spaní nám šlo výborně. Usínání vůbec ne.
Nejdřív jsme uspávali na míči. Teda, Pupáč na míči, já v noci nosila, houpala a zpívala (haha), neboť skákat na míči vážně nebylo technicky proveditelné.
Postupně jsme to nacvičili a uspávací rituál dovedli k dokonalosti + ke Kolouší spokojenosti. Večer po koupání a jídle se dítě zabalilo do zavinovačky a táta skákal. Deset minut, dvacet, ale někdy i čtyřicet. Nezainteresovaní pozorovatelé odolávali pokušení zavolat na nás sociálku. S miminem bylo třeba třást opravdu důkladně a zprudka;)

Když byly Jolance tři měsíce, rozhodl drsňák tata, že je načase se skákáním přestat. A ejhle, ono to šlo. Dokonce to bylo snazší, než jsme čekali. Kolouš řval v postýlce, já v obýváku. Exekutor ležel vedle na posteli a kontroloval, jestli během vřeštění stíhá dýchat. Stíhala. Netrvalo to ani týden a od té doby byla večer absolutní vzorňačka, kterou jsme položili do postýlky, ona si tam chvíli broukala a vytuhla.
V noci už bylo hůř. Probudila se, já ji nacpala mlíkem, položila do postýlky, načež následoval tréning. Kolouš procvičoval hlasivky a zkoušel, co vydržej naše ušní bubínky. Několik druhů špuntů do uší, do kterých jsme vkládali velké naděje, byly jen vyhozený peníze. V noci jsem ji prostě musela houpat a houpat, dokud se neuhoupala. Já jsem se pak začala taky houpat, a to i přes den. Se zkroucenou páteří a zádama napadrť si člověk zrovna moc rovně nevykračuje.

Na Nový rok jsme ji odstěhovali do vlastního. Má tak lehký spaní, že jsme se na lože plížili po špičkách a báli se i nadechnout...o smrkání a kašlání nemohla být vůbec řeč. Byla schopná začít vřeštět jak pavián i kvůli otočení stránky v knížce.
Zároveň jsem se usnesla, že s nočním houpáním na míči je konec-šmytec-šlus. Přece jen bych se ráda dočkala aspoň třicítky bez endoprotézy;)
Večer usínala pořád v pohodě, někdy sama, někdy jsme houpali (no, spíš škubali,drncali a jinak hrkali) postýlkou. Naštěstí to drncání fungovalo i v noci a moje křivý záda si konečně trochu oddychly.

Minulý týden se zdokonalila ve stoupání si. Usíná pořád sama, ale trvá jí to i půl hodiny. Skáče v postýlce jako makak, drží se šprušlí a špulí pusu, udílí nám rady do života typu "BabaNánaBlebleble", oslintává usínáčka a padá hlavou na matraci. Nakonec vždycky padne a už se nezvedne. Nepotřebuje žádnou asistenci, pouze publikum.

Teď po večerech sedíme u postýlky a sledujeme Kolouší usínací herecké etudy.
Rozhodně lepší, než televize. A bez poplatků;)

Tak trochu retro

9. března 2009 v 16:09 | A. |  Jolanka - technické parametry;)
Původně jsem si to napsala jen tak pro sebe, když jsem zjistila, v jak katastrofálním stavu se nachází můj mozek. Těhotenská demence se plynule přetavila v demenci laktační a ta pokračuje vyšším stadiem mateřského tupounství...Nic si nepamatuju, všechno zapomínám a zrovna tohle bych zapomněla nerada. Tak proto.

Vzhledem k tomu, že Kolouš už je na světě o měsíc dýl, než byla v břiše, řekla jsem si, že je třeba to oslavit a zavzpomínat. Takže tady to je:

Porodní elaborát aneb Jak nám čáp nedonesl miminko;)

