Nový rok - nový blog!

2. ledna 2015 v 8:36 | A.
Asi jen slepec by si nevšiml, že se tady dlouho předlouho nic nedělo.
Nový rok je ale ideální čas na nové zprávy a já mám rovnou dvě (po roce fakt výkon;)

Špatná - tenhle blog už asi nemá smysl resuscitovat a zůstane ještě nějakou dobu (a možná napořád) v kómatu.

Dobrá - pořád se něco děje a pořád je o čem psát, takže kdo bude chtít, může se podívat přímo sem


Děje se toho totiž spousta a mám pocit, že ten blog už není ani tak "Jolančin", jako spíš můj.
Proto ta změna.

A změny jsou fajn, ne?;)
 

Jak se neučit barvy

10. října 2013 v 21:37 | A. |  Tak jde čas...
Chlapeček nám dospívá.
KONEČNĚ jsme se dočkali (i když jsem poslední dobou měla pocit, že jedinej, kdo to řeší jsem já;) a zbavili se plínek.
Třikrát hurá, tfujtfuj a pro jistotu i sůl přes rameno (radši celej kilovej pytel), aŤ si to nezkřiknu.

Trochu jsem se ovšem začala obávat, že je barvoslepej.
Sice vím, že správnej chlap, stejně jako Windows, rozlišuje šest základních barev, ale aspoň to naše červený auto by ho už z míry vyvádět nemuselo, říkala jsem si.

Dneska jsem ale pochopila, že cesty Vojtěcha jsou nevyzpytatelné:


A taky že jsem pořád stejně naivní matka jako před pěti lety - on toho musí přečíst tolik a mě zajímá jen to, jestli žába kváká a je zelená!
(tak ale aspoň že fakt JE zelená a s tou barvoslepostí to snad nebude tak žhavý, ne?;)

Narukoval!

25. září 2013 v 7:45 | A. |  Tak jde čas...
"A víš, že paní učitelka říkala, že děti v Kamarádovi nesměj mít plínky?!"
"Jo mami. Ale Vojtíškové můžou, víš?"
Jasně.
Ať si autority trhnou;)


Narozdíl od své sestry nebrečel, nezvracel a kupodivu se ani nepočůral;)
Ovšem reportážní schopnosti mají evidentně naprosto shodné. Což mi znovu připomnělo, že kdo se moc ptá, moc se dozví a že se nemám zajímat o banality typu "co jste tam dělali a jak se ti tam líbilo", protože se dozvím maximálně že

"Jo, byly tam děti. Menovaly se Honza a Mašina!"

S kým si hrál víc jsem se radši neptala (a kromě toho to stejně tuším;)
 


Všechno se stane dneska v noci!

5. září 2013 v 21:48 | A. |  Tak jde čas...
Ježibaba, polednice, klekánice, čerti, drak, vodník, jezinky, kostlivci a Lord Voldemort.
Pohodová parta, ne?
Podle Kolouše rozhodně, protože nikdo z nich neexistuje. Všechny pohádkový postavy jsou vymyšlený a přes to nejede vlak.
Každý správný pravidlo ale potřebuje výjímku, která ho potvrzuje, ne?
Jo.

Máme tudíž rovnou dvě - Ježíška a Zoubkovou Vílu.
Napadá vás, co maj společnýho?
...
Jasně!
Jsou (vý)hodný. Nosej totiž dárky!

A protože do Vánoc je ještě relativně daleko, nezbylo než se spolehnout na sílu myšlenky a rozviklat si zub. Dobrá věc se podařila a před deseti dny se jeden z těch dolních dal do pohybu. Kolouš se radostí rozbrečel a my pochopili, že Zoubková Víla je fakt hustá a není radno si s ní zahrávat...


... nachystali jsme tudíž tesák do třpytivýho pytlíčku (to maj prej víly nejradši, říkala odbornice;), narvali ho pod polštář a teď už jen napjatě čekáme, co za poklad tam ráno najdeme!

Potřetí a naposledy!

3. září 2013 v 16:11 | A. |  Tak jde čas...
Asi se muselo něco zásadního stát, abych se probrala z letargie a zamyslela se nad sebou;)


Ne, že by se celý léto nic nedělo, to spíš naopak.
Mám to ale všechno zapsaný na miliardě papírků a taky dobrý předsevzetí, že to na nich do smrti nezůstane, tak uvidíme, kdo z koho!

Včerejší den mi totiž připomněl, že jsem kdysi měla blog a že jsem byla pevně odhodlaná neporušit tradiční anketu prvního školkového dne.
Uf, ještě že tak.
Když to šlo poprvé i podruhý, byla by fakt škoda, kdybych to tentokrát díky svý lenosti zazdila.

