Je nás o čtyři víc!

16. ledna 2009 v 6:34 | A. |  Tak jde čas...
Nebudeme jí pouštět televizi. Minimálně do tří let ani na Vánoce. Později maximálně Popelku s Libuškou.

Budeme mít jen dřevěné hračky. Hlavně nic z plastu, nic hrajícího, nic blikajícího.

Nebudeme kupovat jídlo ve skleničkách. Budeme vařit. Z biozeleninky a biomasíčka.

Budeme chodit večer ven, babička ráda pohlídá. Že máme mimino přece neznamená, že náš společenský život skončil.

Nebudeme kolem ní chodit po špičkách. Ať si zvyká, že není absolutní ticho, když spí.

Ha,

ha,

ha;)

Jolanku ve čtyři ráno vzbudilo spláchnutí záchoda (pro nezasvěcené - záchod se nachází na opačném konci bytu). Večer před tím jsme šli spát ve 20:15 (až s námi někdo bude chtít vyrazit do víru odpoledního velkoměsta, dejte vědět, ale v sedm bychom byli rádi doma). K obědu zdlábla dušené jehněčí se zeleninou (made by Hami, já jen ohřívám...ještě že máme tu mikrovlnku, jinak by to snad to nebohé robě muselo jíst při pokojové teplotě). Dvě skleničky. Při jídle hrála na piánko. Zuřivě, tudíž hlasitě. Piánko blikalo, plastoví šneci, brouci a žáby roztodivných barev a tvarů vydávali skřeky a Kolouš byl blahem bez sebe. Já taky, když jsem ji viděla. Hned jsem uklidila dřevěnou skládačku do skříně, nechám ji tam pro vnoučata;) Prostě den jako všechny ostatní. Vyvrcholení nás ale teprve čekalo.
Nejdřív jsem v rámci autocenzury váhala, jestli to mám takhle veřejně ventilovat, ale když už, tak už...Jolanka má nové idoly. Je konec s Rákosníčkem, Mufem-Supermufem a možná dokonce i s Žofkou Orangutanovou. Všechny je převálcovaly vypasený, vykulený, ukničený příšery. Asi už tušíte a nemýlíte se - ano, ano, Teletubies. Všichni čtyři, dokonce i s údajně homosexuálním fialovým Pó (to je ten co nosí kabelku - aspoň tak jsem to teda četla v novinách v době, kdy jsem četla noviny. Tudíž si nejsem stoprocentně jistá jeho barvou...s tou kabelkou se snad nepletu;) Naše absolutně roztěkané dítě se vydrželo soustředit přesně osm minut a čtyřicetdva vteřin. Tak dlouho trval jeden díl. Možná by vydržela i delší dobu. Bohužel ale selhal lidský faktor (já) a další díl nikdo nepustil. Za celou tu dobu si dvě obludy s vycpaným zadkem chodily pro puding. Ne spolu, ale postupně. Monology, kterými obšťastňovaly nás, napjaté diváky, musel vymyslet vskutku nápaditý scénárista. Kam se hrabe Dietl. Pro ty, kdo byli tohoto úžasného kulturního zážitku dosud ušetřeni, uvádím aspoň krátkou ukázku: "Lála má ráda puding. Mňam, mňam, puding. Puding má Lála moc ráda. Mňam mňam." (Červená vycpaná obluda se láduje pudingem, který si natočila z mně neznámého přísroje. Sežere plnou mističku, vypraví se k přístroji, mističku naplní, sežere, naplní....při tom neustále skřehotá svých pět vět). A co na to Kolouš, jakožto reprezentativní vzorek náročného diváka? Valí oči, směje se, máchá rukama (kdykoli Lála zaskřehotá), vejská, špulí pusu na důkaz údivu a otáčí hlavou přesně tím směrem, kterým se vycpanina zrovna pohybuje. Tváří se zaskočeně a nešťastně, když na vteřinu z obrazovky zmizí. Naštěstí se brzy zase vynoří. Kolouš zavýskne radostí, přestože tentokrát je žlutá a je to Tinky Vinky. Nicméně i Tinky-Vinky má ráda puding. Mňam Mňam. Kolouš je neskonale šťasten. Já taky.

Já taky?!?

Ideály a dobrá předsevzetí jsou nejspíš taky opium lidstva. Kdo je neměl, popř. měl a nepřišel o ně, má u mě pivo. Nebo rovnou dvě!;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jíťa Jíťa | 19. ledna 2009 v 15:23 | Reagovat

Hahaha, já se počurám smíchy... Příspěvek od příspěvku jsi lepší a lepší (je to vůbec možný?) - tohle by mělo vyjít knižně!! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama