Leden 2009

Řiťolezec cirkulující

28. ledna 2009 v 8:33 | A. |  Tak jde čas...
Plazení je pro hady. Je snad Jolanka had, hádě či hadice?
Nikolivěk.
Jolanka je Kolouš, tudíž se neplazí, ale cirkuluje. Lehne si na břicho,odráží se rukama a točí se dokolečka. Využívá odstředivé síly a s každým dalším otočením se malinko posune. Byla jen otázka času, jak dlouho ji to bude bavit. Jako způsob přibližování se k věcem je to totiž dost nepohodlné, pomalé a hlavně namáhavé. A co je namáhavé, to je pro naše dítko nepřijatelné;)

Přesně jak jsme očekávali, Jolušák brzy vynalezl nový způsob přesunu.
Jakmile sedí, už jí nic nebrání v posunování se.
Po řiti:)

A co na to chytrá kniha?
"Z pohledu dítěte má tato metoda hodně kladů. Ušetří námahu s přecházením z polohy v sedě do polohy na lezení a zase zpátky a ponechává si jednu ruku volnou, dokonce i když se pohybuje. Může všechno sledovat lépe, než dítě lezoucí běžným způsobem. Děti, které se odstrkují zadečkem, často zcela vynechají konvenční lezení a začnou si rovnou stoupat a chodit kolem nábytku..."

Tajemství odhaleno. Jolanka si zvolila řiťolezení ze zcela pragmaických důvodů - ušetří námahu;)
Něco na té knize ale přece jenom bude.
Včera se postavila!

Časový posun

27. ledna 2009 v 6:02 | A. |  Tak jde čas...
O víkendu jsme měli návštěvu.
Uspali jsme potomstvo.
Matky se odebraly na lože. Některé dříve, některé později. Já samozřejmě dříve.
Jak jinak.
Živitelé rodin se přesunuli do nedalekého pohostinství. Bylo třeba probrat problémy Třetího světa, najít řešení finanční krize a posoudit ruský postoj k dodávkám plynu.
Když jsme s Jolankou vstávaly, její tatínek právě přicházel domů a chystal se ulehnout.
Bylo třičtvrtě na čtyři.
Při překonávání velkých vzdáleností trvá i několik dnů, než se člověk aklimatizuje a zvykne si na časový posun. Tělo se musí přeprogramovat.
Časové pásmo, ve kterém už několik měsíců žiju já, mě začíná - hodně mírně řečeno - dost lézt krkem.
Snažím se přeprogramovat, nedaří se mi to, ale nevzdávám se.
Přesto došlo ke změně.
Už si nedělám iluze - to si spíš já zvyknu, než by si Kolouš přispal;)

Je nás o čtyři víc!

16. ledna 2009 v 6:34 | A. |  Tak jde čas...
Nebudeme jí pouštět televizi. Minimálně do tří let ani na Vánoce. Později maximálně Popelku s Libuškou.

Budeme mít jen dřevěné hračky. Hlavně nic z plastu, nic hrajícího, nic blikajícího.

Nebudeme kupovat jídlo ve skleničkách. Budeme vařit. Z biozeleninky a biomasíčka.

Budeme chodit večer ven, babička ráda pohlídá. Že máme mimino přece neznamená, že náš společenský život skončil.

Nebudeme kolem ní chodit po špičkách. Ať si zvyká, že není absolutní ticho, když spí.

Ha,

ha,

ha;)