A?
NEZAZDILA!
(tohle muselo bejt velkýma, protože jsem na sebe neskutečně pyšná a sebechvála mi rozhodně nesmrdí;)


Jako každoročně se ukázalo, že nejkomplikovanější je vymyslet nejoblíbenější hračku a pohádku.
Pohádky má ráda všechny, hračky žádný (sem tam teda vezme na milost Vojtěcha, ale zařazení do této kategorie mi přišlo tak trochu dehonestující;)

Kocourkov je ovšem hit a jak vidno, bez Martínka stále ani ránu - uvidíme, jak to bude cestou do školy!
(neskutečný, že už za rok, snad se toho ve zdraví dožiju;)

Vlaštovice

2. června 2013 v 13:14 | A. |  Tak jde čas...
Ségra je bůh, o tom nikdo nepochybuje.
Proto je potřeba ji ve všem, obdivovat, napodobovat a hlavně následovat!
Co na tom, že ona je DaVinci a on zatím jen Josef Lada,


a že když ona krájí jako Pohlreich, on jako Babica;)


Rozhodně není přípustný, aby byla jediná ostříhaná,


snídala čokokuličky s mlíkem,


nebo se dokonce sama účastnila chodbového pikniku, největší události posledního týdne:


Je proto zcela evidentní, že jakmile má neštovice on, je potřeba pořád dokola ječet, že "Jolanka NEMÁ vlaštovice, JÁ mám vlaštovice!"
Evidentně to zabírá, protože jen co jsem se po deseti dnech izolace dostala dvakrát ven, je chlapeček osypanej až za ušima, a to víc jak puberťák s výstavním akné.

Tak vzhůru do bezvědomí a do dalších krušných deseti dnů s poďobancem doma.
Třeba se poučí, že ne všechno je potřeba sdílet na sto procent;)

Pět?!

21. května 2013 v 21:25 | A. |  Jolanka - technické parametry;)
Nějak se mi pořád nechce věřit, že už je TO pět let a (a deset dnů, ehm;) a že z něčeho, co ani nezvedne hlavu, máme doma někoho o 17 kilo a 57 centimetrů většího...


Už je to prostě velká holka, která umí nejen lyžovat a jezdit na kole, ale hlavně by místo chození nejradši jenom běhala - proto tak nejspíš svůj první životní Minimaraton (skoro 4 kilometry) zaběhla za 31 minut (a kdybysme tenkrát nebyli v porodnici sami, asi nikdy neuvěřím, že je to fakt moje dítě;)


Když zrovna neběhá, čte, což je druhá věc (ze dvou ehm), u který vydrží delší dobu, než deset minut. Přečetli jsme celej první díl Harryho Pottera (a tisíc dalších knížek) a protože školka má na potlačování uměleckých rodinných predispozic evidentně kladnej vliv, máme to dokonce i zvěčněný:
(pro méně chápavé - barevný fleky vpravo nahoře jsou nebelvírská vlajka;)


Ví co je encefalitida, eroze, forzýtie, karburátor, korupce, meteorit, papuchálek a Velký třesk, taky kdo to byl Darwin, Dalibor z Kozojed, Karel Čtvrtý, Václav Havel a umí se podepsat.
Tudíž mě už nějak nepřekvapilo, když mi nadšeně oznámila, že "hele, mami, já už mám konečně taky beďar!" protože jako někdo, kdo má pět let dítě, jsem přece dostatečně uvědomělá matka, kterou jen tak něco nerozhodí...


...evidentně na sobě ale musím ještě minimálně dalších pět let pracovat - což je ještě hodně shovívavej postoj k někomu, komu trvá 24 hodin než mu docvakne, že má doma neštovice;)


Takže hurá do další pětiletky a ať žije, frajerka naše poďobaná!;)

O stupínek výš..

24. dubna 2013 v 16:36 | A. |  Tak jde čas...

..oproti loňsku!

Vzhledem k životnímu přístupu Proč chodit pěšky, když můžu běhat a to i když není kam se to dalo očekávat;)


Kolouš je odhodlán příští rok vybojovat zlato, na což se hodlá důkladně připravit účastí na Rodinném Minimaratonu - když teta může běžet ten opravdovej, proč by si ona cvičně nestřihla 4,2 kiláků.
Ještě štěstí, že máme toho dědu, kterej už teď dostává instrukce typu "musíš bejt rychlej, abych ti nezaběhla někam za roh a nezmizela ti tak z dozoru", protože kdybych s ní musela běžet já, asi by mě po sto metrech ubila keckama;)


Myslím, že ani těch sto metrů za 26,8 bych rozhodně neuběhla (a vlastně si ani nejsem jistá, jestli bych to vůbec uběhla, ehm)
Holt další důkaz toho, že ty geny jsou nevyzpytatelný svinstvo;)

Dva!