Jolanka v břichu byla vzorné a bezproblémové miminko. Všechno probíhalo podle plánu a bez komplikací osm měsíců. Maminka si vesela žrala a kynula, až nakynula do rozměrů menšího ledoborce. To by samo o sobě ničemu nevadilo, ale netrénované tělo si řeklo, že tohle nebude snášet, a aby bylo nějaký vzrůšo, vyšvihlo krevní tlak proklatě vysoko. Dva dny jsme si pobyly v porodnici, ale naštěstí nešlo o nic závažného a mohly jsme se jít válet domů. Paní doktorka ještě zrobila ultrazvuk, potvrdila, že až to přijde, vyleze ven holčička a vyslovila odhad váhy miminka. Tři kila osmdesát. Málem mě vezli. Vzhledem k tomu, že jsem měla před sebou ještě skoro pět týdnů a k tomu, že ke konci těhotenství mimina tloustnou nejvíc, jsem div netelefonovala do TV Nova, ať se chystaj na senzační zrození šetikilového dítěte. Ještě štěstí, že odhady nejsou přesné a teď už vím, že tenhle nebyl ani přibližný.

Předpokládaný den D měl nastat 5.5. Takový pěkný datum. Přesto jsem byla už na Čarodějnice připravená porodit. Místo toho jsem se dál valila jak lunochod, lítala stokrát za noc na záchod, ládovala se zmrzlinkou, koláčkama, čokoládičkama a okurkama a nic se nedělo. Teda kromě toho, že mi "trošku" otekly nohy:

Pan doktor byl v klidu. Každou kontrolu mi sebejistě tvrdil, jak se nám to všechno pěkně připravuje k porodu a já mu pomalu přestávala věřit, až jsem nabyla jistoty, že ze mě nikdy žádný dítě nedostanou a že to vlastně bude jedině dobře, protože se aspoň vyhnu bolesti.

Když to tak vezmu, tak jsem se ani nebála, že to bude bolet, s tím jsem počítala a bylo jasný, že to neovlivním. Bála jsem se toho mimina. Že ji nebudu umět přebalit, nakrmit, uspat, převlíknout, vykoupat. Že se nevyspím. Že už tady s náma bude pořád, minimálně osmnáct let, ale vlastně až do smrti. Že jsem moc sobecká na to, abych se starala jenom o dítě, nikam nechodila, s nikým se nevídala a nic jinýho nedělala. Že jsem chodila padesát let do školy kvlůli tomu, abych se zabejvala pokaděnýma plínama a opruzeným zadkem...

Zároveň jsem se děsně těsila až ji uvidim. Chodila jsem na monitor, poslouchala jak mi v břiše bouchá srdíčko a přestože celý to těhotenství trvalo dost dlouho, pořád jsem nevěřila tomu, že vevnitř je malinkatej člověk. Spakovala jsem tašku do porodnice, vyprala oblečky a peřinky a vlastně všechno, co se vyprat dalo. Bylo pátýho května a nic. Šestýho jsem se začala pozorovat, Sedmýho jsem v každým kopanci viděla porodní bolesti. Osmýho jsem propadla depresi a devátýho jsem rezignovala. No co, tak prostě neporodim a budu do smrti smrťoucí tahat po světě svůj megapupek. Taky dobrý. Doktor si to nemyslel. Usoudil, že v pondělí dvanáctýho ráno mám přijít do nemocnice a že když se nic neděje, porod mi vyvolaj. Přestala jsem na to myslet. Abych pravdu řekla, myslela jsem hlavně na to, abych udržela moč a aby byl záchod kamkoli se hnu;)

V sobotu jsme se vypravili na procházku. Pupáč mě statečně valil před sebou jako nějakou vobrovskou hopsakouli. Já funěla jak sentinel a s každým krokem jsem měla pocit, že mi praskne podvozek;) Dva kilometry jsme šli dvě hodiny. Večer jsme našich grilovali. Zbouchala jsem Pepu na grilu, několik flákot masa, naložený papriky a asi tunu česneku. Možná dvě. Všechno jsem to zalila to pivem a odkulila se domů.

Asi v deset se mi divně vyvalil břuch. Do strany, jako by si drahé dítě řeklo, že tudy vede cesta ke svobodě. Pak mě začalo chvílema píchat. Aha, říkala jsem si, tady to máš. Kdyby ses nepřežrala jako velkej černej pes, co snědl pejskovi s kočičkou dort, nemusela jsi teď funět. Za půl hodiny mě píchlo znovu, tentokrát trochu víc a trvalo to dýl. Šli jsme si lehnout. Břuch začal bolet po patnácti minutách. V tu chvíli jsem zapomněla všechny chytré poučky, který jsem si pocvtivě naštudovala a začala jsem bejt nervózní. Že by to teda bylo vono? Jako správně nepoužitelný intelektuálové jsme vytáhli veškerou porodní literatru a jali se hledat popis porodních bolestí. Tak jsme se do toho zažrali, že jsem si ani nevšimla, že se intervaly mezi bolestma zkracujou.