Jolanku ve čtyři ráno vzbudilo spláchnutí záchoda (pro nezasvěcené - záchod se nachází na opačném konci bytu). Večer před tím jsme šli spát ve 20:15 (až s námi někdo bude chtít vyrazit do víru odpoledního velkoměsta, dejte vědět, ale v sedm bychom byli rádi doma). K obědu zdlábla dušené jehněčí se zeleninou (made by Hami, já jen ohřívám...ještě že máme tu mikrovlnku, jinak by to snad to nebohé robě muselo jíst při pokojové teplotě). Dvě skleničky. Při jídle hrála na piánko. Zuřivě, tudíž hlasitě. Piánko blikalo, plastoví šneci, brouci a žáby roztodivných barev a tvarů vydávali skřeky a Kolouš byl blahem bez sebe. Já taky, když jsem ji viděla. Hned jsem uklidila dřevěnou skládačku do skříně, nechám ji tam pro vnoučata;) Prostě den jako všechny ostatní. Vyvrcholení nás ale teprve čekalo.
Nejdřív jsem v rámci autocenzury váhala, jestli to mám takhle veřejně ventilovat, ale když už, tak už...Jolanka má nové idoly. Je konec s Rákosníčkem, Mufem-Supermufem a možná dokonce i s Žofkou Orangutanovou. Všechny je převálcovaly vypasený, vykulený, ukničený příšery. Asi už tušíte a nemýlíte se - ano, ano, Teletubies. Všichni čtyři, dokonce i s údajně homosexuálním fialovým Pó (to je ten co nosí kabelku - aspoň tak jsem to teda četla v novinách v době, kdy jsem četla noviny. Tudíž si nejsem stoprocentně jistá jeho barvou...s tou kabelkou se snad nepletu;) Naše absolutně roztěkané dítě se vydrželo soustředit přesně osm minut a čtyřicetdva vteřin. Tak dlouho trval jeden díl. Možná by vydržela i delší dobu. Bohužel ale selhal lidský faktor (já) a další díl nikdo nepustil. Za celou tu dobu si dvě obludy s vycpaným zadkem chodily pro puding. Ne spolu, ale postupně. Monology, kterými obšťastňovaly nás, napjaté diváky, musel vymyslet vskutku nápaditý scénárista. Kam se hrabe Dietl. Pro ty, kdo byli tohoto úžasného kulturního zážitku dosud ušetřeni, uvádím aspoň krátkou ukázku: "Lála má ráda puding. Mňam, mňam, puding. Puding má Lála moc ráda. Mňam mňam." (Červená vycpaná obluda se láduje pudingem, který si natočila z mně neznámého přísroje. Sežere plnou mističku, vypraví se k přístroji, mističku naplní, sežere, naplní....při tom neustále skřehotá svých pět vět). A co na to Kolouš, jakožto reprezentativní vzorek náročného diváka? Valí oči, směje se, máchá rukama (kdykoli Lála zaskřehotá), vejská, špulí pusu na důkaz údivu a otáčí hlavou přesně tím směrem, kterým se vycpanina zrovna pohybuje. Tváří se zaskočeně a nešťastně, když na vteřinu z obrazovky zmizí. Naštěstí se brzy zase vynoří. Kolouš zavýskne radostí, přestože tentokrát je žlutá a je to Tinky Vinky. Nicméně i Tinky-Vinky má ráda puding. Mňam Mňam. Kolouš je neskonale šťasten. Já taky.

Já taky?!?

Ideály a dobrá předsevzetí jsou nejspíš taky opium lidstva. Kdo je neměl, popř. měl a nepřišel o ně, má u mě pivo. Nebo rovnou dvě!;)

An apple

11. ledna 2009 v 20:23 | A. |  Tak jde čas...
Hodně čteme. Při Pupáčově srdceryvném přednesu příběhu veselé mašinky Kolouš ani nedutá, tváří se intelektuálsky a snaží se vydrápnout obrázky z knížky ven. Taky si čtou o zbludilém kuřátku. Vždycky když kuře "pípá,pípá, nožky bolí" je mi ho chudáka líto. Už od dětství. Naše dítě s tím evidentně problém nemá, naopak. Jakmile začne táta pípat, Jolanka začne hýkat. Smíchy.
Na mě pak zbývá poněkud méně sofistikovaná četba. Vy co máte děti, asi tušíte - jsou to knížky kousací, pískací, gumové. Máme dvě - víc jsme jich nedostali.
První je fajn, tu "čtu" docela ráda. Je o zvířátkách - má asi sedm, nebo možná osm (ať nežeru) stran a na každé je jeden exemplář savce. Takže si čteme: Tady je ovečka Dolly, dělá béébéé, viď Jolanko? A co pejsek Lajka hafhafhaf? Pokud začne pozornost dítěte ochabovat, stačí zapískat a hned je lepší nálada.
Druhá publikace je poněkud slabší. Jmenuje se The Fruits. Tušíte správně - co stránka,to velkej obrázek ovoce. Abych pravdu řekla, moc si s ní nevim rady... Když jsem se přistihla při otázce "Tak co, Jolanko, jak dělá jablíčko?" byla jsem vážně ráda, že mě nikdo neslyší:) Kolouš neodpovídal a mě taky nic nenapadalo, snad jen že jablíčko dělá "Žuch" když padá ze stromu, ale to bysme se daleko nedostaly, to dělaj všechny. Myslím tím všechny ovoce, jak jinak.
Ze zoufalství jsem si řekla, že si teda budeme číst anglicky. Zpočátku dobrý. Apple, banana, orange...nou problem. Pak ale začalo přituhovat. Třešně, citron i ananas mě stály několik perných vteřin, ale vzpomněla jsem si. S hruškou ale přišel můj konec. Když už jsem se ze zoufalství vydala hledat ve slovníku, naštěstí jsem si vzpomněla. Jinak bych asi vážně upadla do deprese...
Nejen že blbnu, ale zapomínám. A to tak že hodně. Co já budu po tý mateřský dělat? Že bych se stala profimatkou a dělala bych další mateřskou? A další? A co až mi bude padesát? To už zapomenu i to, že jsem kdy něco uměla...Měla bych se nad sebou zamyslet a rozšiřovat si obzory. Zítra na tom začnu pracovat. Jdu koupit knížku o zelenině!:)