23. dubna 2013 v 21:59 | A. |  Vojtěška - technické parametry;)
Od rána se tady dojímám (jo, čím jsem starší, tím jsem měkčí), takže se můžete těšit na nechutně sentimentální výlev.
*tím bylo předběžnému varování učiněno za dost a jdu na věc;)


Za pár hodin to budou dva roky, co Vojta vystřelil na svět Je tudíž potřeba zaznamenat několik jeho zásadních životních postojů, hodnot, priorit, schopností, dovedností a závislostí, protože zhruba za třináct let (a pevně doufám, že ne dřív!) bude blahem bez sebe, až se dozví, co všechno byla jeho matka schopná vytroubit o něm do světa;)

Dvouletý Vojtěška váží zhruba 15 kilo, což ne zcela koresponduje s jeho stravovacími návyky - evidentně se jedná o příznivce výhradně monotematického jídelníčku, který ještě před dvěma týdny snědl denně minimálně šest Tvaroháčků (jen zaručeně poděbradských, o napodobeninu by ani okem nezavadil, natož aby ji pozřel), což doplňoval zhruba litrem mlíka (průběžně nejen během dne, ale třeba i třikrát za noc).

Když v Tvarohákové oblasti nastal nečekaný zvrat a chlapec je ze dne na den odmítl pozřít, zajásala jsem netušíc, že od teď hodlá být živ na suchým chlebu, rohlíku nebo maximálně housce (sem tam propašuju Lučinu, když se zadaří).
Litr mlíka ve dne v noci si (asi z nostalgie) ponechal, takže až já za začnu spát víc než tři hodiny v kuse, vyvěsím vlajku.
Nebo radši rovnou dvě.


Narozdíl od své sestry se rád válí.
Nejen v posteli, ale třeba i v mínus deseti uprostřed zasněženýho chodníku ve chvíli, kdy se rozhodne, že těch pět metrů, co za dvacet minut ušel, už byl dostatečnej sportovní výkon.

Nesnáší ovoce, zeleninu, sladkosti a vlastně cokoli, co není zrovna suchej chleba, kuskus, rejže nebo těstoviny (ovšem zásadně jen vrtulníky a špagety, kolínka jen s velkým sebezapřením v okamžiku největšího hladu)

Miluje Krtka, zvířátka a všechno chlupatý, knížky, kouzelníka Zababu, fixy, Lego a houbičky na nádobí.

Blaženosti dosahuje v bazéně, na pískovišti, na trampolíně a ve vlaku.

Jako správnej klučičí kluk žere bagry, jeřáby, traktory, multikáry, popeláře, hasiče, policajty, staví koleje a Lego a taky neustále něco opravuje.


Počítá do dvaceti, zná všechny sloky nejmíň dvaceti písniček (a jako jediný člen naší rodiny i intonuje! od Beskydebeskyde přes Co to tam šupoce po Okolo Hradce a básničky někdy recituje i ze spaní;)

Mluví v souvětích a neumí jen R a Ř.
Vedeme tudíž celý dny hlubokomyslné debaty na nejvyšší intelektuální úrovni, typu:

"A pjoč mi myješ juce?!"
"Protože si šahal do záchoda"
"A pjoč jsem sahal do záchoda?"
"No to já fakt nevím"
"A pjoč to nevíš?!

atd. atp. až do totálního zblbnutí (mého, samozřejmě)


Vzhledem k tomu, že bych ho nerada přebalovala ještě u zápisu do první třídy, doufám, že výhledově hodlá pochopit, že nočník mu zadek (ani ten zbytek) fakt nesežere a že i bez plíny se dá žít.

Řekla bych totiž, že rozumnej (a velkej) už je na to dost, nebo ne?;)





Rozkaz zněl jasně

8. dubna 2013 v 11:25 | A. |  Má nechráněná dílna
Naštěstí pro mě se netýkal diverzanta na motorce, ale "jen" noční košile, která (aby to nebylo až tak jednoduchý), musí bejt veselá, barevná a hlavně AŽ NA ZEM!

A protože jedna z mála věcí, ve který jsme si s Koloušem podobný je přístup chci to teď a hned a včera bylo pozdě, bylo jasný, že odkládat se to nedá (pracně vybranou látku si sama v sedm večer vyprala a pravila, že se spaním počká až na tu novou košili - což se mi naštěstí podařilo ukecat na ráno;)


Myslím, že ten časovej odklad věci jedině prospěl...


...a spíš si teď říkám, jestli těch šatů není na spaní tak trochu škoda;)

Kam dál