O půlnoci jsme začali zapisovat časy kontrakcí, aby jsme zjistili, jestli je tam nějaká pravidelnost a ejhle - každých osm mint. Pořád jsem to nechápala. Ve filmech ženská zařve "Ó-ó-ó, praskla mi voda!", načež se začne svíjet, hekat a za deset minut vyprdne s úsměvem dítě oblečené v dupačkách. Žádná voda nepraskla, dokonce jsem ani nehekala. O svíjení už vůbec nemohla být řeč. Zalezla jsem teda do vany. Nejčastěji opakující se poučka pravila, že horká voda ukáže - buď se všechno zesílí a zrychlí, nebo to přejde. Vydržela jsem asi půl hodiny, posledních deset minut se Pupáč holil (aby se miminko neleklo) a zmateně přihazoval do tašky poslední nesbalené věci (asi čtyři pětiny všech děsně důležitých potřeb jsem ani nevyndala). Kontrakce byly po pěti minutách, ale žádná velká síla. Říkala jsem si, že jsou ty ženský nějak hysterický, když u porodu řvou a vykládaj o bolesti...Naivka jak vyšitá;)

Do porodnice jsme dorazili za pár minut a kupodivu si nás tam nechali. Byly dvě hodiny. Porodní asistentka byla milá, převlíkla mě do apartní erární košilky, prohlídla, natočila monitor...Přišel i pan doktor, asi šedesátiletej Slovák, moc toho nenamluvil, ale tvářil se normálně. Pak začal psát na počítači - tempo tři písmenka za minutu, každý další krok mu sestřičky vysvětlovaly - Pupáč z něj měl fakt zážitek, říkal, že když si představil, že je v rození zběhlej obdobně jako v práci s počítačem, pokoušely se o něj mrákoty. Noc se pomalu vlekla, občas mě připojili na monitor, srdíčko bouchalo a všechno bylo v pohodě. Takovej adrenalin, že se mi ani nechtělo spát. Pupáč měl oči jak angorskej králík, ale když jsem ho nabádala, ať si schrupne, hrdinně odmítl s tím, že by to bylo trapný. Tak jsme čekali spolu.

Nad ránem porodní asistentka řekla, že mi píchne kapačku s antibiotikama a taky něco na urychlení. Nejdřív mi ale napustila velikánskou vanu. Já nemít ty vany, tak snad neporodím. Ptala se, jakou směs bylinek chci do vany nalít. Vyhrál skořicový olejíček. Voněl jako svařák, mňam mňam;) Jakmile jsem ovšem viděla, že mi zapíchla do žíly jehlu od který vedla tlustá hadice k obrsklenici, ze který mi cosi kapalo přímo od ruky, humor mě přešel. Tady je asi na místě podotknout, že toto byl můj první životní pobyt v nemocnici a kapačku jsem do té doby znala jen z Nemocnice na kraji města. Udělalo se mi z toho slabo, ale vzmužila jsem se a nesekla sebou;) To, co do mě pumpovali začalo celkem rychle účinkovat. Kontrakce se zintenzivnily a zrychlily, už jsem toho moc nenakecala, jen jsem si pravdelně a dost nahlas ulevovala stereotypním "ku.va, ku.va"...no prostě něžná maminečka. Podle budoucího otce jsem spíš byla jak Cartman ze Southparku (takovej ten tlustej chlapeček, co mluví jak kanál). Bylo mi to fuk.

Když přišli s tím, že až vylezu z vany,přijde mi pan doktor píchnout vodu, začalo jít do tuhho. Úplně jsem zapomněla, že nějakou vodu mám. Pak jsem si představila, jak a čím to asi hodla porvést. Pak se mi udělalo blbě. No a nakonec jsem se rozhodla, že se tomu vyhnu zcela jednoduše - z tý vody nevylezu a basta!