Slovníkové heslo do Who is who:

9. ledna 2009 v 15:00 | A. |  Jolanka - technické parametry;)
Jak už jméno napovídá, Jolanka je holčička. Ne jen tak ledajaká. Jolanka je holčička, která se často maskuje za chlapečka, což činila zejména v prvních měsících svého života a s většími či menšími úspěchy v tom pokračuje dodnes.

Na vzhledu nezáleží, nicméně pro úplnost musíme zdůraznit nečekané množství blond vlasů (samozřejmě že zářivě blond, to je jasný, to ani nepíšu:). Zlí jazykové sice tvrdí, že je skoro plešatá, ale s tím nemůžeme souhlasit - vzhledem ke genetické výbavě po své matce (která byla plešoun skoro do tří let) je Jolušák úplná mánička. Pro úplnost zmiňme ještě efektní čupřinu na pravé straně hlavy, která je (dle poslední módy z Paříže) zcela nepřiplácnutelná a tudíž za všech okolností trčící vzhůru.
Protože sudá čísla jsou kulatější, má Jolanka dvě ručičky, dvě nožičky, dvě ouška, dvě očička (samozřejmě zářivě modrá) a taky dvě bradičky. No, někdy i tři, ale to záleží na úhlu pohledu;)

Vzhledem k tomu, že popisem všech jejích předností by toto slovníkové heslo zabralo celý jeden díl a to je ze zcela přízemních důvodů nemožné, zmíníme se o Jolančiných schopnostech raději jen stručně:
  1. Krásně sedí,ale nesedá si - proč by to taky dělala, když stačí kníknout a někdo hned přiskočí a posadí ji?
  2. Kleká si na čtyři, ale neleze a nepřinutí ji k tomu ani nejoblíbenější hračky: mobil, ovladač, plastová flaška nebo kabely. Proč by to dělala, když se může otočit a podat si něco, na co dosáhne i bez lezení?
  3. Na bříšku se očí dokolečka, ale neplazí se. Proč by o dělala, když...(viz výše;)
  4. Mluví. Říká "mamama", "bababa" a "papapa". Ne moc často, ale s o to větším nasazením a razancí. Brzy nejspíš začne říkat i "tatata" - zdá se, že pochopila, že přesně o to usiluje její otec, který jí to v každou denní i noční hodinu opakuje tvrdíc, že by to vůči němu bylo fér a že si to zaslouží;)
  5. Spí. Málo, ale efektivně. Vzorně ve svém pokojíčku. Přes den zásadně jedině půl hodinky a jedině v drncajícím kočáru (venku, v nejhorším případě doma přes práh). Zatím se do kočáru vejde, tak drncáme. Co budeme dělat až se nevejde, to budeme řešit až to nastane;)
  6. Kaká. To nebudu rozvádět, nechci být indiskrétní;)
  7. Papá. Krásně, ráda, kdykoli a kdekoli. Jakmile vidí někoho jíst, začně mlaskat. Když dostane křupku, mrkev, jablíčko nebo sušenku, výská nadšením. Pokud ne, výská zpruzeně tak dlouho, dokud nedostane:) Momentálně se největší oblibě těší bílý jogurt a jehněčí masíčko (poznámka: pokud byste někdo věděl,kde sehnat flák bioberana, dejte vědět!).
  8. Hraje na piáno. Úžasně. Kdo neviděl a neslyšel, neví o co přišel!

Jolanka je prostě žena mnoha tváří, která nás každý den pekvapí a tímpádem tenhle výčet nemůže být úplný. Za pokus to každopádně stálo!;)

Kam ho sakra schovala?!

9. ledna 2009 v 4:51 | A. |  Tak jde čas...
Dneska jsme vstávaly ve 4:00. Ty nuly jsou podstatný, protože to bylo přesně, narozdíl od včerejška (4:02) a předvčerejška (dokonce AŽ 4:06). Tím statistika končí, což neznamená, že by to před čtyřmi,pěti nebo šesti dny bylo lepší. Rozhodně nebylo, jen si přesně nepamatuju ty minuty.