Dál už si to moc podrobně nepamatuju (což je možná dobře, jinak by to mělo dvacet stránek;)). Přišel doktor, píchl vodu - překvapilo mě, že byla teplá - nevím, co jsem čekala, jestli chlazenou Mattonku, ale snad mě omlouvá to, že písemky z biologie za mě celej gympl psala Miluška;) Bylo půl devátý. Teprve teď začala ta pravá sranda. Už jsem ani neku.vovala, neb jsem sotva mluvila. Vzorné miminko se rozhodlo, že mi to zadarmo nedá a zašprajclo se nakřivo. Asistentka usoudila, že musí dorotovat a správně se natočit, takže jsem "zkušebně" tlačila asi půl hodiny. V mezičase jsem se odplazila (s věrnou kámoškou kapačkou na stojanu) na záchod, protože jsem v pomatení smyslů usoudila, že cévkování by mě bolelo - hahaha. Během dvouminutového výšlapu jsem měla asi tři kontrakce a říkala jsem si, že už teda asi fakt rodím;)

Nakonec jsme se dopracovali k tomu, že teda můžu vylézt na kozu a vyprdnout dítě. Vyskočila jsem ty dva metry jak čamrda, jelikož jsem si naivně myslela, že už to za chvilku skončí. Ta chvilka trvala ještě dvacet minut. Tlačila jsem jak vzteklá, v mezičase mi porodní asistentka skákala na břicho ze židle. U mojí hlavy měla kapsu a v ní zvonící mobil. Fakt příjemný, aspoň že to nezvedla - to bych se asi zvedla já a šla domů, porod-neporod. Do toho vtipkovali s Pupáčem. Jaká je to děsná sranda, že viděj vlásky, který jsou úplně černý. "To by byl průšvih, tatínku, co?" Neumírat v bolestech, všechny je nakopu někam;) Doktor se omezil na povzbuzování jak z hororu: "Áno, áno, tláčte kvalítně..." Poslouchala jsem jak hodinky a tlačila a tlačila, přestože říkali, že už nemusim, že už je miminko venku.
Nevěřila jsem jim ani slovo.

Když jsem se odvážila otevřít oči (šlo to blbě, dvě hodiny jsem je měla v křeči zavřený, abych náhodou neviděla ani kousíček jakýhokoli porodnickýho nástroje), zjistila jsem, že nekecaj...
Fakt ze mě vylezlo miminko. Samozřejmě nejkrásnější na světě. Čekala jsem fialovýho králíčka upatlanýho od krve, pomačkanýho a řvoucího jak na lesy. Jolanka byla skoro úplně čisťoučká, růžovoučká, ani trochu oteklá a decentně si kníkala. Zmohla jsem se na inteligentní konstatování "Jéé, ta je malinká", na což sestřička suše konstatovala že "no to teda neni";) Měla 3,56 kilo a 52 centimetrů...
Poté, co doktor zašil vše, co předtím rozstříhal a společně s Koloušem roztrhal, odnesli Jolušáka ohřát a zůstali jsme sami. Poprvé jako máma s tátou. Ani jsme nic neříkali, jen jsme vyvaleně čuměli a posílali vítězoslavné sms. Volala jsem mamce. Ta mi nejdřív zmateně vykládala, že užuž chtěla poslat taťku, ať tam na ně vlítne, protože se jí zdálo, že všechno trvá nějak moc dlouho. Pak jí teprve došlo,proč volám. Jítě jsem řekla, že "máme miminko" (jak nečekané!), načež začala bulet a já taky. Vůbec jsem to nechápala. Že je venku a že je to za náma.

Když mě přetransportovali na pokoj a přivezli Jolanku, umytou, zabalenou a spící, bylo to jako rána palicí. Najednou jsem věděla, že je jenom naše, že jí nikdy nikomu nedám a jestli na ní někdo někdy bude hnusnej, vlastnoručně ho uškrtím, rozčtvrtím a zahrabu:) Prostě jsem v tu chvíli byla nejšťastnější - možná ne na světě, ale rozhodně nejvíc za celý svůj dosavadní život. Ty čtyři dny v porodnici jsem si připadala jak na drogách - skoro jsem nespala, pořád jsem se na ni koukala, chovala, vykládala jí hovadiny a přiblble se usmívala. Vždycky se mi zdálo patetický, když někdo říkal, že ta bolest stála za to, ale teď vím, že to tak prostě je.