Nejpozději ve 4:10 se u nás ozve z pokojíčku kecání, po minutě kňourání a za dalších třicet vteřin řev,načež vybíhám, přerážím se o bačkory (popř.o futra, dveře, nebo jinou "nečekanou"překážku) a vyprošťuji zoufalého kojence z postýlky. Stodvanáctka v ohrožení života hadr, fakt;) Někdy musim zjistit, jak to dělá, že se tam tak zašprajcuje, ale uznávám, že to vypadá dost nepohodlně. Na jejím místě bych řvala hned a ne až za minutu a půl:)

Aury, biorytmy a vnitřní hodiny mi vždycky připadaly jako dost podezřelá a nedůvěryhodná věc.
Postýlku jsem dneska prohledala.
Osahala jsem plyšáky, ale nemaj vevnitř nic než plyš.
Oťukala jsem zdi v pokojíčku pro případ, že by tam byla dutá zeď a v ní skrýš s trezorem.
Až přijde Pupáč z práce, musí rozšroubovat postýlku a najít případné dutiny ve šprušlích.


Jinak nevim - Kam mohla schovat ten budík?!

Proč blog a ne třeba háčkování?

8. ledna 2009 v 10:06 | A. |  Tak jde čas...

Jak asi víte, uběhlo již drahně (téměř osm) měsíců od chvíle, kdy jsme si domů přivezli naší zlatoustříbrnoubronzovoubramborovou Jolanku. Roste jako blázen a umí čím dál tím víc věcí. S jejími přibývajícími schopnostmi se ty moje zužují a moje mozkové buňky pomalu, leč znatelně hynou. To je první a nejhlavnější důvod, proč vznikl tento blog.
Takže abychom se někam dostali a nemlátili prázdnou slámu, tady je několik náhodně vygenerovaných odpovědí na výše položenou otázku:

1. Jolanka dělá každým dnem víc a víc pokroků. Jedná se o pokroky zásadní, tudíž zaznamenáníhodné.

2. Už delší dobu vstáváme ve čtyři hodiny ráno a protože s námi tuto Koloušovu ušlechtilou zálibu nikdo nesdílí, musím se nějak zabavit do doby, kdy procitnou i ostatní smrtelníci.

3. Včera jsem svému drahému muži něco děsně důležitýho vykládala. Zhruba v půlce mého monologu uchopil mobil, vytočil číslo a jal se telefonovat. Zdůvodnil to tím, že jsem se odmlčela na víc než půl minuty a tudíž si řekl, že jsem asi skončila. Morální poučení: když celý den jen mňoukám, chrochtám, zpívám a dělám"jéjé", těžko se mi pak hledají slova s konkrétním významem. Jen jsem netušila, že to hledání mi trvá i 40 vteřin a s takovou by se se mnou asi brzy nikdo nechtěl bavit (už to úplně vidím, jak jednu větu plodím třeba pět minut a druhou už nikdo radši ani nechce slyšet…). Chci tím říct, že občasné provětrání mé slovní zásobě udělá jedině dobře.

4. Jolanka už od miminka nesnese být sama. Právě se nacházíme ve fázi, kdy sedí (!) sama (!) na zemi a hraje si, což je obrovskej posun a změna k lepšímu, hlavně pro mou krční páteř, zádové svaly a ochabující paže;) Nicméně neustále vyžaduje společnost a já špatně snáším, když řve…nebudu to okecávat, většinu dne prostě sedím na té zemi u ní. Koukání do počítače je jedna z mála činností (kromě telefonování a listování časopisem), které se v těchto polních podmínkách lze věnovat. Cokoli vyžadujícího větší dávku pozornosti se neosvědčilo.

5. Pravděpodobně jsem grafoman.
Pozn.: tenhle bod mě napadl až teď, když jsem se podívala na začátek stránky a porovnala jsem objem věcných sdělení s objemem popsaného místa…skóre teda na pováženou;)

6. Ne se všemi se vídám tak často, jak bych chtěla a když už se konečně vidíme, zapomenu všechno, co bych chtěla říct - ne že bych takhle nezapomněla, ale pokud sem občas mrknete, budete v obraze, aniž bych se musela spoléhat na svoji chabou paměť.

7. poslední a nejzásadnější důvod, proč jsem se rozhodla psát tenhle blog - chvíle napětí - neumim totiž háčkovat;))

A.