Tak.

A jestli někdy přijde a řekne, že se od nás chce odstěhovat, přivážu ji za nohu ke stolu a tady bude! S náma až do smrti, protože mi to dluží;)





Rychlokurz vyměšování

2. března 2009 v 14:51 | A. |  Tak jde čas...
Je to velká holka. Ode dneška má nočník. Je báječný. Modrý, průhledný, s nožičkama. Líbí se nám velice převelice. Hned jsme ho musely vyzkoušet. Jolanka byla do celé akce zapálenější než já. Přistoupila k tomu opravdu zodpovědně.

Ihned po usednutí se vševědoucně usmála - přesně věděla, co se na nočníku dělá...
- sáhla po knize, otevřela stránku, kde se kuřátko vyklubalo z vajíčka, ukázala na něj a zřetelně oznámila: "Ble, ble ble". Celou akci doplnila zářivým úsměvem filmové hvězdy a radostným hýkáním.

Abych pravdu řekla, trochu mě to zmátlo, ale nedala jsem se a jala se trpělivě vysvětlovat, že do nočníku se čůrá a pokud vytvoří i něco víc, budu nadšená. Tvářila se, že mi naprosto přesně rozumí...
- sáhla po další knize a zvedla ji nad hlavu.

Rozhodně jsem se nehodlala vzdát bez boje. Začala jsem vyluzovat vyměšovací zvuky (jasně že pusou, aby náhopdou nedošlo k omylu;)) a tvářila jsem se soustředěně. Málem jsem se ze vší té snahy sama po... Kolouš mě zaujatě sledoval a radši ani nechci vědět, co si v tu chvíli o mně myslela. Odhodila knihu a...
- slezla z nočníku, celej ho okousala, olízala a nakonec si ho nasadila na hlavu.

Počůrala se přesně tři minuty poté, když už jsem rezignovala a oblíkala ji plínku...
Když už nic jinýho, tak máme novou hračku;)



Informovaný nesouhlas

1. března 2009 v 8:19 | A. |  Tak jde čas...
Sedí
u knihovny. Tahá z ní jednu knížku za druhou. Těch olezlejch si ani nevšimne. Nové, čisté, voňavé, a pokud možno Pupáčovy knihy bere jednu po druhé do ruky, otvírá je a vybrané stránky mačká, případně rovnou rve ven. Celou dobu jemným hlásečkem komentuje každý svůj počin: "Ne-ne-ne-ne."

Leze
po koupelně. Tahá svoje počůraný plínky a oblečky z koše se špinavým prádlem. Každý takto vylepšený kousek si narve na hlavu. S dostatečnou pokrývkou hlavy se přemístí ke koši s použitýma plínkama, otevře a zálibně hledí na tu nejpokaděnější plínu na světě. "NE,"zařvu. Kolouš zaskřehotá "ne-ne" a strčí ruku přímo do vyhlédnutého pokladu. Hned ji ale vyndá, zatváří se jako neviňátko a prstíčkem ukazuje na pracím prášku miminko. Nemůžu ji nepochválit. Nemůžu ani zopakovat, že pokaděný plínky nejsou hračka. Riskovala bych, že už mi nikdy neukáže, kde je to mimi. Tomu teda říkám taktika;)

Stojí
v postýlce. Vykoupaná, v sobě čtvrt litru kašičky. Oči jak Číňan, spací pytel zapnutý, plyšáci v pozoru. Jolušák taky. Drží se šprušlí, poskakuje a skanduje "Ne-ne-ne!" Bohužel má pravdu. Rozhodně se nechystá usnout. Ne dřív, než za půl hodiny. A už vůbec ne sama.

Moc dobře rozumí, co znamená NE - přestane sahat na DVD přehrávač, do květináče, na špinavý kolečka od kočáru i na pytel s odpadkama.
Jak vidno, někdy to dokáže i správně použít.
Bohužel, zatím opravdu jen někdy;)